"Máte děti?" Pro většinu třicátníků je tato zdánlivě nevinná otázka branou ke společenským rozhovorům o množství témat. Kolegové v kancelářích zaplní ticho diskusemi o nedávných těhotenstvích, prvních svatých přijímáních a atletických milnících životů svých dětí. V kadeřnictví je stříhání vlasů doprovázeno zasypáním kadeřníka podrobnostmi o svých potomcích.
"Sally má šest let, právě jí vypadl první zub a začala žasnout nad tím, odkud jsou sedmikrásky." Setkání se spolužáky z vysoké školy se stává příležitostí nejen si zavzpomínat na chemii nebo vítání prváků, ale chtějí se i setkat s miniaturní verzí kluka z chodby, který zvykl postavit rampu "sklouzni se a leť" v teplejší části internátů, když teplota venku vystoupila nad 10 stupňů Celsia.
Otázka o počtu a věku našich dětí nás s manželkou uvádí do nepříjemných společenských setkání. Je to častý spouštěč, kterým začínají trapné rozhovory s cizími lidmi, stejně jako s kamarády.
"Nemáme děti," odpovídáme doufajíc, že naše hlasy odhalují, že se necítíme příjemně. Odpovědi jsou obvykle v rozmezí
"Ó, myslel jsem si, že už máte několik dětí" do "Na co čekáte?" A občas jen překvapené
"Ó". Usmějeme se. Nejistě se zasmějeme. Odpovíme:
"Možná jednou ..." Jak však říci neznámému člověku, učiteli, knězi, spolužákovi z vysoké školy:
"Jsme neplodní"?
Diagnóza a výsledky
Když jsem byl mladší, vždycky jsem se divil, proč se Písmo tak zabývá bezdětnými ženami. Ve Starém zákoně porodila Anna po letech neplodnosti Samuela a zpívá:
"Neplodná porodí sedm a ta, co má hodně dětí, zvadne."(
První Samueloa 2.5)
Jako teolog jsem si velmi dobře vědom, jakou funkci má neplodnost v Písmu. Když Sára v pokročilém věku, postarší Anna a stárnoucí Alžběta porodily dítě, čtenář je pozván připomenout si, že
Bůh je nejhlavnějším aktérem ve spáse a ne lidské bytosti. Překvapivý zvrat neplodnosti v Bibli je tak znamením nového života, který přichází ze smrti, působení možné pouze Bohu, který je Stvořitelem a udržovatelem lidského života.
Ale ta část mě, která strávila posledních šest let každodenní modlitbou za dítě, si nemůže pomoci a čte Anninu píseň jako výkřik útěchy. Po letech neplodnosti, osamělosti a slz - konečně dítě!
Přirozeně, když jsme se s mojí manželkou vzali, nikdy jsme ani nepomysleli na možnost, že se jednou přidáme do řad neplodných biblických párů Abrahama a Sáry, Elkána a Anny, Alžběty a Zachariáše. S manželkou jsme náhodou na sebe narazili před naším posledním ročníkem na vysoké škole a bláznivě jsme se do sebe zamilovali. V té době jsem se připravoval na vstup do semináře. Po tom, co jsem potkal Karu, jsem najednou pochopil, že mám strávit zbytek života s touto ženou. Naše první rande bylo horečné setkání o rozlišování, kdy jsem se ptal, jestli se mám vzdát svého původního naplánovaného života pro dívku, kterou jsem potkal před pěti týdny. Na konci rande jsem přišel k závěru, že s Karou nemám jen chodit, ale že přede mnou sedí žena, kterou si vezmu za manželku. Ona také přišla k podobnému závěru, i když trochu později než já. Rozhodl jsem se, že do semináře nevstoupím a asi rok po našem prvním rande jsme se zasnoubili. Náš sňatek se konal v kostele a kněz se nad námi modlil:
"Požehnej jim děti a pomoz jim, aby byli dobrými rodiči. Aby se mohli dožít dětí svých dětí " . A už na naší svatbě se trousily poznámky o tom, kdy se nám narodí první dítě. My jsme samozřejmě doufali, že brzy.
