Mezinárodní charismatická konference v Brně měla v roce 2013 v programu přednášku na téma
"Jak moc lze předat víru v rodině". Přednášející Mons. Aleš Opatrný začal větou:
"No, moc to nelze." Většina lidí v sále se zasmála, já také.
Přestože děti víru v pravém slova smyslu nezdědí (jelikož víra je Boží dar) a ani je věřit neumíme naučit, přece v této věci něco dělat můžeme. Modlitba, vlastní příklad a spolupráce blízkých jsou naše tři možnosti, jak bojovat dobrý boj o víru našeho dítěte.
V článku -
Jak rodič může a má duchovně doprovázet své dítě jsme psali o tom, že duchovní doprovázení dítěte je spojení výchovy a víry. Když mluvíme o duchovním doprovázeni dítěte, máme na mysli především:
- zprostředkování víry v Boží existenci,
- zprostředkování smysluplnosti víry,
- snahu o každodenní poznávání Boží lásky a péče v životě dítěte a jeho rodiny
- a učení se lásce k Bohu a lidem.
Možná to zní pěkně, ale jak na to? Modlitba, vlastní příklad a spolupráce blízkých jsou naše tři možnosti, jak bojovat dobrý boj o víru našeho dítěte.
1. Modlitba
Nejdůležitější nástroj pro zprostředkování víry dítěti je naše rodičovská modlitba. Přímluvná modlitba je prosba ve prospěch druhého, modlitba za dobro pro druhého člověka. Krásně to vyjádřil Jan Pavel II.:
,, Podstata přímluvné modlitby spočívá v tom, že Bůh každému člověku svěřil všechny a všem svěřil každého člověka." Modlitba před Boží tváří toužící po milosti víry pro sebe a pro jiné musí být základem každého našeho snažení. Přímluvná a toužící modlitba musí být trpělivá. V trpělivosti spočívá důvěra ve slyšení. Chtít všechno hned, sbírat plody nejlépe hned po zasazení semínka, tím se přece vyznačují děti. My bychom ale z takové netrpělivosti měli vyrůst a modlit se s důvěrou, že Pán si k našemu dítěti najde cestu stejně (i když možná ne stejným způsobem), jak si našel cestu k nám.
Vlastní příklad
Pro dítě je rodič tváří Boha. To, jakými jsme rodiči, má dopad na to, jaký bude v očích dítěte Bůh. Boha můžeme skrze Krista nazývat svým Otcem, ale jakého otce si dítě představí? Takového, s jakým má zkušenost. Na první poslech je to zřejmě dost frustrující. Proto se potřebujeme modlit nejen za dítě, ale i sami za sebe. Jedině s Boží pomocí dokážeme spolupracovat na Jeho díle v životě našeho dítěte. Nemůžeme dovolit, aby nás strach a vědomí odpovědnosti paralyzoval. Cestu, po které dítě víceméně s lehkostí půjde vedle nás charakterizuje především snaha žít čestný a upřímný život a v případě duchovního doprovázení osobní a autentický vztah s Bohem. Každý rodič je povolán být evangelizátorem, katechetou či duchovním průvodcem pro své děti. Není to něco, čeho se můžeme zříci, protože se nemůžeme zříci toho, že jsme pro dítě tváří Boha. Buď budeme tváří Boha milosrdného, spravedlivého a laskavého, nebo budeme tváří takového boha, který je na míle vzdálený Bohu zjeveného v Ježíši Kristu.
Spolupráce a jednota
Jako ve výchově platí, že rodiče musí spolupracovat a být jednotní, tak i duchovní doprovázení dítěte vyžaduje spolupráci lidí, kteří jsou dítěti nejblíže. Alespoň v zásadních věcech je nezbytné se dohodnout. Podobně, jako při nejednotné výchově dítě neví co je dobré a co špatné, kdo má pravdu a kdo ne a koho je třeba poslechnout, tak i ve výchově k víře je třeba být v mnohém zajedno a navzájem se podporovat. Výchova dítěte k víře je nesmírně důležitá, ale neméně důležitá je jednota manželů a proto bychom se neměli do duchovního doprovázení pouštět bez snahy dělat to společně s manželem / manželkou. Z výchovy k víře by někdo tak důležitý jako je táta nebo máma neměl být vynechán. Jistěže je jiná situace, kdy se tohoto úkolu rodič zřekne proto, že sám víru nemá, nebo ji ztratil. V takovém případě je však třeba, aby podporoval druhého alespoň tak, že mu na duchovní doprovázení dítěte ponechá právo.
Víra není ani tak soubor poznatků, jako spíše mezilidských vztahů. Je důležité si to uvědomit nebo raději stále uvědomovat. Poznat Pána a poznávat ho ve svém životě je předpoklad toho, abychom dokázali pomocí modlitby, osobního příkladu a spolupráce s jinými vést dítě k Bohu od kterého vše pochází a ke kterému vše směřuje.
Autor: Diana Hricová
Převzato ze
zastolom.sk, 27. dubna 2015,
článek naleznete
zde.
