Zamyšlení nad evangelie 2. neděle velikonoční.
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“
Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána.“ On však jim odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo jeho hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na moje ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení kdo neviděli, a přesto uvěřili.“
Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. (Jan 20,19-31)
Vyslechli jsme příběh o setkání Ježíše s učedníky po vzkříšení. Můžeme se pokusit o rekonstrukci tohoto příběhu právě zde, v této naší situaci.
I zde jsou shromážděni Ježíšovi učedníci ve večeřadle. A to za zavřenými dveřmi. I když dveře do kostela nejsou zamčeny, přiznejme si, že v nás samých je dost uzavřenosti, různých záklopek a zástrček, kterými se naše JÁ jistí před náročností Božích požadavků. Také v nás (jako tehdy v apoštolech) jsou obavy, strach, pochyby, nejistota různého druhu. Sami víme, co všechno nás svazuje a ochromuje. A také do tohoto našeho společenství vstoupí živý Ježíš se svým pozdravem
POKOJ VÁM!
Vzpomeňme si, kdy a kde se Ježíš viděl s apoštoly předtím naposled. Bylo to v Getsemanech. Když na něho nepřátelé vztáhli ruce, všichni učedníci se rozprchli. Není divu, že apoštolové jsou při zprávách o Ježíšově vzkříšení poněkud nesví. Dověděli se, že Ježíš žije a chce se s nimi setkat. Jak by asi bylo nám, kdybychom se měli setkat s přítelem, kterého jsme zklamali a zbaběle opustili v rozhodující chvíli, kdy mu šlo o život? – A kdyby nám někdo udělal totéž, určitě bychom mu tolik příště nevěřili a mnohem méně na něho spoléhali.
Ježíš toto napětí ve svědomí apoštolů okamžitě rozptýlil tím, že je opakovaně zdraví slovy
POKOJ VÁM! – Žádné vyčítavé pohledy, žádné kritické připomínky a mravoučná kázání.
POKOJ VÁM.
Pokoj je stav duše, která ví, že je ji odpuštěno. Toto napětí a tento osvobozující pokoj jsme i my jistě mnohokrát zakusili ve svém životě jako Ježíšovu odpověď na naše nevěrnosti, selhání nebo i zrady.
Ale Ježíš jde ještě mnohem dál než k pouhému odpuštění. Těmto nespolehlivým a neosvědčeným přátelům svěřuje nejvyšší poslání: „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Věří jím dál, přestože zklamali. Ne, neříká to ironicky, jde o zcela vážné božské jednání. Ježíš jim svěřuje úkol obrátit svět. Dává jim moc odpouštět hříchy. Tato Ježíšova důvěra má být i pro nás, slabé lidi, nespolehlivé učedníky, tím nejsilnějším motivem, abychom nic nevzdávali a snažili se tuto důvěru nezklamat a nezradit.
Je tam i Tomáš. Ježíš ví o jeho krizi. Jde za ním a věnuje se mu, navazuje s ním osobní, důvěrný dialog. Tak jedná Ježíš všude tam, kde je člověk v nesnázi, kde potřebuje pomoc, kde je v krizi.
Ať se nám stane, že budeme procházet krizemi víry nebo pochybnostmi, držme se vědomí:
Právě teď je mi Ježíš zvlášť blízko, právě teď mi chce dopřát zcela zvláštní osobní péči, právě teď chce se mnou začít dialog, aby mi pomohl a udělal jasno.
Dá se říct, že všechny naše vnitřní krize jsou krizemi víry. Sv. Jan to dnes v 1. listu říká jasně: „Kdo jez Boha, vítězí nad světem. Naše víra je vítězství, které přemáhá svět.“ Kdo věří málo nebo ještě méně, ten bude muset tvrdě a těžce zápasit. Kdo vůbec nemá víru, tomu hrozí prohra a rezignace.
Na počátku jsme hovořili o tomto našem dnešním bohoslužebném setkání jako o rekonstrukci dnešního příběhu z evangelia. K tomu můžeme dodat, že my máme oproti apoštolům jednu velkou výhodu: Pán se nám zde neukáže viditelně a hmatatelně. Opakuji, je to výhoda. Potvrzuje to sám Ježíš:
Blahoslaveni, šťastnější jsou ti, kteří „neviděli a uvěřili.“ A to je naše šance. Spatřit Ježíše čistým srdcem v pohledu víry znamená vidět ho jasněji než očima. Obejmout ho vírou je víc než sáhnout do ran.
„Učedníci se zaradovali, když viděli Pána.“ Zmocní se i nás ta živá, reálná radost z Krista, je s námi? Jeden mladý „hledač Boha“, který ho přišel hledat i do našich chrámů, si posteskl: Proč je tam tolik obřadní vážnosti? –Co myslíte, kolik je v té jeho námitce pravdy? Jak bychom mu asi odpověděli?
Na kolik se mi dnes zaradujeme spontánně, svobodně, opravdově?
Pane, pomoz naší slabé víře, ať my všichni ožijeme radostí vykoupených lidí.
Ať je tato naše radost známa všem lidem.
Ať pronikne do celého světa!
