
Fjodor Michajlovič Dostojevskij vypráví ve své pěkné povídce Cibulka o tom, jak důležité jsou v našem životě skutky lásky, byť mikroskopické.
Žila jednou jedna stařenka, která nikdy v životě neudělala nikomu nic dobrého: nikoho neměla ráda, ke všem byla nepříjemná a špatná. Když umřela, přišli vyslanci Lucifera a vzali ji do ohnivého moře. Její anděl strážný tomu jen bezmocně přihlížel. Bylo mu líto své bývalé svěřenkyně a snažil se v paměti vydolovat nějaký dobrý skutek té ženy, aby o tom mohl říci Pánu Bohu a poprosit o pomoc pro ni. Najednou si vzpomněl na jeden detail. Rychle se odebral k Pánu Bohu a řekl mu:
"Tato stará žena vytrhla jednou cibuli ze své zahrady a dala ji prosícímu žebrákovi." Pán Bůh na to řekl:
"Dobře tedy, vezmi tutéž cibuli, hoď ji do ohnivého moře tak, aby se jí stařenka mohla chytit. Pokud ji tímto způsobem dokážeš vytáhnout z moře ohně, navěky bude žít v mém království. Ale pokud to cibule nevydrží, stařenka zůstane navěky tam, kde je dosud spolu s cibulí. "
Anděl udělal, co mu Pán Bůh přikázal: hodil cibuli přímo do rukou stařence, zakřičel, aby se jí chytila a začal ji opatrně vytahovat. Tuto záchrannou akci pozorovali i ostatní nešťastníci. I oni snili o jiném životě a chtěli využít šanci, která se jim nabízela. Silně se chytili stařenky, aby se spolu s ní dostali z moře ohně ven. Ale tato žena neměla dokonce ani teď ani špetku dobroty. Odstrkovala se vztekem každého, kdo se chtěl chytit jejich nohou a vysvobodit se.
"Jen mně patří pomoc," křičela, "je to moje cibule, ne vaše, vy podílníci."
Jen co vyřkla tato slova, slabá cibule se roztrhla: nevydržela takovou zátěž lidské zloby. Stařena vyřkla sama nad sebou výrok zatracení - spadla zpět do ohnivého moře a trpí tam až do dnešního dne. Anděl strážný s pláčem odešel.
autor: Pavol Hudák
podle knihy K.Wojtowicz – O kázi a dáždnikoch.
Převzato z
kormidlo.sk, 24. února 2015,
článek naleznete
zde.