Během prvního roku našeho manželství, kdy Kara pracovala s mládeží a já jsem si dělal doktorát, jsme se rozhodli, že je čas založit rodinu. Když se na to zpětně dívám, zdá se mi, že jsme se domnívali, že mít dítě se prostě stane skutečností v momentě, kdy po něm zatoužíme (samozřejmě znali jsme fyziologii potřebnou k vyjádření takové touhy). Takže, touha by byla.
Přešel první měsíc. Přešel druhý měsíc. Přešel třetí měsíc. O šest měsíců později se náš domov stal anti-Nazaretem, protože jsme očekávali zvěstování, které stále nepřicházelo. Nadějí naplněné rozhodnutí počít dítě se stalo hořkým úkolem sklíčeného čekání. Po roce jsme začali navštěvovat specialisty na neplodnost, kteří na základě výsledků testů usoudili, že bychom měli být schopni mít dítě. Žádný nízký počet spermií. Žádný problém s reprodukčními systémy. Vše v pořádku. Verdikt:
nevysvětlitelná neplodnost.
Nevysvětlitelná neplodnost je překvapivě bídná diagnóza. Něco v mé duši bylo připraveno na vědecké vysvětlení. Jeden ze skvělých lékařů s dobrým vzděláním přiznal, že pokud Bůh nezasáhne, tak z manželského objetí mezi Karou a mnou žádný lidský život nevznikne. Oba jsme prolili hodně slz. S diagnózou nevysvětlitelné neplodnosti je početí vědecky možné. S každou jemnou změnou v Karinině měsíčním cyklu vzrostla naděje v našich srdcích - dokud nebyla zmařena příchodem menstruace. Rodina, kamarádi a kolegové, kteří se dozvěděli o naší neplodnosti, nám vyprávěli příběhy o mámě nebo sestře, která nakonec otěhotněla. Doporučil nám "lékaře", kteří mají zkušenosti s léčbou neplodnosti. Ale naneštěstí, my vůbec nevíme, jestli se jednoho dne staneme prvorodiči ve středním věku. Každá návštěva lékaře je risk, protože vždy znovu začneme mít naději. Jsme si vědomi, že naděje sama dětmi dům nenaplní.
Důsledky naší diagnózy byly mimořádně bolestivé pro nás oba. Diagnóza neovlivnila jen naše přátelství, náš vlastní vztah, ale obzvláště naše duchovní životy. Jestliže si povídáte s neplodným párem, který se angažuje v křesťanském životě, všimnete si této charakteristiky: sexuální neplodnost postupně prosakuje do života modlitby. Každé ráno vstávám a ptám se Boha, proč konečně nemůžeme mít dítě. Narazím jen na chladné ticho zdánlivě chybujícího Boha. Na začátku jsem našel konkrétní útěchu v žalmech:
"Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Slova mého nářku jsou daleko od toho, kdo by mě zachránil. Bože můj, volám ve dne, a neposloucháš; volám v noci, a nenacházím pokoj." (Kniha žalmů 22, 2-3).
Stejně jako žalmista, měl jsem své nepřátele. Kadeřník, který to myslel dobře, poznamenal, že budoucí babička s dědečkem musí být nedočkaví na vnouče od nás. Přátelský kněz, který i přesto, že věděl o naší situaci pokaždé, když mě uviděl, poznamenal:
"Žádné děti, že?" Facebook se zaplňoval oznámeními o těhotenstvích a narození dětí, neustálý symbol našeho vlastního prázdného hnízda. Sám Bůh se mi stal nepřítelem:
"Proč si mě, Bože, podvedl? Proč právě my? Svěřili jsme ti více aspektů našeho života než mnoho jiných lidí a naší jedinou odměnou je bolest a utrpení."
