Pět příběhů úcty k Nejsvětějšímu Srdci, příběhy velkých milostí a nádherných obrácení ...
Jednoho dne - vypráví páter TD - zavolali mě k nemocnému. Bylo to v pátek, který je zvláště zasvěcen Božskému Srdci. Našel jsem na bídném lože, na slámě, člověka asi 40 - 50 letého. Od šesti měsíců celkem ochrnul. Kromě toho mu hnisaly záda a boky. Chudák ležel v bolestných ranách, které připomínaly Božského Trpitele. K tomu byl opuštěn, bez dostatečné péče, neboť jeho jediná 20 letá dcera musela hrdlačit od rána do noci mimo dům, aby vydělala na každodenní chlebíček.
Byl sám, když jsem ho přišel zaopatřit. A velmi mě překvapila nejen jeho trpělivost, ale také - štěstí a spokojenost, což mu zářilo z tváře.
Ale jak je to možné - ptám se ho - že jste při tolika bolestech takový spokojený?
Nemocný jen mihl očima - vždyť prsty nemohl pohybovat - na pěkný obraz Srdce Ježíšova a Srdce Panny Marie v pěkném rámu. Dozajista si odtrhl od úst, když ho kupoval.
"Podívejte se, velebný pane, odtud moje potěcha! Když na mě přijdou nesnesitelné bolesti, podívám na Srdce Ježíšovo a pak zas na Srdce Bohorodičky a říkám si: Ti více trpěli než ty a byli nevinní, ale ty jsi hodně zhřešil. Tehdy se upokojím a jsem potěšen."
Velmi jsem se povzbudil na těžko nemocném a pak rázem jsem poslal milosrdnou sestru opatrovat ho. Po dvou týdnech jsem se zase k němu vrátil, ale zbožný Trpítel se už byl přestěhovaný do lepšího života. Když jsem se zeptal, jak zemřel, odpověděli mi: "Když se mu už konec přibližoval, zvolal:" Moje postel je posypaná pěknými modrými květy a hle, přichází milosrdná Matka Boží, aby mě odvedla". Pak skonal s milým úsměvem na tváři.
Kdo by si zde nevzdechl: "Ej však si přešťastný, kdybych jen i já mohl tak krásně umřít jako ty!"
*****
Byl jsem očitým svědkem krásného případu, který mi tak snadno nevymizí z paměti, dokud jen žít budu.
Je to šťastná a blažená smrt horlivého ctitele Božského Srdce Ježíšova. Jmenoval se Pavel Zočík. Znal jsem ho jen dva dny před jeho smrtí. Byl nejbohatší gazda v obci Č. Ale vedle bohatství byl i bohabojný a štědrý a hlavně horlivý ctitel Srdce.
Na svých cestách po Slovensku došel jsem i do obce Č. Byl už večer a právě u Zočíků poprosil jsem o nocleh, který mi rádi dali. A tady jsem se seznámil se starým Zočíkem. Právě ten večer dovršil 90 let. A přece byl docela čilý, zdravý a veselý. Dlouho jsme se o lecčems povídali. A protože jsem i zpáteční cestou měl jít přes tuto obec, požádal mě stařík, abych ho tehdy neobešel, ale ho zase navštívil. Mám staré lidi rád, proto jsem mu to ochotně přislíbil.
Na třetí den, jdouce zpět, stavil jsem se u Zočíků, ale bohužel starého Zočíka jsem našel na smrtelné posteli! Přivítal mě. Byl velmi rád, že jsem ho navštívil. Ještě do podvečera pracoval v zahradě. Tam najednou zeslábl, že ho už museli donést do pokoje. Nebolelo ho nic, jen zcela zeslábl. Jak ho donesli do pokoje, hned jim řekl, na kterou postel ho mají uložit, protože on prý z ní už živý nevstane. Když ho na ni položili, řekl jim: "Děti moje! Z této postele už živý nesejdu. Proto jděte a zavolejte mi p. faráře, aby mě přišel zaopatřit sv. svátostmi. Už přišla moje hodina rozloučit se s vámi všemi".
