Napsal Michal Patarák
Poslední z mých článků o sexuální výuce, ve kterém se snažím uchopit termín předčasné sexualizace.
V článku přímo navazuji na své předchozí texty o sexuální výchově ve SME
i v Deníku N. (odkazy na tyto články níže)
... texty o sexuální výchově ze SME, (21. 9. 2013):
O gender, transgender, sexuálnej výchove a krádeži detstva
http://patarak.blog.sme.sk/c/337965/O-gender-transgender-sexualnej-vychove-a-kradezi-detstva.html
i v Deníku N. (6. 12. 2014)
Problémy okolo sexuálnej výchovy
https://dennikn.sk/blog/problemy-okolo-sexualnej-vychovy/
Nenavrhuji v nich konkrétní normotvorný koncept sexuální výchovy, nakolik o ní neuvažuji normativně, restriktivně ani represivně. Dříve se v dobré víře ptám, co by se z ní dalo vytěžit a co pozitivního by mohla přinést. Vytyčené otázky se snažím zodpovědět co nejvhodněji z pohledu objektu této výchovy, tedy
z pohledu samotného dítěte. Ve svých stanoviscích a postojích si vůbec nenárokuji objektivní pravdivost nebo univerzálnost.
Považuji však za svou povinnost
vyjádřit se k značně polarizovaně vnímaným problémům kolem sexuální výchovy, a to z pozice psychiatra, filozofa, bloggera, otce i občanaspolečnosti, ve které všichni spolu a v závislosti jednoho na druhém žijeme.
Spíše sexuální výuka, než výchova
Šulová v moderní učebnici
Sexuologie píše, že "
sexuální výchova může být chápána jako proces, který má dlouhodobě probíhat ve funkčních a normálních rodinách, kde škola pouze zastupuje nefunkční chování rodičů vůči vlastním dětem v této oblasti (Šulová, 2010)".
Minimálně jde o základní informace o reprodukci, pohlavní hygieně, menstruaci, poluci, těhotenství a bezpečném sexu. V širším smyslu je to však předávání porozumění sexuálnímu chování jako komplexní součásti kultury a mezilidských vztahů, o zdůrazňování vztahového rozměru sexuality v partnerství a manželství a o stimulaci zdravého psychosexuálního vývoje. Zatímco
technické informace o sexu se zprostředkovávají explicitně, tedy přímo pomocí slov a rozhovoru, výchova ke zdravé sexualitě v širším smyslu probíhá především implicitně, čili pomocí zážitku fungování rodiny, vztahů, skrze životní zkušenosti s mužskými i ženskými postavami v průběhu dětství a dospívání.
K tomu není školský systém ani zdaleka disponován. Proto by podle mě bylo vhodnější namísto sexuální výchovy mluvit o sexuální výuce nebo sexuálním vzdělávání. V poměru k "vyučování" je "výchova" mnohem rozlehlejší termín.
Výchovu, která by směřovala k zdravému přijetí a rozvinutí vlastní pohlavní / genderové identity, sexuální orientace a sexuálního života, škola prostě není schopna poskytnout. To však neznamená, že sexuální informovanost prostřednictvím školy není důležitá. Přinejmenším zaplňuje díru v znalostech o sexualitě, kterou z různých důvodů v dítěti nechali vyrůst rodiče.
Kromě zdůraznění bezpečného sexu jako prevence pohlavně přenosných chorob by se měla výuka věnovat sexualitě v kontextu lásky a měla by problematiku sexuality propojit s partnerstvím, manželstvím a rodičovstvím, tedy měla by se vyvarovat atomizaci sexu a jeho izolaci jako samostatné činnosti, bez vazeb na jiné sféry lidského života. Sexuální výuka by se tak podílela nejen na rozvoji znalostí o sexualitě, ale i na formování základních sexuálních postojů a hodnot.
Praktické otázky sexuálního vzdělávání
Dvěma zásadními otázkami v souvislosti s takovým školním předmětem jsou:
1.
Jak sexuální výuku prakticky realizovat?
