K setkání s Bohem je třeba se vydat na cestu, protože „nehybný“ křesťan Otcovu tvář nikdy nepozná.
Chce-li křesťan poznat svoji totožnost, nemůže zůstat pohodlně v křesle a listovat v knize, protože svět není katalog skrývající Boží obraz. A nelze si ani načrtnout Boha vyhovujícího pravidlům, která s Bohem nemají co do činění.
Čtení z knihy Geneze (1,20-2,4a) podávající stvoření člověka »k Božímu obrazu« bylo papeži Františkovi podnětem k rozjímání o správné cestě a o špatných cestách, které se otevírají před křesťanem, jenž chce poznat svůj původ. Obraz Boží – řekl papež – „jistě nenajdu v komputeru či v encyklopedii. Abych našel a pochopil svoji identitu, mohu to učinit jedině vydáním se na cestu. Jinak Boží tvář nikdy nepoznáme.“
„Kdo se nevydá na cestu, nikdy nepozná Boží obraz, nikdy nenajde Boží tvář. Sedící, nehybní křesťané nikdy nepoznají Boží tvář. Neznají ji. Říkají: »Bůh je takový a takový...«, ale neznají Jej. Jsou nehybní. Putování nutně vyžaduje onen neklid, který Bůh vložil do našeho srdce a který tě vede vpřed, abys Jej hledal.“
„Dát se na cestu znamená dovolit Bohu nebo životu, aby nás vystavil zkoušce – pokračoval papež. Dát se na cestu znamená riskovat. A to také činili velikáni jako prorok Eliáš, Jeremiáš či Job, když čelili rizikům a byli drceni námahou i nedůvěrou. Existuje však i jiný způsob, jak zůstat nehybní a tedy falšovat hledání Boha.“ František to ukázal na epizodě z dnešního evangelia (Mk 7,1-13), ve které učitelé Zákona a farizeové vytýkali Ježíšovi, proč Jeho učedníci jedí obřadně nečistými rukama.
„V evangeliu se Ježíš setkává s lidmi, kteří mají strach vydat se na cestu a přizpůsobují se karikatuře Boha. Je to falešný průkaz totožnosti. Tito nikoli-neklidní umlčeli neklid srdce, vykreslili Boha předpisy a zapomněli na Boha. Ježíš jim říká: »Opustili jste Boží přikázání a držíte se lidského podání«. Vzdálili se tak od Boha, neubírají se cestou k Bohu a když se ocitnou v nesnázích, vymyslí či vytvoří další předpis.“
„Kdo se takto chová, uzavíral papež, vydává se »cestou v uvozovkách«, cestou, která nevede, cestou nehybnou.“
„Dnes nás liturgie přivádí k zamyšlení nad těmito dvěma texty: dvěma průkazy totožnosti. Tím, který všichni máme, protože nás Pán takto stvořil a říká nám: »Dej se na cestu a poznáš svoji identitu, protože jsi Boží obraz, jsi učiněn k Boží podobě. Vydej se na cestu a hledej Boha.« A druhý říká: »Ne, buď klidný. Plň všechny tyto předpisy a to je Bůh. To je Boží tvář.« Kéž nám Pán všem udělí milost odvahy vždycky se vydávat cestou hledání Pánovy tváře, oné tváře, kterou jednou spatříme a kterou máme tady na zemi hledat.“
