KVĚTNÁ NEDĚLE - cyklus B

Zamyšlení nad "pašijemi" květné neděle.







Bylo dva dni před velikonocemi a svátky nekvašeného chleba. Velekněží a učitelé Zákona hledali příležitost, jak by se lstí zmocnili Ježíše a jak by ho připravili o život; říkali totiž: ,,Jenom ne o svátcích, aby nedošlo ke vzbouření lidu." Když byl Ježíš v Betánii v domě Šimona Malomocného, přišla k němu při jídle žena s alabas-trovou nádobkou drahocenného oleje z pravého nardu, rozlomila nádobku a olej mu vylila na hlavu. Někteří to však těžce nesli a mezi sebou si říkali: "Nač došlo k takovému plýtvání tím olejem? Vždyť se ten olej mohl prodat za víc než tři sta denárů a dát je chudým." A zlobili se na ni. Ježíš však řekl: Nechte ji! Proč jste na ni zlí? Dobrý skutek na mně vykonala. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky a můžete jim prokazovat dobrodiní, kdykoli chcete, mne však vždycky nemáte. Udělala, co mohla: už napřed moje tělo pomazala k pohřbu. Amen, pravím vám: Všude na celém světě, kde bude hlásáno evangelium, bude se na její památku vypravovat také o tom, co vykonala."

Jidáš Iškariotský, jeden z Dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil. Jak to uslyšeli, zaradovali se, a slíbili, že mu dají peníze. Hledal tedy vhodnou příležitost, jak by ho zradil. První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci ( Ježíše ) : "Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?" Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: "Jděte do města, a ( tam ) vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: 'Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?' On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři!" Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka.

Večer přišel Ježíš s Dvanácti. Když byli u stolu a jedli, řekl: „Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí." Zarmoutili se a začali mu říkat jeden přes druhého: "Jsem to snad já?" Odpověděl jim: ,,Jeden z Dvanácti, který si se mnou namáčí v téže míse. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil."
Když jedli, vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: ,Vezměte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: "To je má krev, ( krev ) smlouvy, která se prolévá za všechny. Amen, pravím vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového ( plodu ) budu pít v Božím království."

Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. Ježíš jim řekl: „Všichni se pohoršíte, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře, a ovce se rozprchnou.' Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje." Petr mu na to řekl: "I kdyby se všichni pohoršili, já ne!" Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, že ty dnes této noci, dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš."
Ale on ještě rozhodněji tvrdil: "I kdybych měl s tebou jít na smrt, nezapřu tě!" Stejně tak mluvili všichni. Přišli k venkovskému dvorci zvanému Getsemany. Ježíš řekl učedníkům: ,,Poseďte tady, až se pomodlím.` A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Pak se ho zmocnila hrůza a úzkost. Řekl jim: '"Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!" Trochu poodešel, padl na zem a modlil se, aby ho, jestliže je to možné, minula ta hodina. Řekl: "Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne co já chci, ale co ty chceš.`;
Potom se vrátil a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: "Šimone, spíš? To jsi nemohl ani jednu hodinu bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé." A zas odešel a modlil se stejnými slovy. Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou zavíraly oči, takže nevěděli, co by mu odpověděli. Přišel potřetí a řekl jim: ,,Jen spěte a odpočívejte dál! Už dost! Přišla ta hodina: teď bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, je tady můj zrádce."

Když ještě mluvil, tu se objevil Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním celý houf s meči a kyji, jak je poslali velekněží, učitelé Zákona a starší. Jeho zrádce s nimi smluvil znamení: „Koho políbím, ten to je; toho se chopte a obezřetně ho odveďte!"
A když ( Jidáš ) přišel, hned přistoupil k Ježíšovi a řekl ;,Mistře! ", a políbil ho. Oni pak vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho. Jeden z okolostojících však vytasil meč, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. Ježíš jim řekl: ,,Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli. Býval jsem den co den u vás v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. Ale musely se splnit výroky Písma." Tu ho všichni opustili a utekli.
Jeden jinoch šel za ním, měl pouze lněné plátno přehozené přes holé tělo. I toho se chtěli zmocnit, ale on jim nechal to plátno v rukou a utekl nahý.

