„
Tak jsme přihlásili našeho Jožka do anglické mateřské školy", hlásí mi rozjařeně kamarádka. Přihrnula se s obvyklým zpožděním na naše setkání, ale tak zářila nadšením, že jsem jí nemohla mít nic za zlé.
"Sice to bude dost drahé a také to máme od ruky, budeme ho muset každý den vozit tam a zpět, ale to víš, pro dítě to nejlepší. Je třeba začít včas." Sedla si ke mně za stolek v malé cukrárně, kde spolu pravidelně čekáme, dokud si děti v Sokole cvičí.
Měla jsem radost, to se ví, úspěch dítěte je přece úspěchem rodičů. A každý správný rodič si přeje, aby jeho dítě došlo dál, dokázalo víc, bylo úspěšnější a plodnější. Představovala jsem si bystrookého Jožka, jak plynule konverzuje s kolegy v mateřské školce anglicky a musela jsem se na tomu smát. Je třeba začít včas. Při tom fantazírovaní ke mně dolehl hlas mé kamarádky: "...
Irena dává jejich děti do gymnastiky, no a Lenka, znáš Lenku, ne? Ta dala jejich holčičky do školky se speciální výtvarnou výchovou. Děti chodí modelovat, do keramiky, hodně kreslí ... to také není špatné, ale to víš, přemýšlela jsem o Pavlovi, a on na to malování není. A navíc, angličtina se mu bude hodit v jakémkoli oboru." Zamyšleně jsme se chvíli jen tak zabývaly svými šálky s čajem.
"No řekni, není to senzační, když můžeme těm dětem pomoci hned při startu? Moci už od školky chodit na angličtinu, výtvarnou výchovu, gymnastiku, sborový zpěv, balet nebo počítače. Kde jsme my dnes mohly být, kdybychom měly jejich možnosti, když jsme byly malé, no řekni ... Je třeba začít včas," podívala se na mne s jakousi lítostí v očích kamarádka.
"No jo," zamumlala jsem a zkoušela jsem si představit, kde bych asi tak teď mohla být, kdybych už od školky chodila na angličtinu, do výtvarky, gymnastiky, sborový zpěv, balet nebo počítače. Byla bych šťastnější?
Měl by můj život větší smysl? Měla bych já osobně větší cenu? Co já vím?
A tak jsem začala uvažovat nahlas:
"Jasně, že je dobré děti postrčit. Je třeba začít včas. Samozřejmě, že jim pomůže, když už co nejdříve rozpoznáme, na co mají talent, co je baví, co jim jde nejlépe. To je náš úkol od Boha. Ale víš, znám pár lidí, v jejich oboru skutečných odborníků, kteří vůbec nemají dojem, že by jejich život měl smysl. Tím nechci říct, že je špatné dát děti v pěti letech do anglické školky nebo do výtvarné školky, či na gymnastiku, balet, sborový zpěv nebo na počítače, jen přemýšlím, jestli je to skutečně to podstatné a důležité. Jestli to dá jejich životu cenu. Jestli to dá jejich životu smysl. Já nevím ... "
A zase jsme se chvíli jen tak zabývaly svými poloprázdnými hrníčky s čajem. Byla bych jinde, kdybych uměla odmalička anglicky? No, možná bych už dnes bydlela jinde, ale co moje duše? Jak by to prospělo mé duši, kdybych uměla od útlého věku cizí jazyk? Co nejvíce ovlivnilo můj život?
To je jasné! Když jsem se obrátila. Když jsem našla někoho, kdo byl ochoten mě milovat za všech okolností, bez ohledu na moje chyby. To nebyli moji rodiče, to nebyl můj muž. To byl můj nebeský Otec. Můj život dostal smysl tehdy, když jsem uznala, že skutečně dělám chyby a potřebuji odpuštění. A že si nijak nemohu zasloužit lásku a přijetí. To mohu dostat jen jako dar. A dokonce někdo mi svou lásku a přijetí jako dárek bez jakýchkoliv podmínek dává. Poznání Ježíše Krista změnilo můj život. To bylo nejpodstatnější ze všeho.
Co je tedy tím nejdůležitějším pro mé děti? Angličtina? Výtvarná výchova? Gymnastika? Balet? Sborový zpěv nebo počítače? Ne, to je jasné, smysl našemu životu dává Boží povolání. Cenu našemu životu dává krev Ježíše Krista. Evangelium.
A přistihla jsem se, že říkám:
"No, ale to je na nás. Aby naše děti poznaly Boha. Aby rozuměly evangeliu. To za nás žádná školka neudělá. Že jsou na to děti velmi malé? Když nejsou malé na angličtinu, výtvarku, gymnastiku, balet, sborový zpěv nebo počítače, nejsou malé ani na evangelium. Když nebudeme zasévat včas my rodiče, zaseje někdo jiný něco jiného. Je třeba začít včas." Moje kamarádka na to jen kývla hlavou.
Ano, chceme pro své děti to nejlepší. Co bylo to nejlepší pro rodiče, bude tím nejlepším i pro děti. Jde jen o to, začít včas.
Autor: Hana Pinknerová (z knihy Hořká čokoláda)
Převzato ze
zastolom.sk, 20. dubna 2015,
článek naleznete
zde.