Milí přátelé, Církev v západních zemích Evropy je v situaci, kterou my vidíme jen velmi zdálky. A to i s ohledem na informace, které se k nám vlastně běžně nedostanou. Dostali jsme nedávno dopis z Belgie od paní Zuzany de Jongh, která v této zemi žije a působila jako katechetka, a která nám přibližuje něco, co my u nás naštěstí ještě neznáme.
Možná to, co budete číst, se vám bude zdát jako "silná káva", je však načase, abychom si uvědomili, že ďábel usilovně "pracuje" na tom, aby rozložil zejména Církev, božsko-lidskou instituci. Nepodaří se mu to, ale Církev projde těžkou, mučednickou očistou, a nakonec - tak jako Ježíš, když zemřel na kříži - se bude podílet na záchraně jiných. To je třeba si uvědomit a chápat své křesťanství v duchu třetího fatimského tajemství - že nakonec to bude krev mučedníků, která bude přispívat ke spáse mnohých hříšných a zbloudilých.
A. Selecký
Kdo má uši, ať poslouchá
Následující příspěvek není jednoduché číst. Nejedná se o senzaci, ani nemá za cíl napadat věřící a už vůbec není útokem na Církev.
Je pravdivou a osobní výpovědí - svědectvím věřící ženy a matky o jejich zkušenostech s prožíváním víry a společenství věřících, v těžce zkoušené, sesterské církvi v Belgii, kterou ona sama připodobňuje k Laodicejské církvi.
Toto svědectví je opakovaným voláním o pomoc, modlitbu a půst za zmíněnou církev a hlavně její představitele. Pomoc, kterou tito věřící, přecházející těžkou krizí nedůvěry vůči církvi jako Kristovu společenství lásky a hlavně vůči jejím představeným, tak velmi potřebují. Neboť jak říká apoštol Petr ve Skutcích apoštolů sám: "Vždyť i oni přijali Ducha Svatého, stejně jako my." A jak píše apoštol Pavel: "Jsou údy Kristova těla stejně, jako my." Kdo by ve svědectví, které je místy opravdu velmi tvrdým čtením, hledal něco jiného, než čím je, hluboce se mýlí.
Osm let v Laodicejské církvi
Hovořit o situaci v belgické církvi bez poznání její historie, tradic a zvyklostí, pouze na základě pár zkušeností, by nebylo skutečně objektivní. Proto se vám nejprve velmi krátce pokusím přiblížit a popsat skutečně otřesnou minulost a současnou, až mrazivou situaci církve a věřících v této zemi. To, co píšu není emocionální, ale faktická výpověď založená na osmileté osobní zkušenosti se zdejší církví a jejími představiteli, jakož i věřícími a mé osobní služby v této církvi.
Mnozí z vás slyšeli o belgické církvi poprvé možná pouze díky pověstným a opravdu nesčetným skandálům s pedofilními kněžími, o kterých se belgický tisk na základě skandálů jejich vlastních kněží v různých končinách světa tragicky vyjadřuje jako o "vývozním artikly země". Aby však člověk dokázal vidět tento otřesný fakt v kontextu historického dění, z něhož vychází a do něhož zapadá, a pochopil i důvody a dnešní katastrofické následky takového počínání padlých kněží a církevních představitelů, je třeba se vrátit do poválečných, padesátých let minulého století, kdy se zasévala semena této otřesné tragédie.
"Hleď na svou pouť v údolí, poznej, co jsi udělal, ..." (Jer 2,23b)
Jak všichni víme, v padesátých letech probíhalo i u nás, na Slovensku vyvlastňování majetku. Ale po shlédnutí třídílné, historické reportáže křesťanského vysílání Braambos o skutečných krutostech "vyvlastňování" ve stejném čase v Belgii, jsem pochopila, že je i něco mnohem horšího, než když člověku násilím vezmou majetek. V Belgii totiž nešlo o vyvlastňování majetku, ani o násilné obírání obyvatel o jejich dobytek.
Belgická církev totiž násilím, bezcitně a bezohledně brala děti z rodin.