2.
Kdy s ní vlastně začínat?
Právě tyto otázky vzbuzují nejvíce afektů, kontroverzí a sporů, a proto je o nich třeba (především věcně) diskutovat nejen na společenské, ale i odborné úrovni. Všichni se totiž shodnou na tom, že dítě by mělo vědět o bezpečném sexu. Předmětem sporu však není jen to, kdy by to mělo vědět, ale i to, jakou formu a obsah by školou zprostředkované informace měly mít. Jedno však nutně podmiňuje druhé. Charakter předávané informace se totiž značně mění podle toho, jestli je její přijímačem žák na prvním stupni, druhém stupni základní školy nebo žák na střední škole. A pokud je řeč o obsahu výuky, její jednotlivé části se mohou odlišně akcentovat. Například při zásadách bezpečného sexu je možné více zdůrazňovat negativní aspekty (riziko pohlavní nákazy nebo dokonce "riziko" těhotenství) technické aspekty (antikoncepční metody), ale i pozitivní a vztahové dimenze (hlavní prevencí pohlavně přenosných chorob je přece věrnost a sexuální vyzrálost).
Do první vytyčené otázky patří i problém, kým tuto výuku realizovat (lektorem, školním učitelem, učitelem, který prošel zvláštní přípravou?). Je totiž jasné, že intimní problematika vyžaduje otevřeného, spontánního člověka, který nebude polykat háklivá a choulostivá slova, který bude schopen na vyučovací hodině vytvořit příjemnou atmosféru a který nebude na žáky působit příliš rigidně nebo sugestivně.
Předčasná sexualizace dětí
Jako jedna z námitek proti časné sexuální výuce je uváděna předčasná sexualizace dětí, čemuž lze rozumět jako příliš včasnému vzbuzení sexuálního chování v době, kdy by mělo být ještě jakési sexuální ticho.
Člověk je ve skutečnosti "sexualizovaný" od raného dětství. Subjekt je esenciálně pohlavně založen (sexed subject), nakolik je přijetí maskulinity nebo feminity klíčové pro vytvoření samotné subjektivity (Evans, 1996). Jinak řečeno,
nedílnou a zásadní součástí identity člověka je jeho pohlavní identita, a ta se formuje už od prvních chvil strávených na tomto světě. Vývoj pohlavní identity sice není nikdy plně ukončeným dějem, její základní jádro a hlavní kontury by však měly být během života stabilní. Už Freud (nejen pofreudovští psychoanalytici) obsáhle psal o tom, že získávání mužských a ženských charakteristik není jen záležitostí biologie a anatomie, ale také spolu-působících sociálních a psychických faktorů (Freud, 1971). V tomto procesu hraje kritickou roli zejména rodina, jako nejužší spojení dítěte se společností. Freud také popsal stadia sexuálního vývoje, které probíhají prakticky od prvního roku lidského života (Freud, 1971). Už tehdy se objevují slastné tělové pocity, které jsou součástí sexuality v širším smyslu. Kojenec cucá například i tehdy, když nejde o utišení hladu. Dochází k sání bez vazby na příjem potravy, tedy k sání pro slast, přičemž prsní bradavku matky si může nahrazovat palcem nebo jinou dostupnou částí těla (Schlegel, 2005). Hlubinné psychologie v rámci infantilní masturbace rozeznávají kojeneckou onanii (dráždění pohlavních orgánů rukou nebo tlakem stehen), která je přechodná, a dětskou masturbaci, která se objevuje kolem čtvrtého roku života, přičemž je projevem aktivního zájmu o vlastní genitální zónu (Schlegel, 2005). Samozřejmě, jde o poznávání svého těla a užívání si příjemných pocitů, které z něj plynou. Dítě jim však nerozumí v explicitně sexuálním kontextu - tedy jako přípravě na budoucí sexuální život.
Už v mladém věku je přitom dítě pohlavní bytostí nejen proto, že má biologické pohlavní znaky, ale také proto, že cítí psychickou a vnitřní příslušnost k určitému pohlaví a přebírá vzorce jeho chování podle nejbližších a nejdostupnějších modelů.