Zavolali tedy p. faráře. Byl jsem tam, když ho zaopatřoval. Po zaopatření se ještě pustil do rozhovoru s p. farářem, se syny a dcerami, i s jinými. Všem řekl, jaký si přeje mít pohřeb a jiné. Když ho p. farář přemlouval a těšil, že však proto, že je zaopatřen a 90letý, ještě nemusí zemřít, ještě se může zotavit, odpověděl spokojeným, ale rozhodným tónem: "Velebný pane faráři! Vy mě přemlouváte, těšíte, jako kdybych se bál zemřít. Copak se může bát smrti ctitel Srdce Ježíšova, který ho celý život miloval, jemu sloužil, je ctil, jemu se klaněl, jeho do srdce každý každičký pátek po 20 let a každý první pátek po 50 let přijímal?
Zajisté ne! Tak ani já se nebojím, ale se těším na tu hodinu, v níž se rozloučím s tím marným světem a odejdu tam, kde místo bolesti, smutku, jen samé radosti. Nebojím se smrti, ani přísného soudu Božího. Vždyť, když mi bylo Srdce Ježíšovo tady v životě tak milosrdné, laskavé, dobrotivé, jistě bude ještě více takové, když přijdu před jeho trůn skládat účty ze svého pozemského života.
Prosil jsem Ježíšovo Srdce, aby mi dopřálo tu milost, že bych mohl zemřít v ten den týdne, ve který i ono bylo kopím proražené. A vidím, že i v tomto mě vyslyšelo. Dnes je právě pátek, den Božského Srdce a tak dnes i dokončím svou pozemskou pouť. Pod ochranou Jeho Srdce jsem šťastně žil, tak i šťastně zemřu. Nechválím se svým životem. Jen tak jsem se snažil v životě spravovat, jak se to na křesťana - katolíka patří."
Po těchto slovech rozloučil se se všemi. I mně podal ruku. Pak poprosil všechny za odpuštění a začal se vroucně modlit k Božskému Srdci. A když přišel ke krásnému povzdechu:
"Ježíši můj, Tobě žiji, Ježíši můj, Tobě umírám, Tvůj jsem a chci být po všechny věky! Přijmi mou duši"- najednou zastavil, tiše, lehounce třikrát dechl a byl konec jeho šťastnému životu.
Všichni přítomní byli jsme až do slz dojatí nad takovou krásnou smrtí! A jak jsem se to od p. faráře dozvěděl, ten děda opravdu tak žil, jak opravdový křesťan katolík. Zejména se však vyznačoval neobyčejnou horlivostí v uctívání Božského Srdce Ježíšova! Tomu Srdci věrně sloužil a ono mu skýtalo i šťastný život i tak milou, blaženou smrt.
*****
Bylo to roku 1896. P. Giordaniho SJ, který býval v klášteře nedaleko New Yorku, volali k nemocnému. Nemocný byl známý neznaboh a byl již na tom velmi špatně. Horlivý páter hned se dal na cestu. Za dost krátkou dobu ušel 30 mil.
Ale jak se podivil, když místo zatvrzelého hříšníka našel člověka, který ho toužebně očekával. Nemocný se zkroušeně vyzpovídal, přijal sv. pomazání a dával najevo takovou víru, jakou lze najít jen u nevinných.
Co se to stalo? Páter si také neuměl vysvětlit tuto přeměnu. Zeptal se tedy nemocného, jestli se snad i při nevěře modlíval, že mu Pán Bůh dal milost obrácení.
"Otče, - byla odpověď, - slyšel jste, jak jsem bídný. Už léta a léta nestaral jsem se o Boha a o modlitbu - bohužel! Ale moje matka modlila se za mě. Co se naplakala pro mě, kolik protrpěla! Když jsem ji naposled viděl, řekla mi: "
Synu, ty se tedy nechceš polepšit a s Bohem se smířit; darmo ti domlouvám. Nuže, co nemohu slovem, to ti vymodlit u Božského Srdce. Já, tvá matka, odevzdávám a zasvěcuji tě milosrdnému Božskému Srdci; nikdy ho nepřestanu prosit o tvé obrácení," Měl jsem i zbožného bratra, který se prý stal knězem; zajisté se i on modlil za mě."