Konkrétně se to dělalo tak, že pokud měla rodina (většinou se to praktikovalo v bohatých rodinách) více než čtyři děti, byla podle tehdejších "nařízení" církve povinna předat katolické církvi jedno až pět dětí (podle "uvážení" odpovědného tehdejší církve) a to buď na kněze, nebo na jeptišku. Z vyprávění mé belgické rodiny vím, že rodiny, kterým takto násilím odebrali i pět dětí, nebyly výjimkou. Jako odměnu dávali kněží rodičům, kterým vzali nejvíce dětí, jakési "medaile za statečnost", jaké se dostávali za socialismu od představitelů strany. O následky takového jednání na ubohé děti se tehdy nikdo nestaral a dětí se nikdo nezastal.
A tady právě má svůj počátek spirála dlouholetého násilí páchaného na dětech. Co se s nimi za zdmi klášterů dělo, se dozvídáme až z dnešních výpovědí jejich současných obětí a z množství skandálů pedofilních a násilných kněží. Ale také z nesčetných svědectví věřících o sadistických mniškách a jejich tak nelidském chování vůči dětem v koleji církevních škol, dívčích školách a sirotčincích, o jakém jsme dosud poslouchali jen v souvislosti s koncentračními tábory.
Tímto ohavnost řízení těchto lidí nechci v žádném případě ani omlouvat ani bagatelizovat, jen vysvětlit, proč a odkud násilí přišlo. Jak se říká: "Násilí plodí jen násilí. A že co člověk zaseje, bude opravdu v pravém čase sklízet, je vidět i na této církvi. "A tak se opravdu vůbec nelze divit ani současné nedůvěře belgických věřících v katolickou církev, ani následnému nejen odpadu od víry, ale i odchodu mnoha z katolické církve v Belgii vůbec.
"Hrůza a ošklivost se šíří v zemi ... a kněží vládnou na vlastní pěst ..."
K další zkušenosti se zdejší církví mě vlastně přivedla arogance slovenského kněze zodpovědného za Slovenskou katolickou misi v Belgii v té době. Chtěla jsem přihlásit svého syna do nauky v souvislosti s přijetím svátosti biřmování. Ale zůstala jsem šokovaná jeho reakcemi: Nejprve chtěl mého syna nechat obiřmovat během dvou týdnů od přihlášení a navíc zcela bez přípravy. Když jsem takový podvod odmítla, osopil se na mě, že dobře mi tak, že kvůli mně teď můj syn nebude mít biřmování. Více jsem Slovenskou katolickou misi v Bruselu o pomoc už nežádala a odešla s žádostí přímo do farnosti Panny Marie v Antverpách.
"Tedy víra je z hlásání a hlásání skrze Kristovo slovo" (Řím 10,13)
Přiznám se, že jsem si vždycky myslela, že církev je v základních věcech výuky náboženství a přípravy na svátosti jednotná všude ve světě, ale díky zkušenostem se zdejší církví a hlavně jejími představiteli si to už nemyslím.
Belgická církev totiž mimo jiné připouští děti k biřmování již ve věku 12 let. Moje překvapení bylo o to větší, že i úroveň poznání a zpracovávání informací ohledně biřmování, pokud porovnáte 12 a 15 leté děti, je diametrálně odlišná. Nemluvě o intelektuální úrovni dětí stejného věku na Slovensku a v Belgii. Z osobní zkušenosti jako katechety takových dětí mohu spokojeně říci, že 12-leté děti na Slovensku jsou intelektuálně skutečně zralejší. Podle odpovědného za katechety byl tedy můj syn, tehdy ve věku 16 let, na přípravu v jejich skupině "starý" a tak byl přeřazen do jeho skupiny starších děti jiných národností. Dokonce mi, po zjištění, že mám za sebou nejen dlouholetou službu v církvi, ale i biblické vzdělání, nabídl přípravu těch 12tiletých dětí k biřmování.
Když se však kněz, zodpovědný za průběh přípravy dětí na svátosti dozvěděl, že při přípravě používám ne jejich papírové pohádky o Ježíškovi, potopě světa a podobně, ale Písmo svaté, osopil se na mně následovně. "
Pokud ještě jednou dětem zmíníš Písmo svaté a pokud jim ještě jednou řekneš cokoli o svém církevním společenství, spolupráci s tebou ukončím!" Odpověděla jsem, že děti patří Kristu, ne jemu a učit s Písmem svatým jsem přesto nepřestala.
