Zamyšlení nad evangeliem 5. neděle postní.
Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ Tu se ozval hlas z nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: „To k němu promluvil anděl.“ Ježíš jim na to řekl: „Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny (lidi) k sobě.“ Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře. (Jan 12,20-33)
Pohřeb pšeničného zrna je cestou k hojnějšímu životu
Pšenice, určena do mlýna, je též užitečná, ale „zůstane sama“, nerozmnoží se; plodnost a množení je jen vlastností zrna, zasetého do země. Pán Ježíš vyhlašuje slavnostně, že tento vitální, zdánlivě protikladný princip, platí i v nadpřirozeném životě milosti.
a) Kristus sám uskutečnil tento zákon jako první: Neodejde k pohanům, nýbrž zůstane věren Otcově vůli a půjde cestou pšeničného zrna, totiž cestou křížovou k zmrtvýchvstání. Nejsvětější osivo je smrti přinese potom nespočetné plody mezi všemi národy světa, „četné jako hvězdy na nebi a písek na mořském břehu“ (Gen 22,17); kam padne tato svatá setby, tam vznikne Boží pole a tam bude zrát ke žni Boží úroda:
„Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny lidi k sobě“. Nejprve však musí Boží Syn zemřít jako pšeničné zrno.
b) Po Kristu musí tuto cestu uskutečňovat Církev, jeho tajemné tělo. Boží lid žije jedině ze smrti a zmrtvýchvstání Páně, a proto nebude moci nikdy zamlčet, že Pán šel cestou pšeničného zrna a že tato cesta je jedině plodnou cestou Církve:
„Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný“.
c) podobenství pšeničného zrna musí být každému křesťanu základní životní zásadou. V životě milosti platí jiné zákony než v obchodě; počtářství světa je jiné než matematika nadpřirozena. V řádu Božího synovství platí pevně zásada:
„Kdo má svůj život rád, ztratí ho…“
Ztráta pro boha (přímo či skrze bližního) je ziskem, smrt je životem, oběť je darem. Křesťanský život má tolik ceny, kolik v něm bylo rozdáno z lásky. Pán Ježíš nežil podle zásady: „Co z toho mám? Co mi to přinese? Vyplatí se mi to?“ Jeho život se netočil kolem vlastní osy, jako poutní kolotoč; nedal si sloužit, nýbrž sloužil; nežádal, nýbrž rozdával; učil, že je „blaženější dávat, než dostávat“; nenechal za sebe umírat druhé, nýbrž sám zemřel za druhé na kříži.
„Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje a kde jsem já, tam bude i můj služebník“.
Opravdové křesťanství začíná tam, kde se dáváme vědomě na cestu Kristova pšeničného zrna: být zde pro jiné a být zde s druhými pro Boha, a tím roztrhnout ďábelský kruh sobectví. Budeme v tomto počínání jistě leckdy vychytrale využiti a zneužiti, ale nebylo zneužito i dobroty Páně? Jistě nebude cestou Kristovou a zásadou pšeničného zrna, pořád malicherně měřit a počítat, zda a co ještě je naší povinností“…!
Hlásání kříže ve spojení se zmrtvýchvstáním Páně
je stálým učením sv. Jana a výbornou zásadou pro nás. Ukřižování Páně není neúspěchem jeho působení, není triumfem jeho nepřátel, nýbrž svobodným rozhodnutím Ježíšovým z poslušnosti k Otci a z lásky k nám, tedy intronizací Božského Vykupitele, jak to znázorňují starobyzantské kříže.
Už Golgota je ozářena velikonočním světlem. Tím je oslaven Otec a tím začíná i Synovo oslavení: „Otče, oslav své jméno. Tu se ozval hlas z nebe:
„Oslavil jsem a ještě oslavím“. Boží demonstrace v „hlasu z nebe“ potvrzuje Pána Ježíše jako nositele spásy: Má utvrdit – jak Pán výslovně říká – víru okolostojících, ale též naznačuje, že napohled tragické utrpení je vnitřně znamením jedinečné lásky Boží k celému lidstvu.
Biblicky neexistuje izolované hlásání kříže, neexistuje křesťanské utrpení samo pro sebe: kříž má vždy vnitřní vztah ke vzkříšení!
Kříž Kristův je znamením třídění a soudu
„Nyní nastává soud nad tímto světem“; tato hodina třídění je ohraničena touhou pohanských Řeků, poznat Pána, zatímco se Izraelité ve většině odvracejí od Spasitele. Pro většinu Izraele nebyl kříž Páně znamením spásy jako kdysi pro lid v poušti železný had a vedl tedy k odsouzení – potom „půjde Boží poselství k pohanům“.
Rádi bychom viděli Ježíše
Někteří dnešní lidé jsou velmi vzdáleni od křesťanské víry, i když mají křestní list.
Bez víry v Kristovo Božství zůstane každé náboženství lidským filosofováním, každá nábožnost slepým kultem, tradičním „plněním povinností“, místo aby bylo Božím darovaným dětstvím, nadpřirozeným uchvácením ducha a absolutní oddaností do Boží vůle. Sv. Pavel viděl v mystickém uchvácení Pána Ježíše takto: „Pro mne život je Kristus a smrt je zisk… V čem jsem dříve viděl pro sebe prospěch, na to se teď kvůli Kristu dívám jako na škodu… Pro něj považuji všechno za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen“.
Nesčetní křesťané viděli v dlouhých dějinách Církve tohoto Pána Ježíše v rozjímání o Božím slovu bible, v milostiplném svátostném setkání a v osobních zážitcích životních světlých hodin. Z jejich řad vyrostli vyznavači a mučedníci Církve. V jejich životopisech slyšíme nepřetržitě o tom, jak Pán Ježíš, plný dobroty a moci, uchvátil jejich duše a naplnil je radostí, která přesahuje všechny pozemské slasti.
Mám Pána Ježíše před svým duchovním zrakem při všech důležitých rozhodnutích, bolestech i radostech?
Vzhlížím jako člen duchovního kruhu kolem Pána k němu jako ke „králi a středu všech srdcí“?
Je mi jasné, že opustit Pána Ježíše znamená úpadek duše, temnotu a smrt?
Mám-li úkol hlasatele poselství v křesťanském lidu, hlásám opravdu ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista nebo dávám jen vedlejší náboženské paběrky a zajímavé zbytečnosti lidem, kteří by „rádi viděli Ježíše“?!
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
