Je nad slunce jasnější, že když vypočítavá filmová filmová studia uvádějí kolem Vánoc vánoční filmy, na Valentýna se rozhodnou uvést....
Padesát odstínů šedi.
Samozřejmě, jasné to není, ani by to jasné být nemělo. Ať už se po předání květin a bonboniér a po konzumaci večeře při svíčkách odehraje za zavřenými dveřmi cokoliv, ze všech víkendů je právě tento věnovaný romantice, ne chlípnosti nebo (v případě 50 odstínů) spojení romantického filmu s pornografií.
V této zfilmované knize totiž o romantiku nejde. V běžných příkladech tohoto žánru na začátku možná o sobě hrdina řekne, podobně jako "hrdina" 50 odstínů, že "on na srdíčka a květiny není". To se však na dalších stránkách změní. (Poznámka: informace o ději a o uvedení filmu mám z Wikipedie a z filmových stránek.)
Pro ty z vás, kteří jste pochopitelně vypnuli, když se ve vaší přítomnosti začalo mluvit o 50 odstínech, je tato kniha chlípný taneček kolem světa svazování a dominance či sadomasochismu, který se snaží, aby i vlk zůstal sytý, i ovce celá. Hrdinka Anna pozná na první pohled typického levného romantického hrdinu, pohledného, bohatého, tajemného a pocítí k němu silnou přitažlivost.
Jeho tajemná stránka se trochu vyjasní, když se dozví o jeho sexuálních preferencích, ale jejich rozličné chutě vytvoří mezi nimi překážku, kterou se Anna nakonec pokusí překonat. Následně si uvědomí, že jejich vztah nebude fungovat. Z diskusí se zdá, že kniha vyznívá trochu jako Danielle Steelová v kostýmu od Markýzy de Sade.
"V této zfilmované knize o romantiku nejde. Film zařazuje pornografickou úchylku do středního proudu a naše společnost tak klesá ještě hlouběji při útoku na dětskou nevinnost."
Vzhledem k hluboké degradaci naší kultury by něco takového nemuselo vyvolat žádné zvláštní znepokojení. Ostatně byly tu už přece i perverznější knihy či filmy. Kromě toho všichni víme, že porno na internetu svádí a zotročuje jen ve Spojených státech miliony jeho konzumentů.
Nejde však o to, že by 50 odstínů posunulo hranici tvrdé pornografie, ale že vytváří příjemnou, zdánlivě bezpečnou superdálnici, po které se dá tímto strašným územím pohodlně projít. Zkrásní zvrácené a hříšné heterosexuální vztahy a řadí je tak do středního proudu (podobně jako máme několik let možnost vidět, i když ne až tak natvrdo, jak hlavní média zkrásní a tím zařazují do středního proudu zvrácené a objektivně hříšné homosexuální vztahy).
A když zařazuje do středního proudu tuto konkrétní úchylku, naše společnost klesá ještě hlouběji (dá se jít ještě níže na tomto žebříku do pekla?) Při útoku na dětskou nevinnost.
Na jedné straně je dnes těžké ubránit se dojmu, že je už jedno, kam hlouběji klesneme. Ne že by nezáleželo na nevinnosti našich dětí, ale slova a obrázky, které jsou všude kolem nich v televizi a na internetu, jsou již dnes tak názorné, exploautující, sebedarující, tolerantní k perverznosti a udupávající přirozenou lidskou touhu po celoživotní, plodné a sebedarujicí lásce vložené do slibů - zkrátka, tak zvrácené - že je jen těžké pochopit, co by ještě mohla provést reklama na Padesát odstínů.
Ale i tak mě mrazí při pomyšlení, jaký rozhovor by se mohl začít otázkou
"Mami, o čem je 50 odstínů šedi?"
Všeobecná dostupnost stále hlubších vrstev sexuálně explicitního a perverzního materiálu jde ruku v ruce s rostoucí tolerancí vůči jiné kategorii explicitního a svědomí otupujícího materiálu: zobrazování násilí v akčních filmech, seriálech a počítačových hrách. Obzvláště znepokojivé jsou stále krvavější zobrazení mučení, často obhajované ve jménu "realismu". S pornografií mají společné to, že pro stejný účinek je třeba jít stále dál.
Připomíná mi to příběh z pozdního období římské říše, který vypráví sv. Augustin o svém příteli závislém na krvelačnosti vzbuzované sledováním gladiátorských zápasů. V té době to byla také "vážená" závislost, kterou si mohl člověk vychutnávat na veřejnosti v davu diváků. Vážnost však hrám v Koloseu nezabránila, aby ničily charakter diváků a odlidšťovali ty, kteří byli v aréně.
Zdá se až nemožné formulovat účinnou odpověď na jakýkoliv nebo snad i každý případ špinavé vlny, která hrozí, že nás nakonec zcela zaplaví. Na ty, které jsou morálně a nábožensky někde jinde než naše kultura, se už dnes dívá jako na dinosaury, které je třeba ignorovat, či jako na terče posměchu, které je třeba výsměchem zahnat do bezvýznamnosti.
Jak jen alespoň začít vytvářet pro mladé lidi zdravější a méně zvrácený svět, v němž se sice muži a ženy navzájem přitahují, ale jsou i ochotni respektovat jeden druhého i sebe sama, uznávat Boží cíle, ctít celoživotní závazky, skrývat intimní a soukromou oblast a radovat se z plodnosti lidského těla?
Jednou z cest, jak zpřístupnit tuto vizi, je nedávná kniha Anthonyho Esolena Obrana manželství (
Defending Marriage.), která živě popisuje objektivní realitu dobra, pravdy a krásy v manželském a rodinném životě.
50 odstínů šedi? Popravdě, pokud máme spočítat, kolika způsoby se dnes na nás valí útoky proti dobru, pravdě a kráse, "nazývají se pluk". Letos přichází půst přesně načas: je to čas na trochu popela a pytloviny za naši smrtelně hříšnou a pomýlenou kulturu.
Autor: Ellen Wilson Fielding - je zástupkyní šéfredaktora pro-life časopisu Human Life Review, žije v Marylandu, USA.
Původní text:
50 Shades” on Valentine’s Day, titulky redakce
Převzato z
postoy.sk, 21. února 2015,
článek naleznete
zde.
