V každém z nás je velké pokušení všechno v našem životě zredukovat na seznam. Když splním všechny úkoly ze seznamu, pak už bude můj život naplněný.
Do 30-tky budu milionářem. Vstoupím (nebo nevstoupím) do manželství, až budu mít 30. Do důchodu odejdu, když budu mít 55. Skutečně znám mnoho lidí, kteří žijí podle takového seznamu úkolů.
A dokonce je moderní mít seznam "
než umřu, musím ...".
Chci vylézt na každou významnou horu předtím, než umřu, nebo chci navštívit každé hlavní město v Evropě. Podívám se na všechny části Byl jednou jeden život bez toho, abych to velmi litoval.
Mít cíle samozřejmě samo o sobě není špatná věc; potřebujeme seznamy úkolů, potřebujeme hmatatelné cíle, které nám pomohou posunout se vpřed - směrem k tomu, co potřebujeme dál, nebo nás vytáhnou z našich domovů, pryč od stagnace. Problémem však je, že tento princip je velmi často shrnutím smyslu našich životů: Sehnat si dobrou práci, najít si ženu, postavit dům, atd. atd. Naplnil jsem zadané cíle? Fajn, teď jsem už šťastný, můj život je takový, jaký má být.
Splnili jste všechny úkoly na seznamu, pak jste úspěšní. Blahopřejeme. A jakmile jsme hotovi s naplňováním těchto cílů, je zde krátký okamžik uspokojení, který je ale v zápětí následován pocitem:
Fajn ... a co dál?
Problém spočívá v tom, že seznam nikdy nemůže obsáhnout realitu ve své celé komplexnosti, a v takovém pohledu na život se nepřipouští otevřenost možnosti, že možná můj život je určen pro více než jen tento seznam. Možná Pán má pro mně jiné plány, mnohem větší, než jsem očekával, a mnohem krásnější, než jsem si kdy myslel, že je vůbec možné. Lidskost byla vytvořena pro více než jen pro seznamy úkolů, a to bez ohledu na to, kolik zemí navštívím nebo kolik roztodivných pokrmů ochutnám, nic z toho neuspokojí tu věčnou touhu po něčem větším. Neexistuje žádný univerzální návod pro život, protože život je na to příliš tajemný a krásný. Určitě by bylo jednodušší, kdybychom všichni začali se seznamem úkolů, ale faktem je, že žádná forma seznamu nebude stačit. Nic není dostatečné.
To je ještě více patrné v oživení "
kultury mužnosti", kde mužnost je příliš často redukována na seznam kritérií. Postupuj podle tohoto seznamu úkolů, oblékej se v tomto stylu, získej tyto dovednosti, přečti si tyto knihy a pak se staneš mužem. Gratulujeme ti, drahý příteli, s hrdostí nos své dobře navoskované kníry a módní dřevorubeckou košili.
Inu, žádný z návrhů, které tato hnutí nabízejí, nejsou špatné samy o sobě a mnoho z těchto informací je potřebných v našem světě, který už často ztratil cit pro mužnost.
Problémem však je, že jsme celou naši mužnost zcela zúžili pouze na vnější formu a každý, kdo nezapadá do této dobře definované šablony, není dostatečně mužem. Je lehkým pokušením uvěřit, že autentická mužnost pochází z neustálého sebevědomí, které je vždy zaměřeno na dělání mužných věcí nebo prezentuje, co je považováno za mužný obraz. A dokonce to prosáklo i do církve, kde se často od katolických mužů očekává dodržování osobitých kritérií, které je učiní zároveň katolíkem i mužem: Čteš Chestertona? Splněno. Kouříš doutník a piješ skotskou? Splněno. Jsi členem (vložit jméno místního bratrstva)? Splněno. Gratulujeme, jsi katolický muž.
Problémem je naše neustálá snaha redukovat. Katolický muž může dělat tyto věci, nebo mít tyto záliby, ale není jimi definován. Tyto věci jsou berličkou (například, já bych mohl číst Chestertona celý den), ale nepředstavují shrnutí ani katolicismu ani mužnosti a brát je takto by bylo nebezpečné. Často jsme chyceni do pasti vlastními kritérii naší vlastní šablonou jak sebe samého vnímáme, místo toho, abychom nechali Pána řídit věci, což je vždy lepší, než jsme my mohli kdy předpokládat.
