Zamyšlení nad evangeliem 4 neděle postní - cyklus B
Ježíš řekl Nikodemovi: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ (Jan 3,14-21)
Ježíš připomíná Nikodémovi a i nám všem, že hlavním motivem, proč Bůh jedná, je jeho láska.
Denně na světě přibývá několik desítek tisíc lidí. Za rok je to celý nový národ, více jak 50 miliónů členů. Dnes je na zeměkouli už kolem 6 miliard lidí. Je to obrovské množství jedinců, povah, zájmů, starostí, jednotlivých lidských osudů. Jak nepatrný je jediný lidský osud, třeba ten náš, ve srovnání s těmi miliardami jiných osudů na celém světě, ve srovnání s celým lidstvem před námi i po nás, ve srovnání s trváním a velikostí celého vesmíru. Nedivíme se, že nevěřící člověk, ateista J. Rostand ve své knize „Člověk“ píše: „Jak směšně malý atom, ztracený v těžkopádném, nezměrném vesmíru, si člověk uvědomuje, že jeho horečnatá činnost je jenom bezvýznamným jevem. Ví, že to, čeho si váží, má hodnotu jen pro něho a že při pohledu z hvězd neznamená pád říše nebo i zničení nějakého ideálu víc než sesunutí mraveniště, šlápne-li na něj nepozorný chodec.“ Z těchto slov k nám mluví důsledně domyšlený ateismus, který nevěří v osobního Boha Otce, o kterém nám mluví všechna čtení dnešní liturgie, jež svědčí jasně o tom, že Bůh nás má rád a nezapomíná ani na posledního člověka na zemi.
Ježíš při rozmluvě s Nikodémem volá: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna….“
Křesťan z této víry vychází a ona se stává platformou, na které buduje svůj pozemský život. Ztráta této jistoty, že existuje někdo mocný, komu na nás záleží a na něhož se můžeme spolehnout v každé chvíli života, má pro člověka velmi neblahé důsledky. Nejen pro jeho život víry, ale i pro jeho zdraví psychické. Známý psycholog a filosof dr. H. Citron říká: „Kde se ztratí vnitřní vázanost na Boha, tam ochuraví jádro člověka. Člověk je bez kořenů, bez domova, vnitřně prázdný. Pustota a prázdnota otřásají člověkem a nakonec jej žene strach.
Jsou údobí, kdy se zdá, jako by Bůh na člověka zapomněl. Když se vyvolený národ „octl ve vyhnanství v Babyloně, uběhlo sedm desetiletí, než Bůh vzbudil perského krále Kýra, který opět dovol národu vrátit se do vlasti. Generace, které žily v tomto období ve vyhnanství, mohly rovněž propadnout pocitu, že Bůh na ně zapomněl. I my jsme prožili podobné období, které trvalo více než 40 let, kdy se zdálo, že nevěra a nenávist vůči Bohu zvítězí. A přece Bůh nezapomněl a vrátil nám opět svobodu a naději.
Někdy dává Bůh svou lásku najevo i v drobných událostech konkrétních jednotlivců. P Sertillanges, známý francouzský spisovatel a duchovní vůdce, dával exercicie pro děti. Připravoval si pro ně přednášku a napsal: „Připravme se tak, abychom se všichni shledali v nebi.“ V té chvíli zemřel, když slovo „nebe“ ještě ani neoschlo. Jako by Bůh s jemnou pozorností řek: „Celý život ses snažil zprostředkovat mé světlo, víru v Boží lásku, proto tě povolávám ve chvíli, když píšeš slovo, které je názvem věčné vlasti.“
Jeden filosof řekl: „Živo je věta, jejíž smysl pochopíme teprve tehdy, když se vyslovilo poslední slovo.“ Jistě bychom byli rádi, kdyby Pán jednou mohl i k té naší životní větě říci své poslední slovo, které korunuje celé naše životní snažení. Může se ovšem stát, že nebude mít co říct, pak zůstane náš život nedokončen.
Abychom tedy měli sílu psát svou životní větu správně, potřebujeme k tomu opírat se o jistotu lásky Boží. Ten, kdo se snaží milovat světlo a jít za světlem, jistě se s láskou Boží nemine, a může se tak o ni opřít a počítat s ní ve všech situacích svého života.