Pro slzy nemohl nemocný dál mluvit. Když se trochu utišil, vyndal list zpod podušky a prosil pátra, aby ho dal na poštu, že je v něm jeho testament. Páter slibuje, že to rád udělá, vezme dopis a letmo se podívá na adresu. Nevěří svým očím ... Podívá ještě lépe - i potřetí: "Paní Giordani v X". Udivený se bezděčně ptá nemocného: "Cože máte s tou paní ?!"
"To je moje matka - odpovídá umírající - píšu jí, že Bůh vyslyšel její prosbu."
Knězi se podlomila kolena, ještě že nespadl, probleskla mu myslí minulost ...
"Tato paní, - zvolá kněz, - to je i moje matka a tys mi tedy - bratr. Tak dlouho tě nebylo, už jsme si mysleli, že si zahynul... Naše dobrá matka už nežije, ale do zbývající chvíle se modlila za tebe; ba obětovala i svůj život za tebe."
Kdo by popsal, co cítil nemocný, když poznal bratra a objal ho. Rád by byl jistě leccos vyprávěl ze života, ale nebylo už mnoho času. Chválíce milosrdenství Boží, připravoval se pomocí bratrovou na další cestu.
Ta chvíle brzy přišla. Obrácený hříšník zemřel s velkou důvěrou v Toho, který přislíbil: "
Hříšníci najdou v srdci mém pramen a nekonečné moře milosrdenství."
Růže v trní
Kdo četl dojímavou knížku: "Růže v trní, rysy ze života Milky Krštěnianské", - ví, jakou trnitou cestou ji vedl Bůh.
Bylo obyčejné, veselé děvče z městečka Bánoviec. Při hře s míčem stalo se jí - ještě pouze pětileté - neštěstí, že padla a vymkla si levou ruku a pravou nohu. Napravování se špatně podařilo, začalo se to sbírat a pro nové těžké úrazy bylo léčení marné.
Nuž a takto od pátého roku - po dlouhých dvaadvacet let - nesla svůj křížek, který časem stále rostl ve velké, opravdu těžké břemeno kříže.
Zejména po tři poslední roky života byla už opravdový Lazar: připoutaná k posteli, ba bylo ji třeba krmit, přebalovat jako malé dítě.
Kříž nést, i dlouho, i celý život, přihodí se i jiným. Ale tak ho nést, že se dům ozývá ne pláčem, žalem, žalobou - ale naopak veselostí, smíchem, zpěvem, žertem: to není nijak obyčejná věc!
Tomu se mnozí velice divili. Tak veselou být tak na zábavě nebo na svatbě! Ba ani tam neumí se každý tak zabavit, jak ona, nemocná, na posteli ... Natolik přitahovala veselou myslí, vtipem, že smutní přicházeli k ní, Lazarovi - rozveselit se. A to nejen dívky, ale i chlapci, spolužáci, ba i starší.
K tomu bylo třeba opravdu nadlidské, hrdinské síly, síly shora, zvláštní milosti od Boha.
Je vidět, Bůh ji na to volal. A ona, v jádru hrdinská duše, poddajně poslouchala vnitřní vnuknutí, kterým ji Duch Svatý vedl: vesele se obětovat, vesele trpět, stát se Milovníci kříže a to - pro lásku Božského Srdce.
Hybnou silou jejího vnitřního života byla láska k Božskému Srdci.
Na katechismu naučila se ctít Srdce Spasitelovo. Snadno pochopila, že je to nejkrásnější a nejmilejší způsob milování Boha a to je naše nejprvnější povinnost. A tak už jako žákyně moc ctila Ježíšovo Srdce.
Večer, když už spala a domácí ještě ne, vídali ji někdy, jak ze snu vstává, aby políbila obraz Božského Srdce nad postelí. Ráda roznášela týdeník Srdce, (což za 1. světové války vycházel), a to každou sobotu do 96 domů.
Od pana katechety se naučila i odpustkovou modlitbičku: "Vše pro tebe nejsvětější Srdce Ježíšovo!" To byla její nejmilejší modlitba. Byla jakoby jí "malým tajemstvím". Domácí až později spatřili, že je to jejím životním heslem, které ji vnuká takovou trpělivost.