Sebelítost je příjemná na nějaký čas, ale také vyčerpává a je jistou cestou k tomu, jak skončit nejen jako neplodný, ale i jako narcista. Začnete si představovat, že váš život je ten jediný, který je plný zklamání. Pouze ten váš život je poznamenán bolestí. Zablokujete se vůči vztahům s jinými lidmi, ale hlavně s těmi, kteří mají děti; je to způsob ochrany sebe sama z vysilující bolesti. Přestanete se modlit, protože slova, která vyslovíte, jsou prázdná, bez chuti, neinspirující. V tomto směru jsem vstoupil do podsvětí, samého pekla. Byl jsem odříznut od země živých. Něco se muselo změnit.
Neplodnost jako cesta modlitby
Jak jsem vyšel ven z tohoto pekla? Nejdříve jsem se musel naučit, jak akceptovat realitu, kterou nemohu ovlivnit. Lidský život je naplněn spoustou věcí, které se nám prostě dějí navzdory našim touhám. Diagnostikují nám nemoci, na které máme genetické predispozice. Naše rodina, přesto jak moc ji máme rádi, se rozpadá kvůli hádkám sourozenců o tom, jak se postarat o své stárnoucí rodiče. Zemřeme. V jistém smyslu je počátkem pravé křesťanské víry důvěřovat, že Bůh přebývá s námi i v takových chvílích. A Bůh, který neustále přináší život ze smrti nás zve, abychom mu nabídli naši bolest, naše zranění jako skutek lásky.
Pro mě byla
modlitba žalmů začátkem proměny směrem k dobru. V opětovném vracení se k žalmu z Liturgie hodin jsem se naučil, že vyslovováním těchto slov ze zraněného srdce se můj hlas stal Kristovým. Mé utrpení, můj smutek byl navěky zašeptán do ucha Otce. Ozvěna mých slov v prázdném pokoji zavolala mé srdce zpět k autentické modlitbě. Během dne jsem používal krátké fráze ze žalmů v kterémkoliv čase, když jsem měl pokušení vstoupit do sebelítosti, abych zavolal sebe zpět k otevřenosti vůči Otci. Žalmy se pro mě staly gramatikou mé zlomené řeči k Bohu, způsobem vyjádření smutku, kde slova nestačily.
Zadruhé, začal jsem rozjímat v tichosti nad křížem vždy, když jsem navštívil kostel. Taková tichá meditace se stala základem pro modlitbu, protože při dlouhém pohledu na kříž jsem objevil, že Boží hluboké ticho v modlitbě mě táhne blíž k opravdové lásce. Rozjímání, jak poznamenává Katechismus, je hledání, kdy se
"lidský duch usiluje pochopit důvod a způsob křesťanského života, aby souhlasil s tím a odpověděl na to, co žádá Pán" (KKC, článek 2705). Způsobil Bůh naši neplodnost? Ne? Ale, byli jsme k ní povolání? Na základě šesti let neplodnosti je možná právě ta skutečně naším povoláním. V tichém rozjímání nad křížem prostřednictvím Kristovy lásky jsem cítil, jak se moje vlastní vůle postupně mění, aby byla v harmonii s Otcovou. Abychom přijali kalich, který jsme dostali. A tak, když se moje vůle změnila, našel jsem nové možnosti lásky, které dostávám k dispozici. Přes "povolání" neplodnosti jsem si uvědomil, že jsou tu opuštění, zranitelní, strádající a tohle mi umožnilo vnímat skutečný dar života. Rozjímání nad křížem mi dalo sílu jít dopředu v procesu adopce; dítě, které může potřebovat více lásky než my vůbec schopni dát, více péče, než si umíme představit; vstoupit do utrpení vdovy, imigranta, opuštěného, který také přichází na mši svatou s hluboce zraněným srdcem.
