Plánovaná údržba serverů 23. 11. 2024

V sobotu 23. 11. 2022 přibližně od 10:00 plánujeme údržbu serverů FATYMu a A.M.I.M.S. (včetně TV-MIS.cz) tak, aby do nedělního rána bylo vše hotovo. Servery bude třeba vypnout, restartovat... Prosíme, nevkládejte a needitujte v tuto dobu žádný obsah. Děkujeme za pochopení.

Povolání je ustavičné dobrodružství

Klauzurní způsob zasvěceného života verzus cestování a nákupy, odloučení od rodiny, věčné sliby a co je na zasvěceném živote nejlepší. Zeptali jsme se sestry Evy z řehole sester redemptoristek v Kežmarku.

1.Jak reagovala na Vaše rozhodnutí vstoupit do Řehole sester redemptoristek Vaše rodina?

Velmi obdivuji své rodiče za to, že přestože měli méně času přijmout mé povolání než já (já jsem v tomto rozhodnutí dozrávala 4 roky a oni na to měli sotva rok), přijali ho: sice ne s nadšením, ale zato s bázní Boží.

Moji rodiče se obrátili v dospělém věku a nikdy se nemodlili za to, aby Bůh povolal některé z jejich dětí. Měli však bázeň vůči Božím záměrům, které je překvapily.

Kromě toho měli i úctu vůči mému rozhodnutí, které se spojovalo s tím, že jsem po 3. ročníku nechala VŠ a odešla jsem do cizí země. Naše řehole totiž v té době ještě nebyla na Slovensku, proto Slovenky vstupovaly do polského kláštera v Bielsku-Bialej.

V roce před mým vstupem do kláštera jsme strávila spoustu času nočními rozhovory, zvláště s otcem, o tom, že proč a nač ... Nechtěl být jako Abraham, který měl obětovat Izáka. Samozřejmě, že byly i slzy bolesti z odloučení. Rodiče se snažili pochopit, co je v podstatě nepochopitelné. Mámin postoj bych charakterizovala slovy: mlčela, přijala; a otcův: trpěl, ale nebránil. Starší z mých dvou bratrů mě podporoval a mladší, který měl tehdy 13 let, byl jako pozorovatel, který příliš nechápal, co se děje.

Foto: Pár minut před slavnostním otevřením kláštera redemptoristek v Kežmarku (17.7.2005). Před vchodem do klášterního kostela se shromáždily slovenské sestry z Kežmarského společenství a z řeckokatolického společenství z Vranova nad Topľou, jakož i polské sestry ze zakládajícího kláštera v Bielsku-Bialej.

2. Věčné sliby jsou pro člověka velkým rozhodnutím. Jak k této události přistupuje samotná komunita sester? Existují nějaké postupy, jak se snaží členové řehole nové kandidátce pomoci rozlišit své povolání nebo je to čistě na ní samotné?

Věčné sliby se u nás skládají nejdříve po šesti letech od vstupu do kláštera a ještě před vstupem musí s námi kandidátka (zájemkyně o vstup) strávit tři měsíce v klauzuře, aby opravdu dobře rozlišila, jestli je to její místo. Rozlišování před věčnými sliby tedy není omezeno jen na nějaký krátký časový úsek bezprostředně před složením věčných slibů. Je to dlouhá, šestiletá formace na jednom místě, což sestře umožní dostatečně poznat sebe samu i komunitu - při modlitbě, práci, ve chvílích odpočinku, při společném rozlišování Božích výzev ... Před každým důležitým krokem směřujícím ke složení věčných slibů píše sestra žádost: o noviciát, o složení dočasných slibů, o složení věčných slibů. Máme zvyk, že před každým takovým krokem se každá ze sester s danou sestrou setká k osobnímu rozhovoru, při kterém může položit jakoukoli otázku zaměřenou na prožívání povolání a zároveň sama má otevřeně hovořit o čemkoli, na co se jí daná sestra zeptá. Kapitula - čili shromáždění sester s věčnými sliby - potom hlasuje o tom, zda bude dané sestře umožněno sliby složit.

Samozřejmě, že při rozlišování pomáhají novicce a juniorce rozhovory se sestrou odpovědnou za formaci. Není to zpověď, ale je to možnost poradit se, svěřit se, klást otázky ... Rovněž každá ze sester má jednou v roce 10-ti denní duchovní cvičení, které jsou pomocí při vývoji.

Povolání sestry nerozlišuje jen ona sama, ale její povolání rozlišuje a potvrzuje i komunita.