"Běda světu pro pohoršení! ... Ale běda člověku, skrze něhož pohoršení přichází!" (Mt 18,7)
Asi dva týdny poté přišel můj syn s požadavkem, jestli bych ho, kvůli návalu příprav na zkoušky ve škole, na biřmování nemohla připravovat já doma. Respektujíc autoritu jsem mu navrhla říct o tom jeho katechetovi a v případě, že by to povolil, bez problému bych ho připravila. Problém jsem v tom neviděla i proto, že můj syn odmalička vyrůstal v ovzduší víry. Syn se z katecheze vrátil úplně znechucený a s tím, že už na přípravu do skupiny více nepůjde. Když jsem se ho zeptala na důvod, řekl toto: "
Ptal jsem se vedoucího ohledně přípravy na biřmování tebou, jak jsi mi poradila. A on mi na to přede všemi řekl, že mě připravovat nemůžeš, protože si není jistý, že by si to udělala správně. A já jsem se ho na to zeptal: Moje máma je schopna jako katechetka připravovat ostatní děti a mě ne? "
Ještě že církev učí, že prvními svědky víry jsou rodiče. Jelikož syn po tomto incidentu odmítal dál chodit na nauku, celou záležitost jsme s manželem ohlásili na biskupském úřadě. Ale tady žádné "promiň" neříkají, jen se všichni tváří, že se nic nestalo. Syn nakonec svátost přijal, ale jeho důvěra v církev je zničena.
"Vůl zná hospodáře a osel jesle svého pána; Izrael nezná, můj lid nepochopí." (Iz 1,3)
Nová farnost, nová služba, znovu příprava biřmovanců, tentokrát dospělých cizinců, žijících v Belgii, kteří žádají o svátosti. Odpovědný za přípravu je jáhen a je velmi potěšen, že mu do Společenství biřmovanců přibude i pomoc. Ale jen naoko. Katecheze probíhají velmi těžkopádně a to ne kvůli jazyku, kterým jsou všichni na katechezích nuceni mluvit, ale díky těžkopádnému a značně chaotickému, i emotivnímu přístupu odpovědného.
Abyste pochopili jak probíhala příprava dospělých podle takového příkladu: setkání otevírá vedoucí skupiny nebo ten, koho tím on pověří. Začíná předtištěnou modlitbou z církevního kalendáře nebo jiné lietratúry podle volby vedoucího a ve stylu těžkého přednesu nedělní chvilky poezie. Katechumeni mohou nakonec říci "Amen".
Pak vedoucí přečte pasáž z Písma, určenou zase ním (během rok trvající přípravy se nečtou více než čtyři pasáže z různých evangelií) a vyzve katechumeny, aby reagovali. Pokud nereagují, reaguje sám a zkouší je navést k dialogu ohledně přečteného textu. Zde bych upozornila na fakt, že věřící nejsou v žádném smyslu vedeni k modlitbě, ani ke společné modlitbě věřících, ani za sebe navzájem. Modlitba jako taková se sice u nich předpokládá, ale je to zároveň tabu, o kterém se nemluví, protože podle vlastních slov belgických věřících katechetů i kněží, cituji: "
My, Vlámové, o své víře nemluvíme ani o modlitbě, ani náš duchovní život s ostatními nesdílíme." Uprostřed nauky pak udělá vedoucí pauzu na kávu a koláček a po 45 minutách pokračuje snahou o dialog nebo krátkou modlitbou na závěr setkání. Výsledkem je, že se díky velmi napjaté atmosféře nikdo na nic neptá.
Po třetím setkání jsem jáhnem vyzvána vést setkání. Jáhen je po setkání celý nadšený a svědčí o tom, že takovou modlitbu a setkání ještě nezažil. Nejvíce ho oslovuje modlitba přímluvy na konci setkání, jakou podle vlastních slov v domácí církve nikdy nezažil, ani o ní neslyšel. Když je zanedlouho na to hospitalizován, skupinu přebírá kněz, do které část katechumenů patří. Hned na prvním setkání mě vyzve, abychom se - kvůli jeho věku - ve vedení skupiny střídali. Druhé setkání vedu já. Ve skupině je katechumenka, která přijala svátost křtu ještě jako dítě, ale ani v době přípravy na biřmování a ve věku 35 let ještě nemá absolvovanou ani svátost smíření, ani první svaté přijímání.