Pokud bych na tomto místě opět zmínil rozdíl mezi technickými a informativními znalostmi o sexualitě, předávanými explicitně, a vztahovým nebo emocionálním polem vlastní sexuality, do kterého dítě vrůstá implicitně, tak
dítě předškolního věku je pohlavní bytostí implicitně.
Dospělým sice klade otázky, kdo má "pipík" a kdo "cikuľku", jak se narodil bráška nebo ono samo, což je projevem přirozené dětské zvídavosti. Jejich objektem však není přímo sex, sexuální polohy, a už vůbec ne bezpečný sex, sexuální zneužívání, či jiné předměty explicitního vědění o sexu (scientia sexualis).
Tato témata jsou invazí z dospělého světa. Dětské otázky jsou hlavně zaměřeny:
a)
na pohlavní diferenci, tedy na rozdíly mezi mužským a ženským pohlavím,
b)
na vlastní původ, tedy na způsob, jak se dostalo na svět a na roli otce v tomto příběhu.
Pokud se malé dítě (3-5 let) přílišně nebo nevhodně exponuje sexuální tematice, začne se na ni nakonec i ptát, což však není totéž, co přirozený zájem o věc. V infantilním psychickém světě se touto expozicí totiž otevřel nový myšlenkový registr.
Otázkou je, jestli je to vhodné a čemu to vlastně poslouží.
Dítě autenticky žije svou pohlavnost odmalička a dalo by se říci, že je implicitně sexuálně (včetně všech projevů své sexuality, jako je jiný charakter polibků věnovaných opačnému pohlaví nebo
infantilní masturbace).
Explicitní sexualizace by v těchto souvislostech mohla označovat přílišnou zátěž dítěte nadbytečnými sexuálními informacemi:
a)
které nejsou potřebné pro jeho zdravý psychosexuální vývoj a jeho duševní zdraví, o které nejeví spontánní zájem,
b) které
by jej dokonce mohly mást nebo znepokojovat,
c) a které by nakonec mohly
vést k předčasnému sexuálnímu chování.
V bodech a) a b) by se snad dalo mluvit o
kognitivní sexualizaci, bod c) by označoval
behaviorální sexualizaci.
Bylo by omylem myslet si, že časné vystavení určitým sexuálním tématům nemá vliv na dětské chování. Musíme si dát pozor, abychom děti neučili o sexualitě z pohledu dospělého, který do této výuky může projektovat své vlastní představy o tom, co by o sexu dítě chtělo vědět nebo co by o něm vědět mělo (a málokdy to, co by vlastně ještě umět nemělo).
Pedagogizace dětské sexuality je podle
Foucaulta jedním z projevů vztahu moci k sexuální touze, přičemž je jen elementem v rámci širší institucionalizaci vědění o sexu (Foucault, 1999).
Sex se totiž v poměrně nedávné historii stal předmětem politiky, z čehož podle Foucaulta pramení regulace populace prostřednictvím globálních účinků, které politika zavádí (
Doležalová Hrouzková a Weiss, 2014).
Zatímco kdysi byla součástí pedagogizace sexuality například snaha ochránit děti před "zlem" masturbace, v současnosti má podstatně odlišnou náplň. Je to sice tendence orientovat děti na jejich budoucí sexuální život a na porozumění vlastní sexualitě, nikoli však na aktuální dětský svět a jeho skutečné potřeby. Na tomto místě přitom mluvím o dětské sexualitě, nikoliv o přípravě na zodpovědný sexuální život v pubertálním a postpubertálním věku, což je již podstatně vhodnější čas na školní sexuální vzdělávání.
Nedávno jsem se setkal s názorem, že sexuální výchova by se měla týkat už i tříletých dětí, protože už ty jsou potenciálními oběťmi sexuálního zneužívání.