Zatřetí, moje modlitby přes bolest z neplodnosti mne formovaly tak, že jsem byl vděčnější za
ticho a poloviční věty Boha. Katechismus ve vztahu k rozjímání nebo tichu říká:
"Je to pohled víry upřený na Ježíše, poslech Božího slova, mlčenlivá láska. Kontemplativní modlitba uskutečňuje sjednocení s Kristovou modlitbou v takové míře, v jaké nám dává účast na jeho tajemství "(KKC, článek 2724)
Ve skutečnosti slova často příliš bolí na to, abychom je vyslovili; já sám někdy nemám energii na mluvení během modlitby; všechno, co mi zbývá, je jen napodobování ticha, které slyším jako odpověď na mé prosby. Prostřednictvím vstupu do Božího ticha zjišťuji, že moje vlastní trpké ticho se přeměňuje na ticho důvěry, naděje, jakéhosi druhu "moudrosti" Boží lásky, že jsem si přišel vychutnat, ochutnat, zažít růst během modlitby. Někdy toto ticho vyúsťuje v dar radostné blaženosti, jak bych se na chvíli zcela sjednotil s Pánem. Někdy je to uklidňující ticho, ve kterém neslyším řeč. Užívám si takové chvíle, protože jen tady dostávám útěchu na bolest, která často zaplavuje mou duši během dne.
Nakonec nás naše neplodnost pomalu vedla k hlubšímu
pochopení významu eucharistie pro křesťanský život. Roky jsem mluvil s mnohem větší lehkostí o
"oběti mše". O eucharistickém povolání křesťana. Jak se všechny naše životy musí stát obětním darem, darem pro Otce skrze Syna v jednotě s Duchem Svatým. Dokud jsem nepoznal bolest z neplodnosti, tato slova byla více slámou, odkazujíc se na Tomáše Akvinského, eucharistického básníka par excellence.
Opravdové sebedarování je těžké. Je těžké darovat se Bohu, který vypadá, že neposlouchá vaše modlitby. Je těžké čekat na dítě, které nikdy nemusí přijít, připravit ve vašem domě správný nábytek pro to, co se místy zdá jako výplod fantazie. Je těžké milovat vašeho manžela / manželku tak hluboce jak po tom toužíte, když jste rozptylován přeludy bolesti, která se stala vaší nejmilejší přítelkyní. Je těžké vykouzlit úsměv, když vaši přátelé oznámí, že budou mít další dítě. Je to prostě těžké.
V těchto chvílích nevím, co jiného bych měl dělat než hledat jednotu se samým Kristem. Vstoupit hlouběji do eucharistické logiky církve, kde je pud sebezáchovy přeměněn na sebedarování. A Eucharistie mě nadále učí, že to nemohu udělat sám. Nemůžu se vyhrabat z bolesti, smutku, utrpení. Nemůžu to dát dohromady. Ale můžu to předat. Mohu to obětovat. Mohu pomalu vstoupit do eucharistického života církve, učit se, abych se stal tím, co dostávám. Stát se zranitelným, rozdávat lásku, i když uprostřed bolesti. Uznávajíce, že v Zmrtvýchvstání taková láska zvítězila nad smrtí. Kde smysly selhávají, víra samotná postačuje.
