V knize Souostroví Gulag Alexander Solženicyn popisuje kolem asi 50 metod vyšetřování a mučení, které mění člověka ve zlomenou trosku schopnou přiznat se k čemukoliv. Už číst tyto řádky působí čtenáři bolest těžko snesitelnou. Spisovatel ale čtenáře těší:
"Bratře můj! Neodsuzuj ty, kdo touto cestou prošli a nevydrželi, nehoď po nich kamenem!"
Ale také se ptá:
"Je vůbec způsob, jak může mučený člověk obstát? Tvor cítící bolest, tvor slabý, s živými pouty k jiným, nepřipravený, uzlíček masa, nervů a kostí? Čeho je třeba, aby byl silnější než vyšetřovatel a celá ta železná past nad ním sklapla naprázdno?" Autor, sám vězeň, odpovídá:
"Ano, je cesta. Už na prahu vězení si říci "Budiž, život pro mne skončil, dřív či později stejně umřu. Mé tělo je už pro mne zbytečné. Jedině má duše a mé svědomí mají pro mne ještě význam a cenu. Jen ten vítězí, kdo se všeho zřekl." Tolik citát autora. Věta z knihy Zjevení vystihuje sílu mučedníků slovy:
"Oni zvítězili Beránkovou krví...., protože svůj život nemilovali natolik, že by se zalekli smrti." (Zj 12, 11)
Každý z nás by si měl s bázní a chvěním položit otázku:
"Je v mém životě opravdu něco nebo někdo, za co bych byl ochoten zemřít, dát život?" Dnešní člověk, vystavěný stálému tlaku tržní nabídky, reklamy, výhod, požitků, trendu zajištěnosti, zisku, pohodlí, jak se zdá, je stále méně schopen tohoto úplného sebezřeknutí. Jenže ten, kdo nemá nic, za co by položil život, miluje tedy nejvíce sám sebe, a vlastně živoří, protože jen láska umožňuje v pravdě žít. Jen ona umožňuje člověku, aby se zcela daroval. Bez ní život nemá naplnění, člověk jen živoří.
I my, křesťané dnešní doby, jsme vystavěni těmto vlivům, i nám se může zdát, že v dnešní době nikdo po nás nemůže chtít oběť života, prolití krve pro něco. Tím bychom ale zpochybnili, ba popřeli ve svém svědomí základní identitu křesťana, protože křesťan ví, že Někdo šel na smrt za mne a za všechny, prošel nevýslovným mučením a smrtí. A vzkazuje nám, "
že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátelé položí život." A to není jen moudrá teorie. Dodává:
"Vy jste ti moji přátelé." I vrchol celého života Církve je oběť mše svaté. V ní slavíme nekrvavě památku Kristovy závěti, Jeho kalvárskou oběť za naši spásu. Tehdy se proměňuje jeho Tělo, které se za nás vydává, a Krev prolitá na odpuštění našich hříchů.
Křesťanství bez kříže neexistuje. Pán svá slova bere smrtelně vážně. Druhý den po těchto slovech vykrvácel na kříži. A proto naše odpověď nesmí být pouhou nezávaznou, vlažnou vzpomínkovou slavností, obvyklým mešním rituálem, ale vědomou a vždy horoucí touhou odpovědět na Lásku láskou. Má zasáhnout nejhlubší místo našeho bytí. Také na život a na smrt.
Zde se může vynořit pokušení. Co vám říkají tyto věty:
"Ne, Pane, kdyby Tě všichni opustili, já nikdy. I svůj život za Tebe položím?" Slova jsou nám jistě povědomá. Vyslovil je sám Petr, skála Církve. Víme dobře, co mu Pán odpověděl slovy laskavými a chápavými, ale přesto neúplatně pravdivými:
"Do rána mě třikrát zapřeš." (Jan 13, 38) Křesťan se má varovat sebevědomých gest, siláckých emocí a velkých slov, nevíme, jak bychom dopadli v mezní zkoušce, v nejtvrdších zkouškách pravdy. Zvítězit lze pouze v síle Boží, v síle víry, milosti a lásky, neboť jen "láska všechno vydrží." Ne vlastním hrdinstvím, ale Krví Beránkovou. O tom vypovídají všichni mučedníci.
A jedním znamením naší doby je rostoucí počet mučedníků ve světě. Mučedníků je dnes více než v prvních staletích dějin církve. Je to setba budoucí církve. Neříkejme, že se nás to netýká. I v nás všech má bít statečné srdce, schopné milovat někoho více než sebe samého. A to jsi na prvním místě a nezaměnitelně Ty, náš Pane.
Existuje jedno "poznávací znamení", jak bychom asi obstáli ve velké zkoušce víry, kdy jde doslova o život. Pán říká: "Kdo je věrný v maličkostech, ten bude věrný i ve velkých věcech." (Lk 16, 10)
Pokud selháváme a vzdáváme malé zkoušky, kterými je naplněn čas všedního života, je malá naděje, že bychom hrdinně obstáli, kdyby
"šlo o všechno." Běžné denní zpytování, které tak často zanedbáváme nebo si zjednodušujeme, je jakýmsi "barometrem" našeho skutečného stavu srdce, víry, i mravní síly. Je rozdíl mezi slůvky
"položit život" a
"pokládat život". Znalec jazyka by řekl něco o významu slovesa dokonavého a nedokonavého.
Nikdo ať si nemyslí, že ve chvíli mezní zkoušky, kdy jde o to, dokázat položit život, by sám v sobě našel hrdinskou sílu k nejvyšší oběti. Větší šanci má ten, kdo se učí věrně a stále "pokládat život" postupně a neustále právě v těch všedních malých věcech, které konáme s láskou a ochotně, ať už je to trpělivost v kříži, obětavost v životě pro druhé v rodině, manželství, v práci pro děti, v mezilidských vztazích a v jiných nenápadných a nepatrných hrdinstvích, kde láska překonává sebelásku. I zde jde o "děj nedokonavý", protože jde o službu, v nikdy nekončícím proudu sebedarování z lásky.
Ty jsi, Ježíši, jako první položil život z lásky k nám. A tuto lásku stále vkládáš do všech malých věcí, které Ti denně svěřujeme a kam Tě zveme. Pomoz naší malé lásce stále více a plněji se Ti darovat. Do krajnosti, bez výhrad, navzdory své slabosti, patřit Ti se vším všudy, na život a na smrt.
z knihy: Mons. Josef Hrdlička, Oživ plamen, Matice cyrilometodějská, str. 106-110, Olomouc 2015
Více o knize:
http://www.maticecm.cz/index.php?act=obchod&detid=4283
Můžete si objednat:
http://www.maticecm.cz/index.php?act=obchod
