Zamyšlení nad evangelie slavností zmrtvýchvstání Páně.
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složena zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel k hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. (Jan 20,1-9)
Takřka už dva tisíce let zaznívá v tuto první neděli po jarním úplňku velikonoční poselství církve:
„Kristus vstal z mrtvých!“
Církev je však nehlásá tak, že by je suše faktograficky oznamovala. Ona je hlásá tím, že je v paschální radosti slaví. Jan Zlatoústý říká: „ Ubi caritas gaudet, ibi est festivitas.“ Slavení je výrazem radosti z lásky. Slavíme proto, protože jsme plni radosti z vítězství lásky a života. Vzkříšení se ukázalo silnější než smrt. Láska přemáhá nenávist a hřích. Ukřižovaná Láska je Láskou vzkříšenou, přítomnou.
Velikonoční zvěst je výpovědí opřenou o svědectví lidí, jimž Bůh otevřel oči pro tajemství, které je skutečností, a pro skutečnost, která stále zůstává velikým tajemstvím – tajemstvím Boží moci a lásky.
Petr káže: Ježíš je živ, i ukázal se nám, dal se nám poznat; ne všem lidem, ale nám, které už předem vyvolil za svědky. Tím se chce říci: Vidět vzkříšeného Ježíše není výsledkem našeho lidského snažení. Setkání s ním je tak jako celá skutečnost vzkříšení Božím činem. Je to dar a milost. On se neukázal všem, jen těm, kterým chtěl. A odpovědí na tuto nabídku je ze strany člověka víra. Jen ve víře je toto setkání možné a jen vírou skutečně vidíme.
Janova perikopa na cestě ke hrobu líčí dlouhou cestu člověka k neuvěřitelnému a neočekávanému poselství o vzkříšení, ne však cestou přírodovědecké dokumentace. Je to cesta lidského srdce, kterému začíná vycházet světlo víry. A to je nejdelší, nejobtížnější, ale také nejradostnější putování člověka.
Začíná temnotou. Marie Magdalská jde ke hrobu a všude je tma. Tato temnota je symbolická: Magdalena se ještě pohybuje v temnotě nevěry. Je už u prázdného hrobu, vidí, že kámen je odstraněn, ale nechápe, neví. Ježíš říká: „Kdo chodí v temnotě, neví, kam jde“. Marie Magdalena až vírou ve Vzkříšeného vstupuje později do sféry světla.
Zatím je na cestě, hledá. Je symbolem všech těch, kteří se snaží najít odpovědi na palčivé otázky po smyslu lidské existence, po tajemství života a smrti, kterým však ještě nezáří světlo Vzkříšeného Pána. Ale důležité je vydat se na cestu, hledat, ptát se. To už jsme na cestě k setkání s Pánem. A tak začíná pomalu svítat.
Člověk začíná tušit, že je možné nalézt odpověď na otázky, které ho sužují. Že musí existovat řešení absurdity smrti, utrpení nespravedlivosti. A odpovědi na tyto skutečnosti nebudou výsledkem našeho uvažování a našich myšlenkových konstrukcí, ale budou Boží věcí, Božím činem. Bůh sám přece musí odpovědět, musí ukázat řešení.
A Bůh odpovídá, odpovídá Slovem, které se vtělilo. Jeho odpovědí je Boží Syn, Kristus, náš Pán, ukřižovaný a vzkříšený.
A tady srdce člověka plné neukojitelné touhy po životě, po lásce, po pravdě a spravedlnosti začíná cítit a vidět: To je ono! To je odpověď, která zcela přesahuje naše tužby a přání. To je něco, co jsme neočekávali, ale přece ve skrytu po tom toužili: život a láska musí zvítězit, všechno se musí přetvořit a obnovit ve vzkříšení. A on, Kristus, je prvorozený mezi vzkříšenými.
To už člověk takřka letí, běží kupředu. Tak jako Petr a Jan, které Magdaléna zavolala. To je závod, soupeření, to je běh o překot, to běží ke hrobu víra a láska. Tady už člověk začíná tušit, že má v rukou klíč k tajemství života a smrti. Že Bůh odpoví, že dá znamení.
A všimněte si: učedník, kterého miloval Ježíš, vstoupil do hrobu, viděl a uvěřil! Ale co viděl? Viděl jen prázdný hrob a pruhy plátna. Neviděl ani vzkříšeného Pána, ani anděly. Ale přesto viděl.
Viděl znamení Boží moci. Ne důkaz, ale znamení, Tento učedník uvěřil: Ten Ježíš, který za svého pozemského života vykonal tolik znamení, uzdravil slepého, rozmnožil chleby, vzkřísil Lazara, nabízí teď znamení nejzávažnější. On je nejen Světlem a Chlebem našeho života, ale také Životem a Vzkříšením. On není v moci smrti, on ji přemohl vlastní mocí. Nemusel být jako Lazar rozvázán z pláten, on sám přemohl a rozlomil pouto smrti. On sám je Život.
Učedník viděl a uvěřil. Vidět zde znamená: ne empiricky vnímat, ale rozhodnout se ve víře pro vzkříšeného Pána.
Církev dnešního dne nedokazuje Ježíšovo vzkříšení. Ona je zvěstuje a prožívá v liturgickém slavení. Toto hlásání spočívá na svědectví apoštolské církve, těch, které si Bůh sám vyvolil, aby s ním po jeho zmrtvýchvstání mohli jíst a pít.
Dnes si Bůh volí také nás, abychom poselství, které jsme vírou přijali, předali dál. Epifanie Krista pokračuje v církvi a skrze církev. Pán se nám dává poznat a my s ním zasedáme za stůl jeho hostiny.
Poselství o vzkříšení se může dotknout každého člověka, který si v nebi uchoval a uchránil alespoň kousek prostoru, který by mohl rezonovat veliký plán Boží lásky s člověkem. My lidé vytváříme projekty, ve kterých se často utápíme. Děláme projekty, ale Bůh má plán: plán lásky, života, vzkříšení. Tento plán dostal podobu ukřižovaného a vzkříšeného Krista.
Když člověk nepotlačuje, ale naopak rozvijí cit pro tajemství života a lásky, když alespoň připustí, že tajemství života a světa se nevyčerpává podobou našeho prostoru a času, tedy způsobem existence našeho světa, takový člověk už v sobě vytváří prostor pro echo zvěsti a vzkříšení. Ozvěna může přece vzniknout jen tam, kde je volný prostor pro chvění, rezonanci. A toto tušení tajemství Božího plánu může postupně dostávat stále konkrétnější tvary – až k podobě vzkříšeného Pána.
Církev chce svým velikonočním tajemstvím oslovit všechny lidi. Odpovídá tak na všechna lidská tušení, přání, problémy a otázky – často nevyslovené a anonymní.
Pane, díky za to, že tvá láska a moc jsou silnější než smrt
a že toto vítězství má podobu tvého Krista.
A díky za to, že jsi nám otevřel oči i srdce pro přijetí této zvěsti.