Po ukončení schůzky kněze žádám o přípravu této katechumenky na svátosti, které ještě nezískala. Žádám ho o to z důvodu, že další katechumenka přijme během blížících se Velikonoc křest a bylo by úžasné, kdyby mohly svátost smíření s Bohem a Svaté přijímání absolvovat obě společně. O to více, že jsou obě nejen přítelkyněmi, ale také pocházejí ze stejné (rozuměj jeho) farnosti.
S těžko kontrolovaným rozčilením mi oznámí, že mu lezu na nervy, protože se modlím s Písmem, přesně jak ho hospitalizovaný jáhen varoval (!), A že se modlím chvály, což je podle něj vrchol! A že ON rozhodl, že ji na příjimání ani zpověď do Velikonoc nepustí.
Na dalším setkání však kněz na mně zakřičel: "
Ty ji připravíš na zpověď i na přijímání!" Křičel to na plné hrdlo v kostele tak, že šokovaná zůstávám nejen já, ale i katechumeni. Tito, pochopíc, že Písmo je na katechezích nežádoucí (!), je od té chvíle přestávají nosit na setkání a už nemají zájem ani o jeho vysvětlování. Svátosti nakonec přijaly obě.
Ale jejich důvěra v kněze farnosti, ba i v církev se dostává na bod mrazu a o církev či poznání Boha už podle vlastních svědectví nemají zájem.
Stejnou zkušenost má i moje přítelkyně, mimochodem také Slovenka, jejíž dcera se připravovala na první svaté přijímání. Když se dožadovala informací ohledně přípravy dcery i na svátost smíření, kněz jí řekl, že ta bude až příští rok. Jak má dceři vysvětlit, že ji učila podle katechismu, že bez vyznání hříchu eucharistii přijmout nemůže, jí kněz už neodpověděl.
"Ale chraňte se kvasu saduceů a farizeů!"(Mt 16,6)
Mše svatá, na které se v ní s manželem účastníme, je obětovaná za duše zemřelých členů farnosti, na které musí být podle zdejšího zvyku přítomen alespoň jeden zástupce rodiny zesnulého. Před mší se přinese před oltář stolek, na který se kladou fotografie všech zesnulých za poslední měsíc a k nim se kladou svíčky. Kněz začne mši sv. přežehnaním a hned po něm - ještě předtím, než pronese úvodní modlitbu - přečte nejen jména všech zesnulých, ale u každého zesnulého přečte také: datum narození, datum úmrtí, bydliště, jméno pozůstalého manžela, manželky či partnera, příčinu smrti a datum i místo pohřbu. Po přečtení všech informací o zemřelých, kněz vyzve zástupce rodin, aby přišli od Paškálu odpálit připravenou svíci na památku zesnulých a položili ji zpět k fotografii zesnulého rodinného příslušníka. Toto se opakuje během mše sv dohromady třikrát, i když svíce se nebohým zapaluje pouze v úvodu slavení.
Všichni věřící musí pokaždé, při čtení těchto údajů o zesnulých spolufarnících stát.
Avšak během modlitby Věřím v Boha, jakož i při modlitbě Otče náš věřící spokojeně sedí, jakoby se nic nedělo. A takto se to děje každou poslední neděli v měsíci téměř ve všech menších farnostech federace farností města Antverpy.
Prostoru na osobní, byť jen kratičkou modlitbu věřícího během mše sv. není. Je to sterilní slavení. Když jsem ohledně této modloslužby (jinak se to nazvat nedá) hovořila s knězem odpovědným za farnost, řekl, že je to sice modloslužba, ale věřícím se to tak líbí, přejí si to, a že on sám nemá sílu jim říct, že to takto být nesmí. Ale že se můžeme těšit z faktu, kolik jich na taková slavení přijde.
Napsala jsem tedy na biskupský úřad, aby se věci ujali zodpovědní a knězi případně pomohli. Bezvýsledně. K biskupovi se můj email ani nedostal. A ani mnohé další, ohledně korupce odpovědných za církevní vzdělávání.
"Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky."(Lk 11,1)
Je první neděle v měsíci a slavení je věnováno dětem, připravujícím se na první svaté přijímání. V dnešních časech se už asi nikdo nepozastavuje nad aktuálností čtení na mších věnovaných dětem nebo mládeži, právě naopak. Jsou vítaným zpestřením téměř každé farnosti. A přece jsou zdejší tzv. dětské mše opravdu děsivou výpovědí a skutečně mrazivým svědectvím o hloubce úpadku zdejší církve.