"Vše pro tebe nejsvětější Srdce Ježíšovo" pěkně vyslovuje obětavost, ba ji i stále rozněcuje. Vždyť "pro milého nic těžkého!"
Toto heslo ji navádělo obětovat vše Ježíšovi z lásky, s oddaností, hrdinsky, vesele ...
Veselého dárce má Bůh rád (2 Kor. 9,7). A když Milka poddajně poslouchala vnitřní vnuknutí a pro lásku Božského Srdce vesele se obětovala, vesele trpěla - utvořil z ní Bůh vzor veselé trpělivosti.
Jen takto se mohlo stát skutečností, co se lidsky zdá nepochopitelným. Vždyť tolik let bez žaloby, ba vesele, se žertem, smíchem, zpěvem nést stále rostoucí kříž - je tak nevídaná, neslýchaná věc, že až ohromuje člověka. Pouze u svatých najít tomu páru.
Opravdu se na ní vyplnilo zaslíbení Božského Srdce: "Horlivé duše dosáhnou chytře velkou dokonalost."
*****
Obraz Božského Srdce v domě zednáře
Vysluhoval jsem misie v městečku, kde měli horlivého duchovního - píše P. Karel Stejskal SJ v Travniku v Bosně. Zpočátku se všechno výborně dařilo. Ale najednou přijde p. farář ke mně se zachmuřeným čelem: "Ach, velebný otče, pan N. těžce onemocněl. Patří k nejpřednějším měšťanům ... Ale je nevěrec a svobodný zednář. Vyjádřil se, že se mu kněz nesmí na oči ukázat. A jeho ubohá žena pláče, chtěla by ho zachránit. Neustále se modlí k Božskému Srdci Ježíšovu. A proto neztrácím naději.
Poradil jsem p. faráři, ať řekne paní nemocného, aby potají zavěsila naproti mužově posteli obraz nejsvětějšího Srdce tak, aby ho hned zahlédl. Pobožná žena to udělala. Nemoc se zhoršovala ... Po několika dnech zpozorovala žena, že nemocný právě šeptá modlitby. Tomu se velmi zaradovala a odvážila se mu říci:
- Slyšela jsem, že tě jakýsi kněz ze sousední obce chce navštívit. Chceš ho přijmout?
- Dobře, ať přijde - šeptá nemocný.
Zanedlouho přišel kněz. Povídali si přátelsky ... Svátosti ani nezmínili. Jen při odchodu zeptal se kněz, zda by mohl zas přijít. Nemocný přivolil. Když kněz druhý den zas přišel, nemocný mu odkryl své srdce: vyzpovídal se. Všechno dal do pořádku a přijal sv. svátosti s velkou zbožností. Všichni, co ho znali, náramně se divili.
Navštěvoval jsem ho i dál - vyprávěl mi později kněz - abych ho těšil a povzbuzoval. Hluboce mnou pohnulo jeho křesťanské přesvědčení. Za pár dní dokonal. Hned jsem spěchal pomodlit se za jeho duši a potěšit zarmoucenou vdovu.
Velebný pane - řekla mi - nikdy nezapomenu, jak zbožně umíral můj muž. Nesmírně děkuji Pánu Bohu za takovou milost! Umřel dnes ráno o sedmé a včera večer v devět pokýval mi, že mi chce cosi říct. Naklonila jsem se k němu, abych dobře slyšela, neboť už sotva zvládal mluvit.
- Odhrň mi, moje drahá, záclonu!
- Proč? Copak ti překáží?
- Copak nevidíš, že mi zastírá ten obraz Srdce Ježíšova? ... Uvěř mi: pohled na ten obraz mě obrátil. Hej, Srdce Ježíšovo zvítězilo nad mým srdcem. Nech ať ho tedy dobře vidím. Chci, abych umřel dívaje se na ten obraz ...
A tak i zemřel.
- Ach, velebný pane, tato slova dávají mi naději, že je můj muž spasen. To mi bude celý můj život pramenem útěchy ...
Sláva Božskému Srdci Ježíšovu, vždyť přislíbilo, že požehná domy, ve kterých se uctívá jeho obraz.
*****
Převzato z
http://modlitba.sk,
článek naleznete zde:
http://www.modlitba.sk/htm/vasesvedectva/viera/vase28.htm
*