Ježíše odvedli k veleknězi. Tam se shromáždili všichni velekněží, starší a učitelé Zákona. Petr šel zpovzdálí za ním až dovnitř do veleknězova dvora; sedl si mezi služebníky k ohni a ohříval se. Velekněží a celá velerada hledali nějaké svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nenacházeli. Mnozí sice proti němu lživě vypovídali, ale jejich výpovědi nebyly shodné. Někteří pak vystoupili a lživě proti němu vypovídali: „My jsme ho slyšeli, jak říkal: Já zbořím tento chrám, udělaný rukama, a ve třech dnech vystavím jiný, rukama neudělaný!" Ale ani v této věci nebylo jejich svědectví shodné.
Tu povstal velekněz, ( postavil se ) doprostřed a zeptal se Ježíše: ,,Nic neodpovídáš na to, co tito lidé proti tobě vypovídají?" On však mlčel a vůbec nic neodpověděl. Velekněz se ho znovu zeptal: ,,Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného?" Ježíš odpověděl: ,,Já jsem. A uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích“.
Tu roztrhl velekněz své roucho a prohlásil: ,,Nač ještě potřebujeme svědky? Právě jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?" Oni všichni prohlásili, že je hoden smrti. Někteří začali na něho plivat, zahalovali mu tvář, tloukli ho pěstmi a říkali mu: ,,Ukaž, že jsi prorok!" Také služebníci se do něho pustili a bili ho.

Petr byl dole na dvoře a přišla tam také jedna z veleknězových služek. Když uviděla Petra, jak se ohřívá, podívala se na něj a řekla: "Ty jsi také byl s tím nazaretským Ježíšem! Ale on to zapřel: „Nevím ani nerozumím, co povídáš“. Pak šel ven k prostranství u brány. A kohout zakokrhal. Ta služka tam Petra uviděla a hned zase začala říkat lidem, kteří tam stáli: "To je jeden z nich.", Ale on opět zapíral. Za chvilku zase řekli Petrovi ti, kteří tam stáli: "Opravdu, patříš k nim, vždyť jsi přece Galileje!"
On se však začal zaklínat a zapřísahat: „Neznám toho člověka, o kterém mluvíte!" A hned zakokrhal kohout po druhé. Tu si Petr vzpomněl, jak mu Ježíš řekl: „Než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A propukl v pláč.

Hned zrána velekněží se staršími a učiteli Zákona, to je celá velerada, vynesli rozhodnutí, dali Ježíše v poutech odvést a vydali ho Pilátovi. Pilát se ho otázal: „Ty jsi židovský král?“ On mu odpověděl: „Ano, já jsem!" Velekněží proti němu přednesli mnoho žalob. Pilát se ho znovu zeptal: „Nic neodpovídáš? Hleď, co všechno na tebe žalují!” Ježíš však už vůbec nic neodpověděl, až se Pilát divil.
O svátcích jim ( vladař ) propouštíval vězně, o kterého požádali. Právě byl ve vězení jistý Barabáš ještě s jinými vzbouřenci, protože se při vzpouře dopustili vraždy. Lid přišel nahoru a začal. Piláta prosit o to, co pro ně vždycky dělával. Pilát jim na to řekl: Chcete, abych vám propustil židovského krále?" Věděl totiž, že ho velekněží vydali z nenávisti. Velekněží však poštvali lid, ať jim raději propustí Barabáše. Pilát se jich znovu zeptal: ,,Co tedy mám udělat s tím, kterému říkáte židovský král? " Oni začali křičet: "Ukřižuj ho! Pilát jim namítl: „Ale co udělal špatného?`Oni však křičeli ještě víc: „Ukřižuj ho! " Pilát chtěl lidu vyhovět, proto jim propustil Barabáše. Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován.