Můj otec nikdy v životě nečetl Chestertona. Nekouří dýmku a obléká se, jako kdyby žil v 30-tých letech minulého století. Často nosí riflové šortky (promiň otče, že jsem tě prozradil), a nemá módní bradku. Jeví se jako úplně obyčejný chlap.
Ale můj otec tvrdě pracuje, je dobrý ve své práci, je věrný své manželce a láskyplně vychoval pět dětí, aniž by si stěžoval. Často nedostal přiměřené uznání na své narozeniny a oslavy, ale nikdy mu to nevadilo. Nikdy, opravdu nikdy, jsem ho neslyšel hádat se s mojí mámou, protože vždy, když měli neshody, zavřeli za sebou dveře, aby spolu vymysleli racionální řešení, co budou dělat dál. Chodí do kostela každou neděli a denně se modlí za svou rodinu. Je úžasný kuchař a je vtipnější, než bych mu kdy přiznal.
Je tvrdohlavý a často mě přivádí k šílenství.
Ale on je skutečný muž, a nás - všechny své děti - naučil, že být mužem znamená mít pokoru a věrnost, svatou neochvějnost ve svém životním stavu, ať už je to cokoliv. On je muž a skvělý otec.
Na konci dne bude na zevnějšku záležet mnohem méně, než si myslíme. Zevnějšek je sice efektní, ale nevydrží dlouho.
A svatí, v celé jejich bohaté rozmanitosti, která vylučuje jakékoliv šablony, nám ukazují, že to, co charakterizuje jejich mužnost, není zevnějšek, ale jejich vytrvalost v odpovědi na výzvu Ježíše Krista.
Pro svatého Josefa to byla klidná odtažitost tesařského obchodu a milování a chránění této ženy a tohoto dítěte v celém jejich tajemství. Nikdy jsme nečetli ani jedno Josefovo slovo a přesto jeho svatý příklad námi ještě i dnes může pohnout.
Pro otce Damiána z Molokai to znamenalo starat se o malomocné vyloučené ze společnosti, umírající a zoufalé, kteří neměli nikoho, kdo by se o ně staral, zatímco on sám trpěl toutéž chorobou. Zbytek světa o něm šířil hrozné drby, ale on nadále v tichosti vytrvale miloval nemocné a umírající.
Blahoslavený Heřman Contractus (vyhledejte si ho*) nikdy nechodil, neběhal nebo nevzpíral, ale jeho láska k poznání, jeho hluboká oddanost k Marii a jeho radost i přes bolest svého deformovaného těla nás učí víc, než by to on sám předpokládal. Toto jsou muži.
Římský řečník Marius Victorinus řekl:
"Když jsem potkal Krista, objevil jsem v sobě muže." Naše mužnost není založena na žádné šabloně nebo na řadě kritérií, které nám může někdo nabídnout, ale na následování Krista s celou naší lidskostí ve Společenství Jeho Církve.
On je ten, který nám ukazuje cestu a - v následování Ho s odvahou a důvěrou - formuje nás na takové muže, kterými jsme povoláni být, pokud jsme tomu otevření.
Pokud je něco, co tato hnutí "kultury mužnosti" nabízejí, a je to nápomocné ve věrnosti našemu povolání ke svatosti, pak to použijte. Pokud ne, pak se toho zbavte. Jak říká otec Julián Carron:
"Loajální buďme k tomu, co nám napomáhá ke svatosti." Musíme brát vážně celou naši lidskou podstatu, ale to není možné srovnáváním, ale v neustálé touze po následování Krista tam, kam On chce, abychom šli, a po růstu jakýmkoliv způsobem, který nám pomůže se více připodobnit Jemu
autor: Deacon Branson Hipp
Převzato ze
zastolom.sk, 19. března 2015,
článek naleznete
zde.
Poznámka:
*
Blahoslavený Heřman z Reichenau