Je však absurdní předpokládat, že tím, že dítě informujeme o možnosti sexuálního zneužívání a popíšeme mu, o co v něm přesně jde, samotnému sexuálnímu zneužívání zabráníme nebo mu významněji pomůžeme s jeho identifikací a nahlášením. Naopak, dítě bychom tak zbytečně zatěžovali, do jeho světa hraček, rodičů a kamarádů ze hřiště bychom vnesli trhlinu. Není samozřejmě vyloučeno, že těch trhlin má již ve svém krátkém životě několik.
Musíme však udělat maximum pro to, aby se dítě ve svém bezprostředním světě cítilo bezpečně, aby mu důvěřovalo, a ne ho upozorňovat na to, že mu může dotyky ublížit někdo z rodiny (nejčastěji jsou děti sexuálně zneužívány někým blízkým a známým; Weiss, 2010 ). To, že dospělá žena ví o možnosti znásilnění, znásilnění nijak nezabrání. Tento skutek není totiž zaviněn obětí, ale násilníkem. Totéž platí pro sexuální zneužívání dětí. Kromě toho, dítě vycítí, kdy už dotek ze strany dospělého není nějakým způsobem v pořádku, kdy se děje něco špatného, něco, do čeho se cítí nuceny a při něčem u čeho se cítí značně nepříjemně. Tyto pocity mu nesprůchodňuje žádná traumatizující instruktáž.
O fenoménu předčasné sexualizace dětí v odborném světě dobře víme, není jen výplodem samozvaných sexuologů, jak to v
populárním blogu tvrdí Natália Blahová. Právě u dětských obětí sexuálního zneužívání se kromě emocionálních a psychotraumatických následků objevují i přímé sexuální konsekvence. Řeč je zejména o rychlejším nástupu onanie, jakož i pohlavním styku s jinými osobami, o tendenci k promiskuitě, k dřívějším manželstvím, k mimomanželským vztahům, o vyšší rozvodovosti těchto obětí v jejich pozdějším životě a o častějších aktivitách v komerčním sexu (Brichcín, 2010; Weiss, 2005).
Není proto vyloučeno, že příliš hrubým a neodborným zasahováním takzvané sexuální výchovy by mohlo k předčasné sexualizaci skutečně docházet. Základní zásadou by zde mohla být ta, která se používá v medicíně: prvořadé je neublížit (
Primum non nocere).
Místo závěru
Bylo by ironií myslet si, že sexuální vzdělávání, navzdory svým nepopiratelným informačním pozitivům, zkvalitní naše vzájemné vztahy, zlepší náš sex a přinese do našich životů nové kvality. To však ani není jeho úkolem. Jde o vznešené cíle pro každého jedinečného člověka, který směle vykročí na svou vlastní sexuálně-individualní cestu.
Michal Patarák
Použitá literatura:
Brichcín S. Soudní sexuologie. V: Weiss P. a kol. Sexuologie. Praha: Grada Publishing. 2010; 527-560.
Doležalová Hrouzková A., Weiss P. Filozofie sexuální touhy. Sexuológia. 2014; 14(2): 6-13.
Evans D. An Introductory Dictionary of Lacanian Psychoanalysis. London: Rotledge. 1996; 241 s.
Foucault M. Vůle k vědění: Dějiny sexuality I. Praha: Herrman & synové. 1999; 189 s.
Freud S. Tři pojednání k teorii sexuality. V: Freud S. Vybrané spisy III. Praha: Avicenum. 1971; 9-93.
Schlegel L. Základy hlbinnej psychológie s osobitným zreteľom na neurózológiu a psychoterapiu. Diel I, II, III. Trenčín: Vydavateľstvo F. 2005; 538 s.
Šulová L. Sexuální výchova. V: Weiss P. a kol. Sexuologie. Praha: Grada Publishing. 2010; 691-706.
Weiss P. Sexuální zneužití v dětství – pachatelé a oběti. V: Weiss P. a kol. Sexuální zneužívání dětí. Praha: Grada. 2005; 11-30.
Zdroj:
https://dennikn.sk/blog, 11. 1. 2015
Převzato z
www.lifenews.sk/,
článek naleznete
zde.
