Zamyšlení nad evangeliem slavnosti Těla a Krve Páně.
První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci Ježíše: „Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?“ Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte do města a tam vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: „Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?“ On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři!“
Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka. Když jedli, Ježíš vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: „Vezměte. To je mé tělo.“ Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: „To je má krev, krev smlouvy, která se prolévá za všechny. Amen pravím vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového plodu budu pít v Božím království.“ Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. (Mk 14,12-16.22-26)
Spasitel vzal do rukou nekvašené, ploché chlební plásty, rozlomil je pro rozdávání apoštolům (sám nejedl a nepil) a řekl: „Vezměte toto mé tělo, vydané za vás“. Kristus označuje chléb za své tělo, které je obětováno za učedníky.
S díkučiněním Otci vzal pak Spasitel do rukou jediný kalich a dal jej pít apoštolům (sám nepil) po slovech ustanovení: „Tento kalich je novou úmluvou v mé krvi, která se za vás a za všechny prolévá na odpuštění hříchů. To konejte na mou památku“. Bez jakékoliv ideologie je jasné, že Kristus označuje víno v kalichu za svou krev, jíž se dostává všem lidem nabídka spásy a odpuštění hříchů v nové úmluvě mezi Bohem a lidmi a lid nové smlouvy má toto svaté činění Kristovo opakovat. Není pochyby, že lid první Církve chápal eucharistii jako účast na těle a krvi Kristově:
„Kalich požehnání, který žehnáme, což to není účast na krvi Kristově? Chléb, který lámeme, což to není účast na těle Kristově?“
Eucharistie je především Kristovou obětí
jasně to dosvědčují slova Páně o „těle, které se vydává“ a „krvi, která se prolévá za vás a mnohé na odpuštění hříchů“ a o „nové smlouvě“. Tyto výrazy mají jednoznačný biblický význam oběti.
Stará smlouva byla uzavřena na hoře Sinaj mezi Bohem a Izraelem a byla zpečetěna krví obětního zvířete, jíž Mojžíš pokropil nejen oltář, nýbrž i lid, aby naznačil tajemnou jednotu mezi Bohem a lidem.
Kristus zde hovoří o oběti (vydání) svého těla a prolévání krve k uzavření Nové smlouvy: Církev to od počátku chápala o Kristově oběti na kříži, přinesené necelých 24 hodin po této liturgické slavnosti Páně. Kristus Pán byl označen již sv. Janem Křtitelem jako Boží beránek, jehož krev je smírnou obětí za nový lid Církve.
Dějinný Bohočlověk Kristus je tajemně přítomen s Božstvím i lidstvím pod způsobami chleba a vína; odloučení krve od těla, vyslovené i slovy ustanovení a mysticky provedené separátním úkonem zpřítomnění zvlášť těla a zvlášť krve Páně, je znamením obětní smrti Páně. Přijímáním tohoto svatého těla a krve Kristovy vírou a požitím se děje biblické „pokropení nového lidu Církve“ a k nové smlouvě spásy s jednoty s Bohem.
Jde tedy o
oběť, tj. nejvyšší způsob bohopocty s úplným odevzdáním člověka Bohu i s uznáním, že Bůh je Pánem a majetníkem člověka i světa. Obětí vyslovuje člověk ovšem nejen svou závislost na Bohu, nýbrž i důvěru, že je chráněn dobrotivým, mocným Pánem v jeho „otcovské náruči“.
Jde o
smírnou oběť, tedy oběť za vinu, neboť člověk stál v Božím dluhu svými hříchy. Předkřesťanský člověk Starého zákona nebo pohanství se o to pokoušel smírnými obětmi zvířecí krví; starozákonním liturgickým řádem byly zvířecí obětí uznány za znamení smírného smýšlení. Nyní obětuje Bohočlověk výslovně svou krev na smír „za odpuštění hříchu“.
Jde o jedinou oběť, která platí pro všechny lidi a pro všechny časy, neboť má nekonečnou cenu, nekonečné Božské důstojnosti Kristovy a tato smlouva nebude Bohem nikdy zrušena. Ptáš-li s, proč se tedy tato jediná oběť mysticky opakuje mší svatou, je odpověď v lidské potřebě, již měl Pán před očima, když nařídil: „Konejte to na mou památku!“ Nejde o zmožení Kristovy oběti, nýbrž o její
zpřítomnění ve všech dobách, na všech místech, pro všechny lidi. Tím se ukazuje nejen velikost oběti Páně, jež prozařuje čas i prostor, nýbrž poskytuje se k účasti všech křesťanů na Kristově oběti kříže, jak o tom hovoří prvokřesťanské hlásání víry.
Křesťanská bohoslužba je tedy nejen zpřítomněním Kristovy oběti kříže a „hlásáním smrti a vzkříšení Páně, dokud nepřijde“, nýbrž i spolu obětí každého jednotlivého křesťana s Kristem. To je ve smyslu biblickém a v podání prvotní Církve podstatou eucharistické slavnosti (mše svaté) – a kde není tato víra, důvěra a spolu oběť z lásky ke Kristu, tam to není bohoslužba v plném smyslu Kristovy zjevené vůle.
Eucharistie je též svátostnou přítomností Páně mezi vámi
Církev uchovávala svaté způsoby od nejstarších dob, především pro nemocné a umírající i pro ty, kteří se nemohli v době pronásledování odebrat k tajně konaným bohoslužbám. Pozvolna se vyvinulo z tohoto sakramentálního cíle klanění s různými způsoby uctívání Nejsvětější Svátosti (výstav, procesí Božího těla, litanie, modlitby…), které daly katolickému chrámu a katolické bohoslužbě nový ráz. Jistě stojí svatá oběť Kristova a svatý pokrm přijímání na prvním místě; ale i uctívání a díkučinění Pánu, který chtěl mezi námi svátostně přebývat až do svého druhého příchodu, je drahocenným darem Spasitele při poslední večeři.
Boží lid novozákonní putuje sice k věčné vlasti, je však již v zaslíbené zemi a mí věčný život. Eucharistické procesí je tedy jedno zastavení i odpočinutí Božího lidu: Církev nese na sobě jednak znaky pomíjejícího světa, jednak eschatologické znaky jednoty a radostné chvály Boha ve spojení s nebeskou Církví.
Eucharistické procesí je pokračováním eucharistické oběti s přijímáním pokrmu: Neseme Boží sílu do našeho pracovního prostoru a času, aby proměnila onen kus světa v eschatologickou skutečnost, o níž je už ve Starém zákon zaslíbení: „Celá země bude naplněna Boží slávou“.
Eucharistická slavnost (mše svatá a procesí) Božího těla je náboženským svědectvím místní církevní obce, že chce být střediskem křesťanské obnovy pro ty, kteří ještě nepoznali bohatství Boží lásky.
A v obci, kde je přátelský vztah a ekumenický mír mezi katolickými křesťany a nekatolíky či nekřesťany, nepřijde nikdo při slavnosti Božího těla na myšlenku nesnášenlivosti či náboženské řevnivosti.
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
