Co je to věrnost? Řada současníků by řekla – vlastnost, která překáží rozvoji osobnosti. Přežitek, předsudek, něco, co se dneska nenosí a co nemá budoucnost.
Lidé na jedné straně touží potom, aby byl někdo věrný jim, ale na druhé straně stačí velice málo k tomu, aby byli nevěrni těm druhým.
Přesto věrnost je známkou duchovního šlechtictví.
Mluvíme-li dnes a současnému člověku o věrnosti, pak ji chápe samozřejmě ve smyslu partnerském, kdy jsou ti dva lidé věrni.
Pro nás křesťany pojem věrnosti ovšem přesahuje tuto omezenou věrnost dvou lidí a rozšiřuje nám její obsah také na věrnost slovu. Na věrnost Bohu. Na věrnost ideálům, které jsme poznali a které jsme přijali.
Nemůže nám jít jenom o věrnost životnímu partneru. Jsme přeci povoláni k vyšším věcem. A mezi ty vyšší hodnoty patří také věrnost svému slovu, svému slibu, svému Bohu.
Panna Maria je nám i na tomto místě vzorem.
Z evangelia víme, že mnoho nemluvila. Nemáme tam žádnou její ucelenou přednášku, ale přesto z toho, co Matka Boží vyslovila, a co můžeme hned v druhé kapitole Lukášova evangelia číst, dokazujeme, jak si nesmírně cenila Boží věrnosti izraelskému národu, a jak celý svůj život zůstala věrna té cestě, ke které byla vybrána a ke které řekla svoje „ano, staň se mi tak.“
Bylo by snad zbytečné na tomto místě hovořit o věrnosti svému muži nebo své manželce. Ale je nutné zmínit se o věrnosti, ve které selhávají křesťané, a to je věrnost slovům Ježíše Krista.
Věrnost slibům křestním. Věrnost, kterou slibuji rytíři svému pánu, když v jeho jménu odcházejí do boje, tak jako my odcházíme do boje ve jménu Ježíšově a stáváme se jeho bojovníky v tom krásném slova smyslu při biřmování.
Je potřeba čas od času si vzpomenout na všechny sliby, které jsme kdy před Bohem učinili, a zeptat se, do jaké míry jsme těmto slibům byli věrni, jestli náš život, naše myšlenky nesměřovaly k jiným současným náboženstvím, jestli jsme byli věrni prvnímu Božímu přikázání a mimo jediného Boha jsme se neklaněli ještě jiným bůžkům. Jestli jsme byli věrni všem ostatním přikázáním a nestavěli si na jejich místa výmluvy, omluvy a zpochybňující vysvětlení.
Zůstat věrný až do konce, vytrvat, běžet dobrý běh, bojovat dobrý boj, jak o tom mluví sv. apoštol Pavel.
Čím se stali svatí svatými? Tím, že by necítili bolest? Ne, oni ji cítili tak jako my. Tím, že by lépe snášeli opuštěnost? Ne, snášeli ji tak jako my, lidé této doby. Stali se snad svatými proto, že se narodili výjimečnými? Ani trochu ne. Narodili se stejným způsobem jako jsme přišli na svět my ostatní. Ale všichni světci do jednoho měli tu svatou vlastnost, která se jmenuje věrnost.
.jpg)