Vojáci ho odvedli dovnitř dvora, to je do vládní budovy, a svolali celou četu. Oblékli mu rudý plášť, upletli trnovou korunu a nasadili mu ji. Pak ho začali pozdravovat. “Buď zdráv, židovský králi! "Bili ho rákosovou holí po hlavě, plivali na něj, klekali na kolena a holdovali mu. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu rudý plášť, oblékli mu zase jeho šaty a vyvedli ho, aby ho ukřižovali. Jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole a šel kolem - otce Alexandrova a Rufova - přinutili, aby nesl jeho kříž. Přivedli ho na místo, kterému se říká Golgota, což znamená v překladu Lebka.
Dávali mu víno s přimíchanou myrhou, ale on ho nepřijal. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty: losováním o nich rozhodli, co si kdo má vzít. Bylo devět hodin dopoledne, když ho ukřižovali. Jeho provinění hlásal nápis: "Židovský král". Zároveň s ním ukřižovali dva zločince, jednoho po jeho pravici, druhého po levici. Tak se splnil výrok Písma: "Byl počítán mezi zločince." Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili, potřásali hlavou a říkali: "Hleďme, chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět! Zachraň sám sebe a sestup z kříže! " Stejně tak se mu mezi sebou posmívali i velekněží a učitelé Zákona a říkali: ,,Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Mesiáš, izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, abychom to viděli a uvěřili!" Tupili ho i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni.

Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eloi, Eloi, lema sabachthani?" to je v překladu: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?"
Když to uslyšeli někteří z těch, kdo stáli kolem, řekli: “Hleďte, volá Eliáše!" Jeden z nich odběhl, namočil houbu do octa, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít; říkal přitom: "Počkejte, chceme vidět, zdali ho Eliáš přijde sejmout!" Ježíš však vydal mocný hlas a vydechl naposled.

Chvíle tiché modlitby vkleče

Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. Když setník, který stál při tom naproti němu, uviděl, že tak vydechl naposled, prohlásil: "Tento člověk byl opravdu syn Boží!" Zpovzdálí také přihlížely (některé) ženy, mezi nimi Marie Magdalská, Marie, matka Jakuba Mladšího i Josefa, a Salome. Ty ho následovaly a sloužily mu už tehdy, když působil v Galileji - i mnoho jiných, které spolu s ním přišly do Jeruzaléma.
Mezitím už nastal večer. Protože byl den příprav před sobotním svátkem, přišel vážený člen velerady Josef z Arimatie, který sám také očekával Boží království, a odvážně šel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že by už zemřel. Dal si proto zavolat setníka a ptal se ho, zdali je už mrtvý. Když mu to setník potvrdil, daroval Josefovi mrtvé tělo. Ten koupil lněné plátno, sňal tělo, zavinul ho do plátna a uložil do hrobky, která byla vytesána ve skále, a před vchod do hrobky přivalil kámen. Marie Magdalská a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl (Ježíš) položen. (Mk 14,1-15,47)



Kristus a jeho věrní budou vždy pronásledováni
Vírou a křtem svatým jsme osudově spojeni s Kristem Pánem, to jest sdílíme jeho osud křížové cesty, smrti a oslavení. Vnitřní souhlas s touto základní pravdou nás ochrání před mnoha nebezpečnými iluzemi. Odpadlíci prvotní Církve, kariéristé a služebníci pekla budou se ovšem ve všech dobách snažit, aby se za každou cenu vyhnuli stínu kříže a zůstali na výsluní: „za každou cenu“ avšak znamená skoro vždy za cenu zrady, i když lze na čas omámit svědomí předstíráním dobrých důvodů…

Nepřátelé člověka budou lidé z vlastní rodiny
tedy vlastní rodina, přátelé, křesťané, ano i někdy církevní vůdci. Pravdivost tohoto slova Páně dosvědčují jak dvoutisícileté církevní dějiny, tak zkušenost naší doby. Vůdci a kněží starozákonní církve měli od Boha svěřené úřady, jimiž měli vést lid k sebe posvěcení a přípravě na Mesiáše; ve svých zatvrzelých politických představách o Mesiáši však rychle odmítli Pána Ježíše a jeho hlavní požadavek vnitřního obrácení. Tím se vůdcové Izraele dostávali stále více do mocenské oblasti zlého ducha, jejich nenávist k Pánu rostla a konečně se usnesli na jeho zavraždění, když našli v Jidáši patřičného zrádce. Také v dějinách Církve víme o různých křesťanech a světcích, že byli nenáviděni či pronásledováni vlastními řeholními představenými a spoluřeholníky, biskupy, kněžími a křesťany, vězněni či šikanováni, někteří přišli tak dokonce o život. Pro mnohé to bylo ovšem zkouškou, z níž čerpali své větší posvěcení – není to však omluvou zloby, pošetilého či objektivně nenávistného postoje k pronásledovaným, to platí např. o Janu z Kříže, Janu Zlatoústém, kardinálu Newmanovi, v menším rozměru o Bernadetě Soubirous, Terezičce z Lisieux aj.
„Pohoršení sice musí přijít, ale běda člověku, skrze kterého přichází pohoršení“; nebyl tento špatný vzor mezi křesťany nejvyšším stupněm pohoršení pro lidi stojící mimo Církev? Nediv se tedy podobnému pohoršení, jestliže je způsobenou představiteli Církve v dnešní době; nedej se tím zmást ani znechutit, i kdybys zakusil „na vlastní kůži“ bolestné zklamání. „Víme, že těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému.“

