Zamyšlení nad evangeliem slavnosti Nejsvětější Trojice.
Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. Ježíš k nim přistoupil a promluvil: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa. (Mt28,16-20)
Dnešní slavnost Nejsvětější Trojice nám dává příležitost přistupovat k Bohu s pokornou vírou. Je nám příležitostí k obdivu i údivu nad Božími činy a vyjadřujeme to krátkou modlitbou: Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky a na věky věků. Amen.
Lidský rozum, pokud jde o Boha, zjišťuje jen tolik, že může být jen jeden. Kdyby bylo více bohů, žádný by nebyl nejvýš dokonalý, žádný by nebyl Pánem všeho. To nakonec přiznává i ateismus, když v malém ateistickém slovníků, vydaném v roce 1962, píše: „Bůh v náboženském světovém názoru je chápán zpravidla jako mocná, nadpřirozená, většinou nehmotná a věčná bytost, která zasahuje do přírodního dění i do lidského života a řídí je. Mnohdy je považována za stvořitele, příčinu a účel všeho, světa i lidí.“
K tomuto názoru tedy může přijít i ateista. Ovšem do Božího nitra lidský rozum nemůže proniknout, může jenom přijímat, co Bůh o sobě dal sám najevo v Písmě svatém.
Ve Starém zákoně Písma svatého toho Bůh nedal mnoho najevo o svém vnitřním životě. V pohanském prostředí naplněném úctou k různým božstvům to ani nebylo vhodné, zde naopak bylo třeba starozákonnímu lidu zdůrazňovat jedinečnost Boží. Proto také první zákon morální soustavy, Božího Desatera, zní:
„V jednoho Boha věřiti budeš a nebudeš mít jiných bohů kromě mne. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, svatý Izraele, tvůj Vykupitel, já jsem tě vyvedl z Egyptského otroctví.“ Bůh má ve Starém zákoně různá jména: Adonaj, Elohim, Jahve, která do češtiny překládáme slovem Hospodin.
V Novém zákoně však můžeme podle příkladu a výzvy Ježíše Krista oslovovat Boha – Otče náš. Tímto tedy, jedním z nejdůvěrnějších lidských výrazů, Otče, můžeme nazývat Prapůvodce a Stvořitele všeho, i našeho života, protože v lásce, v otcovské lásce Boží má původ celé stvoření, v lásce, která se chce s námi sdílet a k nám hovořit.
Proto poslal svého Syna na tento svět. Syna, kterého apoštol Jan nazývá Slovo. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi a viděli jsme jeho slávu, slávu Jednorozeného od Otce, plného milosti a pravdy. A tak se z Písma svatého Nového zákona dovídáme o druhé Boží osobě, o Synu. V něm se stvořitelská Boží láska stává láskou vykupitelskou, neboť tak Bůh miloval svět, že dal i svého Syna, aby každý, kdo v něho uvěří, nezahynul, ale měl život věčný, a to pro jeho vykupitelskou smrt na kříži. Tato láska vykupitelská pak vrcholí v lásce posvěcující, která vstupuje do našeho nitra Kristovými svátostmi skrze Ducha Svatého, který nám byl dán, a právě skrze ni, skrze Ducha Svatého můžeme spolu s Ježíšem Kristem jít k Bohu jako k Otci, který je naším počátkem a cílem.
Bůh, kterého vyznávají křesťané, a to především dle Písma svatého Nového zákona, není tedy nějakým vzdáleným a strnulým ve své nehybnosti, ale žijící v lásce Božích osob jedné božské podstaty i v lásce k nám.
A tím se lišíme od těch, kteří ve víře ulpěli jen na Písmě svatém Starého zákona, tj. od židů a muslimů, kteří tento tajemný život Boží nepoznali, i od nevěřících, kteří víru v Boha zcela odvrhli, ale nevyvrátili. Ovšem, když se pokřižujeme a říkáme: Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a takto víru v jednoho Boha ve třech osobách vyznáváme, tím jsme ještě nevyřešili svůj vztah k trojjedinému Bohu. To bychom mohli dělat i jen ze zvyku nebo proto, že jsme se tomu naučili v mládí.
Nemůžeme tento vztah tak lehce pominout jako ti, kdo pochybují nebo nevěří nebo jsou jen úzkoprsými křesťany. Tento vztah, jak čteme v dnešním prvním čtení, vyžaduje především: Uvažuj a uznej v srdci, že Bůh je, a zachovávej jeho přikázání. Za druhé – jak píše ve druhém čtení sv. Pavel: Mít vědomí svobody dětí Božích. Nedostali jste přece Ducha otroctví, že byste museli žít ve strachu, ale Ducha těch, kteří byli přijati za vlastní, a proto můžeme k Bohu volat – Otče.
Učinil z nás – lidí, otroků světa a hmoty – svobodné děti Boží.
A konečně za třetí: Jako takoví jsme dědici života věčného a spoludědici Kristovi. On, jak prohlašuje v závěru dnešního evangelia, je s námi po všechny dny až dokonce světa, náš Bůh na věky věků…
