Zamyšlení nad evangelie 4. neděle velikonoční.
Ježíš řekl: „Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, jak vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk, a vlk je uchvacuje a rozhání. Vždyť (kdo) je najatý za mzdu, tomu na ovcích nezáleží.
Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho příjmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc zase ho přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce.(Jan 10,11-18)
Svět okolo nás se tak rychle mění. Vzpomeňme si, že kdysi byla domácí zvířata důvěrnými společníky lidí. Dítě se se zvířaty nejprve seznamovalo; maminka ukazovala dítěti kůzlátko, tatínek vzal chlapce do chléva a ukazoval mu telátko a hříbátko a klam jsou na ně odkázaní. Kluk měl největší radost, když ho tatínek posadil na živého koně.
Dnes se to změnilo: dítě se nejdříve seznámí s autem nebo traktorem, zvířata uvidí málokdy. A tak i venkovské děti budou znát za chvíli krávy a koně jenom z obrázků. Ovšem v zemích, kde se zabývají pastevectvím, je dobytek a stádo živobytím lidí. Tam jsou na ně odkázáni. Žiji mezi nimi.
A daleko víc to bylo ještě za dob Kristových a ještě předtím. Pastevectví bylo přece živobytím starých Izraelitů. Abrahám vzal svoje stáda a hnal je přes stepi a pouště, až došel do země zaslíbené a tam se se svými stády usadil. Vypráví nám Písmo svaté, že jeho vnuk Jakob měl dvanáct synů a ti pásli stáda. S těmi stády se odstěhovali do země egyptské za doby hladu. A po třech stech letech vede je Mojžíš zpět do země zaslíbené a čtyřicet let žijí jako kočovníci se svými stády na stepích a poušti.
Když se usadili, jsou opět pastevci. Přece druhý král izraelský, ten slavný David, byl pastýř a od svého stáda odešel do boje proti Filišťanům a pastýřským prakem zabil mocného válečníka Goliáše. Žili tedy uprostřed svých stád, sdíleli s nimi jejich život, snášeli nepohodu, počasí, hlad a žízeň. Tak se vytvořila živá jednota mezi stádem a jejich pastýři.
Nesmíme tedy vidět v pastýřích surovce, kteří znali jen hulákání na dobytek s holí v ruce, ale spíše vůdce stáda, ochránce stáda. I ta stáda viděla v pastýřích své ochránce, šla za nimi, znala jejich podobu i hlas. Pastýři je chránili před divokou zvěří, vedli je k dobrým pastvinám, k napajedlům, ošetřovali jejich nemoci. Pastýři se za ně obětovali a hledali ztracené kusy. Stáda bez pastýře byla bezmocná, opuštěná a ztracená.
Proto se nedivme, že i králové byli nazýváni pastýři svých národů. Lidé v tom neviděli nic ponižujícího, když sebe nazývali ovečkami a své krále pastýři. A také se nedivme, když se lidé cítili jako stádce svého Boha. Bylo to pro ně upokojující a sladké vědomí, že Bůh je jejich pastýřem, to znamená vůdcem, ochráncem a pečovatelem.
Jak krásná jsou slova žalmu 22, která zpívají o Bohu jako pastýři. Nadchla i takové umělce, jako byl Antonín Dvořák, který je zhudebnil. Kolik důvěry a pokoje je v těch slovech:
Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, - dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, - vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, - občerstvuje mou duši.“
A s jakou asi radostí je zpíval pastýř, který zažil se svým stádem vichřici a bouře, zažil žízeň a hlad na vyprahlých stepích.
Nedivme se, že i v Novém zákoně se vrací obraz dobrého pastýře. Slyšeli jsme slova apoštola Petra: „Byli jsme kdysi jako bludné ovce, ale vrátili jsme se k pastýři a strážci své duše.“ Byli jsme rozptýleni ve světě, v tom krutém světě, kde vládne násilí, krutost a bezpráví. Byli jsme opuštěni, jako by o nás svět nevěděl, byli jsme jako ve tmě, bez útěchy a bez pomoci.
Ale shromáždili jsme se kolem Krista, on nás sjednotil v jedno stádce, on nás vede, on nám ukázal, že nejsme zapomenuti a opuštěni. On nám zvěstoval, že
Bůh je náš Otec, že o nás ví, že nás miluje a že nás volá do svého domova věčného. „Byli jste kdysi jako bludné ovce, ale vrátili jste se k pastýři a strážci své duše.“
Byli jste kdysi jako bludné ovce. Nejsou to slova, která krátce, ale pravdivě vyjadřují situaci, postavení moderního člověka? Snad ještě nikdy nebyl svět tak malý a lidé si nebyli tak blízko jako dnes. Víme, co se děje v každém vzdáleném koutku země. Všechny vzdálenosti jsou zmenšeny a lehce překonány telegrafem, telefonem, rozhlasem, televizí, letadlem. Není už samot, lidé jsou spojeni, žijí ve vesnicích, namačkáni ve městech, pod jednou střechou jsou celá sídliště lidí, pod jednou střechou bydlí stovky, ba tisíce lidí.
Není osamocených pracovišť. Lidé pracují ve velkém množství pohromadě na polích, v halách továren, práce je spojuje, jeden navazuje na druhého, běžící pás jim podává společný výrobek, každý na něm dělá jenom svůj malý úkon. Lidé se shromažďují i v zábavě, zakládají svazy, kluby a spolky. Jsou vedle sebe namačkáni v divadle, v kině, v hospodě.
Ale všecko to je jenom zdánlivé a povrchní. Lidé jsou jako bludné ovce. Snad ještě nikdy nebyli lidé tak izolováni, tak osamoceni a rozbití. Vidíme to mezi národy: Scházejí se a rokují, ale nerozumějí si, jako by každý mluvil jiným jazykem, a svět je rozdělen víc než kdy jindy. Bydlí lidé spolu ve městě, ve vesnicích v domech, ale neznají se. Spolu pracují, spolu se baví, sedí spolu třeba u jednoho stolu, ale přece spolu necítí, jeden nechce vědět o bolestech a radostech druhého. Ba dokonce si musíme přiznat, že i naše křesťanské společenství, zde v kostele, kolem jednoho oltáře, v jedné oběti a v jedné modlitbě, nemá v sobě tu jednotu, necítíme dost svoje křesťanské společenství, každý sem přichází sobecky jenom sám za sebe, myslíme jenom na svoje zájmy, radosti a trampoty.
A přece máme být jedno podle slov Kristových: „Aby byli všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě.“ Cítit s druhými, myslet na druhé, modlit se s druhými a obětovat s druhými. O první křesťanské obci v Jeruzalémě, kdy ještě bylo všechno čerstvé, mladé a svěží, čteme:
„Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši.“
Měli bychom si to uvědomit, že i my máme vytvářet jednotu, ale nejenom v kostele, ale nést tuto jednotu lásky a pokoje i do světa duší, k Ježíši Kristu, k jeho stádci. Skrze něho, skrze živou víru v něho, skrze modlitbu, skrze přijímání jeho těla vstupujeme do živé jednoty s ostatními a jednou vstoupíme do věčné, blažené jednoty s Bohem, naším Otcem.