I lidská špatnost musí sloužit Bohu
Ďábelská zloba Izraelských vůdců proti Kristu musila pomoci uskutečnit Boží plán vykoupení svatým křížem. Bůh je tak dokonalým Pánem stvoření, že dovede podřídit svým plánům i zlo a tím zmařit vychytralé plány satanské nebo lidské. Proto lze mít důvěryplnou jistotu, že Boží moc a milosrdenství zaměří k dobrému konci pro křesťany i ty nejrafinovanější zlé plány nepřátel: „k dobrému konci“ však znamená v bibli eschatologický konec, tedy po vzkříšení; v nynější době zkoušky a kříže bude předcházet záchraně mnohé „zmenšení“ a obětní krev věrných, kteří „doplňují na svém těle to, co ještě zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap“.
Pro věřící srdce musí stačit jistota, že ďábelská nenávist a lidská zloba nebudou nikdy moci zmařit Boží spásnou vůli u lidí dobré vůle.



Jidášův pád
je varovným znamením, že se nikdo nemůže cítit v bezpečí před útoky pekla a hříchu. Jidáš měl jistě dostatečně lidské kvality pro biskupský apoštolský úřad, jinak by ho byl Pán jistě nepovolal a on sám by nebyl vydržel v tříletém učení Kristově: musel prodělat výchovu rozumu i vůle, snést různé potíže a námahy apoštolských cest i útoky nepřátel. Bez dobrých náboženských a lidských názorů byli by ho přijali a tři roky uznávali ostatní apoštolové jako rovnoprávného člena svého apoštolského kolegia. Jidáš žil k tomu přibližně tisíc dní s Bohočlověkem v úzkém životním společenství domácnosti; žádný seminární představený, žádný diplomovaný psycholog a žádný světec by nebyl mohl dát Jidášovi tolik lidské a náboženské formace jako Ježíš. Nešťastný apoštol byl jistě zpočátku pln nadšení a dobré vůle, zvláště vlivem sv. Jana Křtitele – a přece tak nešťastně skončil jeho pozemský život!
Kdo se může cítit jist před hříchem, když padl vyvolený a vysoce omilostněný apoštol? „To všecko … přihodilo se jako výstražný příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední. Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá dobrý pozor, aby nepadl“.

Bůh připouští hřích
Proč nezabránil Pán Ježíš Jidášově zradě, když o ní předem dobře věděl? Proč připouští Bůh nespravedlivé války, vraždu dětí, pronásledování nevinných aj.? Darem svobody přenechal Bůh člověku i možnost, aby svobody zneužil ke zlému; Bůh vzal na sebe toto riziko. Kdyby Bůh měl zabránit všemu zlu, byl by závislý na člověku, jenž by mohl uvažovat např. takto: „Teď chci Boha přinutit, aby zasáhl do světa. Budu chtít vraždit a Bůh tomu musí zabránit“. Tato situace není slučitelná s Božím majestátem. Bůh ovšem je tak mocný, že dovede obrátit zlo v dobro, především pro ty, kteří doufají v Boha; tím se však nevylučuje zodpovědnost hříšníka za zlo. Tak se ukazuje jedinečná moc Boží: Bůh dosáhne svých cílů i tím, že použije zla; ani hřích ani ďábel nedokážou zkřížit plány Boží. Právě v ohlášení zrady stojí vedle sebe Boží všemohoucnost a lidské zneužití svobody ke zlému: „Syn člověka sice jde svou cestou, jak je určeno, ale běda tomu člověku, který ho zradí“. Člověk je tu nevěrný a zrádný – ke své záhubě; Bůh však uskuteční přesto spásu lidí a dokonce k tomu použije i zrádný čin apoštolův!

