Člověk se rád raduje. Kdo z nás by chtěl žít stále ve smutku, v trápení? Naopak, hledáme každou příčinu, každou příležitost, každé místo, kde bychom mohli přijít k radostnému setkání, k radostné zprávě, k radostnému zážitku. Radost a člověk patří k sobě.
O křesťanech, tuším, že to byl Chesterton, řekl, že jsou to lidé, kteří jediní mají za všech okolností důvod k radosti a optimismu. Nevím, zda měl v tu chvíli na mysli Pannu Marii, kterou v Loretánských litaniích jako příčinu naší radosti, ale už samo postavení křesťana, který ví, že Kristus vstal z mrtvých, už to samo o sobě i ve smrti je posilující a může vést k jinému pohledu na tak smutnou záležitost, jako je smrt.
Je ovšem rozdíl mezi radostí a veselostí. Veselý může být i zloděj, když ukradne něco velikého, Veselý může být i opilec, když požije větší množství alkoholu.
Ale ani v krádeži ani v opilosti, přestože v nich může být veselí, nemůže být radost. Křesťané by radostnost a veselost měli rozlišovat. Panna Maria je příčinnou naší radosti. Už všechno to, co jsme si o ní řekli od začátku májových pobožností, ukazuje, že v ní máme vzor, že v ní máme oporu, že v ní máme tu, která nás může svým životním příkladem doprovázet v našem životě. Že nás může motivovat.
Přesto, že o Panně Marii hovoříme mimo jiné také jako o Matce bolestné, nebylo její utrpení utrpením samo pro sebe. Nebylo věcí pro věc. Nebylo bolestí pro bolest. Všechno mělo smysl.