Kartuziánští mniši vedou velmi přísný asketický život, proto mě velmi zarazila a oslovila interpretace pojmu askeze od převora kartuziánského kláštera Sierra San Bruno v jižní Itálii, Jacquese Dupont OCart v knize
Bůh chce s námi tancovat, v níž opat odpovídá na otázky italského novináře Luigiho Accatoli.
Opat Jacques připomíná, že slovo "askeze" se v Novém zákoně nenachází. Askeze není typicky křesťanská záležitost, protože se s ní setkáváme i v jiných náboženstvích, ba i ve světě sportu a zdraví. Spojení evangelia s askezí není samozřejmé. Křesťanská askeze má smysl pouze ve vztahu k velikonočnímu tajemství smrti a zmrtvýchvstání, čili ve vztahu k nezbytnosti umrtvit starého člověka, aby se mohl zrodit člověk nový.
Získat milosrdné srdce
Askeze nenapomáhá milosti, zdůrazňuje opat, ale připravuje půdu pro její přijetí. Úkolem askeze v životě podle evangelia je vyčistit terén od toho, co by mohlo být překážkou k lásce. V tomto spočívá její důležitost. Pomáhá mi totiž jednat proti egoismu, proti pýše, proti posuzování druhých, proti vyhledávání jakékoliv převahy nad druhými. Askeze v křesťanském kontextu tedy nemůže mít čistě morální cíl, čili ovládnutí sebe sama, ani kultovní cíl, jako například ve Starém zákoně, kde byly před vstupem do chrámu předepsané akty očišťování.
Nevystačíme si ani s řeckým chápáním askeze, podle něhož se s Bohem mohu setkat pouze tehdy, když se odtrhnu od této země. Evangelijní motivací konat askezi může být pouze
novost života v praktikování přikázání lásky. Abych se stal učedníkem schopným milovat podle míry Otce - Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Musím jednat asketicky proti rozpínavosti vlastního
já a proti tomu, aby
já hrálo v mém životě hlavní roli.
Podle otce Jacquese, askeze by se nám neměla sama stát cílem, neměli bychom být zamilovaní do vlastního zdokonalování se v asketickém životě. Jediným pravým cílem askeze je nabytí milosrdného srdce.
K objasnění podstaty askeze používá otec Jacques příběh o buddhistickém novicovi, který od svého mistra chtěl vědět, co může udělat, aby dosáhl osvícení. Mistr mu řekl, že může udělat asi tolik, kolik může udělat pro to, aby ráno vyšlo slunce. Novic byl z toho rozčarovaný a ptal se, na co jsou mu tedy všechny duchovní praktiky, které mu mistr předepisoval. A ten mu vysvětluje:
"Na to, abys nespal, když bude vycházet slunce". Stejně my nemůžeme přivolat Boží milost, ale neměli bychom spát, když nám ji Bůh pošle. A v tom bdění nám pomáhá právě půst.
V slabosti se odevzdat
Podle trapistického opata dona Andrého Lauf, askeze dosahuje svého cíle, když nás natolik přivede do kontaktu s naší slabostí, až ten, který se jí věnuje, nakonec přizná:
"Už v těchto cvičeních nemohu pokračovat," a je tak nucen odevzdat se do Pánovy lásky. Pouze v té chvíli askezi nahradí milost. V opačném případě, kdyby samotná askeze stačila k dosažení konečného cíle, mohli bychom dojít k závěru, že pokud v ní vytrváme, můžeme dojít do cíle naší cesty, jako bychom byli soběstační. To však odporuje duchu evangelia.
Křesťanská askeze není hrdinství, ačkoli toto pokušení je reálné. Kristus však nebyl ani asketa, ani hrdina. Byl mužem bolestí, plakal, potil se, křičel, a právě tehdy nás spasil, ve chvíli slabosti.
Máme před sebou Velkopáteční přísný půst. Možná by stálo za zvážení inspirovat se tímto pohledem otce Jacquese a dona Andrého a zkusit se postit "po novém". Nebát se sáhnout si i na své limity, své dno. Právě půst od jídla nám ukazuje naši křehkost. Jeden den se pořádně nenajím a už jsem nervózní a podrážděný na všechny, všechno a všichni mě vytáčejí. Mnozí lidé se těžko smiřují s odhalením své slabosti před sebou samým a raději se od jídla nepostí, nebo se postí pouze předepsané minimum, protože tvrdí, že pak jsou nervózní na své okolí, a to je větší zlo než dobro plynoucí ze samotného půstu.
Ano, být nepříjemný na své bližní není správné a nedá se s tím souhlasit, ale na druhé straně mi moje nervozita pro jeden vynechaný oběd ukazuje mou vlastní slabost a nízkou úroveň mé lásky k bližním, kterou mohu
přijmout a předat Bohu a prosit ho o milost. A Bůh se v tomto nenechá zahanbit: tomu, kdo se před ním pokořuje, dává svou milost, která se mimo jiné projeví i v tom, že člověk, i když je hladový, s Boží pomocí se dokáže ovládat a konec konců nebýt mrzutý na ostatní. Konečný efekt je, že prožívám vnitřní nervozitu, uvědomuji si svou křehkost a slabost, což mě vede k upřímnému odevzdání se Bohu a toto odevzdání se mě dělá schopným nebýt na své okolí nepříjemný.
Poznání svých limitů má potenciál chránit nás před namyšleností a pýchou a vést nás k pokoře, ale pouze tehdy, pokud se nespoléháme pouze na vlastní síly, ale na Boží milost. Pokud z toho Boží milost vynechám, poznání mých limitů mě vede spíše k malomyslnosti, znechucení, sebelítosti až depresi. Raději chci při poznání svých limitů přijmout Boží milost - tak jako sv. Petr přijal odpuštění od Ježíše, po tom, jak jej opakovaně zradil - než litovat sám sebe a skončit jako Jidáš.
Neberme půst jako nutné zlo, ale pokusme se ho brát jako příležitost k duchovnímu růstu, k růstu v lásce k Bohu, k lidem a všemu stvoření.
V textu jsou použity pasáže z knihy:
Luigi Accattoli a Jacques Dupont OCart:
Boh chce s nami tancovať. Dobrá kniha, Trnava 2014.
Převzato ze
zastolom.sk, 1. dubna 2015,
článek naleznete
zde.
