... Co to znamená, probudit se do reality?! Irsko bylo baštou světového katolicismu. Pamatuji si ještě v dobách komunismu, s jakou úctou jsme říkali, že Irsko je poslední západní zemí, kde umělý potrat není dovolen. ...
Irsko se stalo první zemí na světě, kde taková forma manželství byla absolutní většinou potvrzena v referendu. Státní sekretář Svatého stolce Pietro Parolin prohlásil, že výsledek "
není pouze porážkou křesťanských principů, ale i porážkou pro lidstvo". Dublinský arcibiskup Diarmuid Martin prohlásil: "
Církev v Irsku se musí probudit do reality." Známý americký publicista Robert Royal, vyšlo i na stránce www.postoy.sk, napsal: "
Jednu věc je třeba irským biskupům, kněžím a řeholníkům uznat. Není snadné odkřesťanštiť celý národ. Oni však přibližně během jedné generace dokázali přispět k oddělení téměř čistě křesťanské populace od jejích 1500-letých křesťanských a sociálních kořenů."
Co to znamená, probudit se do reality?! Irsko bylo baštou světového katolicismu. Pamatuji si ještě v dobách komunismu, s jakou úctou jsme říkali, že Irsko je poslední západní zemí, kde umělý potrat není dovolen.
Irské dějiny jsou plné historických dramat a bolestí.
Katolická církev v této zemi po staletí hrála obrovskou roli při výchově, sociální péči a kulturním rozvoji země. Známe blahodárné působení irských misionářů v Evropě. Neodvážím se zde v úplnosti hodnotit, co se to stalo v průběhu zmíněné "jedné generace", ale pokud jsme někdy říkali, že komunismus žil ve virtuální realitě a proto se nakonec zhroutil, pokud říkáme, že západní civilizace žije hodnotově také ve virtuální realitě a proto je nutné se o ni strachovat, tak asi
i církev na Západě, a nyní konkrétně v Irsku, žila ve virtuální realitě svých staletých zásluh, společenského postavení i jisté společenské nedotknutelnosti. Pravda se často zametala jménem "vyššího dobra" pod koberec a jistý mocenský a sebevědomý postoj církve zakryl pohled na to, že věřící se pomalu, ale jistě vzdalují od církve a jejího učení.
Církev byla na Západě nahrazena státem
Samozřejmě, je nejjednodušší svalit vinu na hierarchii a kleriky. Musíme si uvědomit, že
za poslední desetiletí se od základů změnilo paradigma vyspělého západního světa. Křesťanství a pro nás Katolická církev byly v průběhu dějin osou a tvůrcem západní civilizace. Vzdělanost, školství, kultura, charitativní a sociální péče, lidská práva - to vše vzniklo na starém kontinentu v lůně křesťanství. Ale tato éra skončila. V západních zemích všechny tyto úkoly převzal na vysoké úrovni stát a křesťané je spíše už jen doplňují. Sekulární člověk dnes na tomto poli nepotřebuje církev, ona pro něj toto poslání v západních zemích již završila.
Křesťanství, církev musí najít nové poselství, nový přístup, aby západnímu světu a člověku přinesla znovu Dobrou zvěst. "
Budeme malým stádem", říkal v této souvislosti papež Benedikt XVI. Papež František si je ještě více vědom této situace a opakovaně od něj slyšíme slova: "
Vyjděte ze svých prostor, jděte až na hranici, pastýři ať jsou cítit ovcemi ...!" Ale zejména: "
Vydávejte svědectví o Kristu a ostatní ponechte na Hospodinu!"
Svědectvím opravdového křesťanství je třeba znovu oslovit západní svět.
Po staletí zaběhnuté a osvědčené pastorační praxe není jednoduché vyjít z těchto kolejí tak, aby se změnil způsob a víra zůstala zachována. Český publicista Jan Jandourek napsal v dubnu 2015 v Lidových novinách zajímavý článek, kde říká, že
reforma kurie, kterou ohlásil papež František, se proto tak těžce rodí, neboť není jednoduché najít vizi pro tuto dobu, která by reformě měla předcházet. I proto by měl být tento čas v první řadě časem modlitby v celé církvi.
Ve třetím světě církev naopak roste
Ve třetím světě, ať už jde o Afriku, Asii nebo Jižní Ameriku, pozorujeme nárůst kněžských a řeholních povolání a
církev zde prokazuje velkou životaschopnost. Je to jistě i proto, že je v první linii zápasu o sociální, zdravotní a vzdělanostní povznesení obyvatel těchto zemí. V tomto buduje církev na těchto kontinentech křesťanskou civilizaci, vycházejíc z místních kultur, mentalit a zkušeností. Příkladem je Jižní Amerika, kde lze hovořit o jiné křesťanské civilizaci, než je západní, a odkud k nám přišel i papež František.
V současnosti jsme zároveň svědky velkého
dramatu křesťanů v Iráku, Sýrii i dalších zemích. Při nedávné návštěvě Říma jsme měli možnost hovořit s kompetentními lidmi, kteří s vážností konstatovali, že situace v těchto zemích se blíží ke kritickému bodu, když dávnému
křesťanství na těchto místech hrozí úplný zánik. Pokud se v sedmém století křesťanství v severní Africe a na středním Východě pod muslimským náporem dostalo do menšinového postavení, dnes mu v Iráku a Sýrii hrozí zánik. Je třeba si ale uvědomit, že
nenávist islámských extremistů vůči křesťanům má své kořeny v jejich nenávisti vůči celému Západu. Paradoxně, arabští křesťané umírají dnes násilnou smrtí za bezbožný "křesťanský" Západ.
Církev ve třetím světě, i díky papeži Františkovi, začíná dnes více reflektovat a podílet se na problémech celé církve. Zůstává otázkou, jak se tato církev poučí ze situace na Západě a stejně, jak se Západ poučí ze zkušeností a událostí v třetím světě?!
Máme šanci včas se poučit
Všimněme si ještě stručně církve v postkomunistických zemích. Katolická církev v Polsku byla ve svých dějinách baštou obrany křesťanství i lidí. 14. října 2014 předseda biskupské konference Polska Stanislaw Gadecki řekl v souvislosti s probíhající synodou o rodině pro Vatikánský rozhlas, že "
dokument relatio post disceptationem se odklání od nauky Jana Pavla II." Mít výhrady vůči předloženému dokumentu je naprosto v pořádku, ale stavět ho do protikladu s naukou Jana Pavla II. hovoří o jistém nacionalismu a pýše polské církve. Církev v Polsku by si měla dát pozor, aby po Irsku nebyla druhou zemí, která bude muset jednou konstatovat, že "
je třeba se vrátit do reality".
Pokud jde o Slovensko, po kauze arcibiskupa Bezáka a po "neúspěšném" referendu má církev na Slovensku obrovskou šanci včas se poučit z katolické reality v Irsku. Když člověk jezdí po Slovensku a vidí kněze, řeholníky, řeholnice i animátory, s jakým nasazením se věnují dětem a mládeži, která stále touží po víře a duchovním životě, s vděčností musí konstatovat, že Hospodin od nás neodvrátil ještě svou tvář. Ale zkušenost dějin i znaky současného světa nás nabádají "mít bedra přepásaná", být v pravdě věrní, pokorní, ale také otevření pro nové výzvy!
František Mikloško
Autor je bývalý křesťanský disident a poslanec NR SR.
Část příspěvku byla přednesena na promoci 25. studijního semestru Společenství Ladislava Hanusa v Bratislavě, 3. června 2015.
Převzato z
www.postoy.sk,
článek ze 4. 6. 2015 naleznete
zde.