Pán předvídá zakolísání ve víře
u všech apoštolů: „Vy všichni tuto noc ode mne odpadnete“. Kdo tedy je zmaten a zklamán, že dnes je či v dějinách Církve byl lecjaký kněžský či laický odpad, zmatek, pohoršení a jiné slabosti učedníků, ten asi málo rozjímal o dnech umučení Páně, zvláště o zradě Jidášově, o zapření Petrově a o pohoršlivém útěku ostatních apoštolů. Pán však slíbil Církvi svou pomoc v lidské slabosti. Bez něho není Církev ničím; on však „nás předejde do Galileje“, aby nás posílil svou přítomností a přiměl nás k následování.
Jsem si dostatečně vědom svých slabostí a doufám v Boha?



Petrův pád
byl jistě důsledkem mnoha prvků, avšak především byl důsledkem prudké a sebevědomé osobnosti Petrovy. Petr byl vždy lehce vznícený, nadšený a rychle odhodlaný; je takový i nyní a to není jeho vinou. Vinou je, že Petr tvrdošíjně setrvává ve svém sebevědomí, i když ho Kristus varuje a předpovídá jeho pád. Kdo je domýšlivý a příliš sebevědomý, je ohrožen mimořádným způsobem. Jen na půdě pokorného smýšlení roste potřebná vnímatelnost milosti a ochrana před pádem. Je tajemstvím milosti a lidské vůle, že Jidáš nepřijal a Petr naproti tomu přijal nabídku milosti. Trojím vyznáním lásky Petr napravil to, co pokazil trojím zapřením.
Pro nás všechny je Petrův pád napomenutím, abychom byli pokorní a prosili o milost Boží.

„Který byl pro nás bičován“
Již milióny křesťanů rozjímaly v druhém tajemství bolestného růžence o krvavé oběti Páně na nádvoří Pilátově a cítili soucit s Kristem Pánem, jenž nechal rozervat své svaté tělo římskými olověnými hroty a dal prolít svou svatou krev za zmučená těla všech lidí celých dějin, za všechno zneužívání pohlavních sil, za drzý hédonismus alkoholu, sexu a drog i za všechnu nestřídmost těla. U mnoha opravdu rozjímajících křesťanů byl tento soucit s Pánem a vědomí vlastní viny v podléhání tělesným vášním často východiskem k obrácení.
Rozjímám o obrazech ze sv. růžence v podobném duchu?

„Který byl pro nás trním korunován“
Tento obraz z růžencového vyprávění o životě Páně nám připomíná dobrovolné ponížení Páně z lásky k nám; nutné zadostiučinění za naši pýchu a nutnost pokory. I dnes se lidé posmívají Pánu. Zesměšňují ho, když popírají jeho Božskou osobnost a dělají z něho sociálního revolucionáře, lidumila či filosofa; oblékají mu posměšný plášť bláznů, když říkají, že se mýlil v posouzení situace a požadoval pro sebe mesiášské uznání; nasazuji mu trnovou korunu, když podezřívají jeho poselství z nepřátelství ke kráse stvoření, k pokroku a kultuře; dávají ho na posměch, když mají sice křesťanské jméno, ale žijí jako pohané; plivají mu do tváře a bijí ho po hlavě, když zesměšňují, kde mohou, řeholní a kněžské osoby, věřící křesťany, svaté věci a místa.
Posmívaný Pán jde tak celými lidskými dějinami; dovedeš nabídnout Bohu smír za tyto urážky tím, že budeš pokorně sloužit slabým, odřekneš se ctižádostivých a ješitných životních forem a vykonáš činy soucitu pro ponížené?
Dovedeš snést posměch Božích nepřátel, aniž bys zapíral s Petrem?

„Za lid svůj hříšný, Beránek Boží,
na hlavě nese korunu z hloží:
oběť tu rozjímej, Ježíši věčně dej
srdce celé v lásce vřelé“



Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl autor: Josef Hrbata rok vyd.: 1991 vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín ISBN: 80-900746-1-8