Nebo se ukáže, že nejsme oddáni proto, abychom zakusili radost mít děti. Vzali jsme se, aby se naše životy staly obětním darem lásky pro svět. Pro naše neteře. Pro naše synovce. Pro naše přátele. Pro dítě, které se má ještě narodit doufajíc, že jednoho dne ho přivítáme. Pro dítě, které snášelo více zanedbání, náhodného nebo záměrného, jako my, kterým chybí dítě. Naše neplodnost není o nás. Je to o tom, jak umí Bůh proměnit i naši bolest na radost; jakož i stín tohoto velmi reálného kříže,
světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
To je drama života modlitby. Poznal jsem Boží milost i v utrpení, v tomto údolí slz. Neuzdravila bolest, nesmyla ji. Ještě stále přicházejí momenty, které v nás vzbudí mimořádnou bolest způsobenou neplodností. Vánoce jsou obávané svátky, jsou připomínkou našeho "nedostatku" v punčoše visící na našem krbu. Křest miminka ve farnosti, který Kara koordinuje, může vyvolat spuštění laviny smutku, zdánlivě nevhodnou pro slavnostní událost, kdy farnost slaví nový život v Kristu. Fotky z ultrazvuku na Facebooku, které oznamují dítě číslo dvě a tři mezi našimi kamarády nám znovu připomínají, že jediné fotky, o které se s jinými můžeme podělit, jsou fotky nové dřevěné podlahy, kterou chceme položit v našem domě (samozřejmě, dřevěná podlaha bude výjimečná !). Rána zůstává a může se otevřít velmi rychle. Ale modlitba jí dává tvar, smysl, účast na samém Božím životě. Navzdory tomuto utrpení, Slovo se touží stát tělem v mém životě prostřednictvím modlitební poslušnosti Bohu, jehož nemohu zcela pochopit.
Někdy si dovolím snít o tom, že jednoho dne dostanu telefonát od naší adopční agentury nebo dobrou zprávu, že Kara je těhotná. Tento moment by byl nepochybně nejšťastnější v mém životě, plný milosti, kterou by lidská slova uměla vystihnout přinejlepším jako koktání. Marilynne Robinsonová se k tomu přibližuje ve svém románu Gilead. Protagonista románu, John Ames, se ocitne ženatý a s dítětem v pozdějším věku života. Jeho smrt je blízko, svému dítěti píše:
Nikdy jsem nevěřil, že uvidím mou ženu bláznivě milující mé dítě. Pokaždé mě to udivuje, když nad tím přemýšlím. Píšu ti to z části, abych ti řekl, že pokud se budeš někdy divit, co si udělal během svého života a každý se diví dříve či později, byl jsi Boží milostí pro mě, zázrakem, něčím víc jako zázrakem. (Gilead, 52)
Samozřejmě, taková chvíle nikdy nemusí přijít. Nic v lidském životě není slíbeno. To je důvod, proč učení modlit se skrze neplodnost je podobné učení vidět možnost milosti, nikdy ne záruku. V opačném případě, byly by takové momenty milosti úplného daru na prvním místě? Takže stojíme a čekáme na Gabriela. Učíme se slyšet hlas anděla novými způsoby. V čase, který jsme strávili s naším synovcem a neteří. V čase, který trávíme jeden s druhým. V údivu nad zázrakem dětí, které nejsou našimi vlastními. V učení rozdávat se, ne proto, že se chceme stát členy komunity rodičů, ale protože jsou tam takoví, kteří naléhavě potřebují naši lásku, možná jen na jeden měsíc.
A čím víc vstupuji do modlitby, tím více vidím, že v těchto momentech milosti už Gabriel přišel.
Autor: Timothy P. O'Malley
Timothy P. O'Malley, Ph.D- Je ředitelem Centra pro liturgii (Center for liturgie) na Univerzitě Matky Boží (University of Notre Dame) ve státě Indiana v USA. V roce 2014 vyšla jeho kniha Liturgie a nová evangelizace: Umění sebedarujíúcí lásky. Momentálně reviduje svou disertační práci o Augustinovi na publikaci, přičemž pracuje na dalších projektech. Publikoval ve více časopisech. Je oblíbeným řečníkem na témata jako liturgie, kultura, povolání, evangelizace a katecheze. Také pracuje jako učitel předmětů na Katedře teologie - křesťanské povolání, kázání, základy katechetické teologie a svátostné teologie.
Autor článku si s manželkou adoptovali synka v prosinci 2012. Přesto, že neplodnost pro ně stále zůstává hlubokou bolestí, zažili proměnu této bolesti na radost díky přítomnosti synka Thomase Josepha.
Převzato ze
zastolom.sk, 10. února 2015,
článek naleznete
zde.