Nejde o kontrolování a vytvoření atmosféry strachu, jestli mě přijmou, ale jde o to, aby takto Církev potvrdila, že toto povolání je autentické a pochází od Pána. A když ho komunita přijme jako Boží povolání, má povinnost se o povolání každé sestry starat a považovat ho za velký dar a vzácný poklad, který jí Bůh svěřil s důvěrou, že si ho bude vážit a přispívat k jeho růstu. Povolání není nikdy majetkem jen dané sestry, ale je to dar daný komunitě i Církvi.

3. Proč jste si vybrali právě řeholi s klauzurním způsobem života?

Jsem hluboce přesvědčena, že tento způsob života mi vybral Pán. Přesvědčení, že jsem povolána, mě přeneslo přes všechny zkoušky, které chvílemi měly sílu zlomit to, co by pramenilo jen z lidského chtění.

A čím mě Pán "zlákal" do klauzury? Povolání totiž lze nazvat Božím "sváděním".

Přitáhla mě radikálnost tohoto způsobu života (jakési "všechno nebo nic"); fascinovalo mě, že modlitbou lze dosáhnout všude; úplně mě uchvátilo, že se klauzurní způsob života se svojí skrytosti a "obyčejností" podobá životu Svaté rodiny v Nazaretě; důležitý byl pro mě důraz, jaký redemptoristky kladou na společenství a také to, že klauzura - naše stálé bytí doma - nás od světa neodděluje, ale vytváří i pro lidi zvenčí prostor a atmosféru, kde se mohou osobně setkat s Bohem. Nejsme poustevnický řád a nezdůrazňujeme tvrdé pokání a asketické praktiky. Každodenní pokání pro nás spočívá v úsilí zachovat si za všech okolností radost. Nejde o jakousi masku, ale o vědomé a opakované rozhodnutí odmítat smutek, který je největším ďáblovým pokušením.

4. Nechybí vám nákupy a cestování?

V naší kežmarské komunitě jsem zpočátku byla jediná řidička, takže nákupy a s tím spojené cestování jsem si mohla dosyta užít. Kromě toho se mezi kláštery navzájem navštěvujeme a já jsem měla možnost strávit určitý čas v našich klášterech v Polsku (9 let), Itálii (2 měsíce), Irsku (1,5 roku) a Španělsku (4 měsíce). Teď jsem už 10. rok v Kežmarku. Nejednou mi napadlo, že Pán Bůh má v tomto smysl pro humor: povolal mě do klauzury, ale nevím, jestli bych "ve světě" měla možnost tolik cestovat (úsměv).

Ježíš se nedá zahanbit v gentlemanské péči o svoje a své nevěsty obdarovává opravdu štědře a je velmi vynalézavý ...

Foto: V irském klášteře v Dublinu, kde sestry na velké slavnosti nosí "historický" modrý plášť.

5. Co je pro Vás na Vašem způsobu života nejlepší?

Pro mě je nejfascinující to, že je stále tak mnoho přede mnou; že toto povolání je ustavičné dobrodružství, které má v sobě hodně vnitřní dynamiky. Je pro mě velká čest, že se mohu jako svědek dívat na mnohé "zázraky", které Bůh koná skrze důvěru lidí, kteří nás prosí o modlitbu. Bůh nás povolal k tomu, abychom v Církvi plnily službu veřejné modlitby chvály a přímluvy, a my opravdu zakoušíme její účinnost. Velkou výzvou je pro mě duchovní doprovázení lidí, zvláště mladých, se kterými mám kontakt, a mám hlubokou radost, když můžu být svědkem jejich růstu a rozvoje k plné lidské a křesťanské zralosti.

Nejlepší je prostě Bůh, který dělá život hodným žití.

napsala Anna Lojeková, 13.5.2015

Převzato z http://www.mojakomunita.sk/home, článek naleznete zde.

Foto: Spolu s laickou misionářkou Glorií Gray na stretku s mladými ze Společenství MOST.

Sdílet

| Zdroj: www.mojakomunita.sk

Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:

www.TV-MIS.cz

::	Prof. Dr. Jiří Skoblík - Promluvy 2016 část 8. ()
::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024-pátek (kázání z 22.11.2024)
::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024-čtvrtek (kázání z 21.11.2024)
::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024-středa (kázání z 20.11.2024)
::	Lidové misie Radostín nad Oslavou 2024-uterý (kázání z 19.11.2024)