A ten začíná už tím, jak se děti na setkáních učí jednotlivé úkony, jakým je i přežehnání se po příchodu do chrámu. Po vstupu do kostela nám jedna z matek přítomných dětí vtlačuje do rukou zpěvník, abychom prý věděli, jak se na této mši zorientovat. A tak během čekání na slavení na chvilku zalistuji ve zpěvníku, abych už na jeho druhé straně s hrůzou zjistila, jak se děti učí pokřižovat.
Zpěvník - modlitebník nejen popisuje, že věřící se křižuje ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.
Je v něm názorná ilustrace * s popisem návodu přežehnání ve znamení kříže, cituji:
1.
Bůh mě miluje od shora
2.
dolů
3.
a odtud,
4,
potud.
V tom okamžiku do chrámu vstupuje kněz a hádejte, co při pokřižování děti říkají. A ani jedna Božská osoba se přitom nezmiňuje.
V tom okamžiku do chrámu vstupuje kněz a hádejte, co při pokřižování děti mluví. A ani jedna Božská osoba se přitom nezmiňuje.
" “..hle, opovrhli slovem Hospodinovým, jakou moudrost potom mají?“ (Jer 8,9b)
Tatáž slavnost. Ale Boží slovo z kazatelny neslyšet. Natož ani první čtení, to nahradili pohádkou o třech kvítcích. Není ani žalm, ten zaměnili za veselou písničku pro děti, kterou si sotva některé pamatovalo. Ani druhého čtení se věřící nedočkali, to se nahradilo reklamou na potřeby jakéhosi Společenství. A kdo čeká, že bude slyšet na dětské mši Boží slovo jako potravu pro duši, podanou v Evangeliu, ten se už vůbec nedočká. To je nahrazeno skutečně pohádkou o tom, jak, cituji jáhna místní církve během čtení:
"Matka Maria s úsměvem dovolila starému Simeonovi v chrámu podržet dítě Ježíše v náručí, když ji o to požádal, aby jí o něm mohl říct predivné věci." Během čtení této pohádky věřící stojí, jakoby šlo o skutočné Evangelium. Ale mše sv. ještě neskončila. Přicházíme k momentu vyznání. To začíná slovy:
"Věřím v Boha, který chce být otcem" a pak se
12 článků víry zredukuje na 3, a to zcela zkomolené a věřící tento blud vyznávají zcela automaticky, bez jakéhokoliv zamyšlení. Zpěvník takových bludů obsahuje hned několik, aby bylo z čeho si vybrat. A posledním překvapením je modlitba Páně. Člověk by čekal, že alespoň ta zůstane, jak má být. Opak je však pravdou. Nejnovější verze nizozemského překladu Bible učí věřící modlit se ji takto:
"Otče náš v nebi, ať je posvěceno tvé jméno, ať přijde tvé království a tvá vůle se děje na zemi, jako i v nebi. Chléb, který potřebujeme, nám dej dnes. Odpusť nám naše dluhy, jako i my jsme odpustili těm, co nám něco dlužili. A neuváděj nás do pokušení, ale zachraň nás od dosahu zla."
Během eucharistické oběti jsem se přistihla při myšlence, jestli po tomto všem opravdu ještě přijímáme tělo Pána Ježíše, nebo už jen tu sušenku. Pokud vám duše při mši ještě nikdy neplakala žalem, tak věřte, že tady vám bude. A podobnými svědectvími bych mohla zaplnit několik knih. Bůh ještě neopustil tuto zemi, i když zdejší věřící, jak se zdá, opustili svého Boha. Ten, kdo zde chce opravdu kráčet za svým Pánem a žít ve víře, prochází nejen duchovní pouští, ale také skutečně těžkou zkouškou víry v církev jako matku věřících. Ale věřte, že v takových momentech se v sobě neubráníte modlitbě slovy marnotratného syna: Kolik chleba nazbyt mají moji bratři na Slovensku a já tu umírám hlady.
Kdo má uši slyš, co Duch praví církvím.
Zuzana De Jonghe
Převzato z
www.magnificat.sk,
najdete v souboru článků
Píšete nám: Kam kráča Cirkev na Západe, KINO: Kňaz León Morin, Video: Boj s diablom -
zde., 4. 3. 2015