Zamyšlení nad evangeliem slavnosti seslání Ducha Svatého.
Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku. Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí. (Jan 15,26-27;1612-15)
„Líbezný svátek svatodušní nastal,“ říká Goethe ve „Ferinovi lišákovi“. Líbezným se jeví dnešní svátek i nám – pro krásnou slunnou roční dobu, ve které se slaví, a také proto, že není obtížen nakupovací dárkovou reklamou a nervózní uspěchaností, jako jsou Vánoce a Velikonoce.
Pro obyvatele Jeruzaléma byl svátek Letnic radostnou oslavou vysvobození z egyptského otroctví, oslavováním toho, že z pokořeného otrockého lidu se stal svobodný lid Boží.
Když právě o Letnicích na ně sestoupil Duch Svatý, jak jsme si o tom dnes četli ze Skutků apoštolů, bylo prvním křesťanů, ze židovství hned jasné, co to znamená.
První křesťané rozuměli, proč sestoupil Duch Svatý, když bylo v Jeruzalémě velké shromáždění z tolika národů. Rozuměli, proč se to stalo za bouře a vichru a proč se Duch Svatý ukázal v podobě ohně, ohnivých jazyků. Věděli, proč apoštolové v nadšení „mluvili jazyky“. To mluvení jazyky bylo pro ně především mluvením s Bohem, jemuž nezasvěcený nerozumí a nemůže rozumět. Všechno to jim jasně ukazovalo, že místo sinajské, staré smlouvy s Bohem nastupuje Nová smlouva, uskutečněná s novým lidem Božím – skrze život, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
My dnes už tak spontánně „líbezné“ působení Svatého Ducha v nás a v našem světě nepociťujeme, neprožíváme. Drsná hrubost a krutost mnoha bezduchých lidí nám často bere dech. Ale přesto se vždy znovu setkáváme, a to často tam, kdybychom to nejméně čekali, s lidmi svatodušními, s lidmi, kteří žízní po spravedlnosti; s chudými, kteří bohatě rozdávají radost; s pokojnými, kteří přemáhají nenávist; s milosrdnými, kteří jsou slepému okem a chromému nohou.
Boží láska se i dnes vylévá do srdcí lidí skrze Božího Ducha. Stále zapaluje Pán Ježíš lidská srdce a chce, aby hořela.
Když oheň Ducha Svatého zapálil apoštoly, vyšli s Petrem na střechu domu a odtud kázali lidem. A kázali tak znamenitě, že jim lidé rozuměli a uvěřili v Pána Ježíše.
Co máme dělat dnes my? Papež Jan Pavel nedávno volal: „Otevřete okna a dveře svého srdce dokořán duchu Ježíšovu! Umožněte Duchu Svatému, aby ve vás a skrze vás mohl působit a obnovovat tvář země!“
Jak já mám být spolupracovníkem a nástrojem Ducha Svatého?
Já tu mám nástroj – hudební nástroj – píšťalu. Ta nám může pomoci otevřít dveře k tajemství Ducha Svatého. My všichni jsme takové nástroje v ruce Boží. Tento nástroj je pěkný, ale zatím němý. Teprve až se do něj dýchne, foukne, teprve začne hrát.
Apoštolové byli také skrytí, tiší, dokud je Duch Boží neozvučil: „Přijměte Ducha Svatého!“
Jak je to s tebou, se mnou, s námi: my jsme byli prvně ozvučeni hned při křtu, ale to jsme ještě neuměli mluvit, Teď už mluvit umíme, teď už můžeme i my všude klidně vyznat, zpívat: Já jsem věřící katolík, já jsem křesťan! – To je tvoje líbezná melodie, která může tvé kamarády přivést k Pánu Ježíši. Ale pozor – jen tenkrát tato flétna hraje, když není ucpaná, když do ní může můj dech.
Proto říkal papež Jan Pavel II., že máme otevřít Duchu Svatému. Jsou různé flétny, různé jsou hudební nástroje. Není důležité, jestli jsi malá píšťalička, nebo zvučný pozoun. Všichni jsme vítáni do Božího orchestru, jen když jsme správně naladěni podle tóniny Božích přikázání, podle ladičky lásky.
Pojďme tedy dnes radostně slavit líbezný svátek Svatého Ducha. Ovšem, málo by bylo, kdybychom tu mluvili jen o něm. My můžeme a smíme mluvit i přímo s ním. Staňme se tedy každý nástrojem v orchestru našeho společenství.
