II. vatikánský koncil - Gaudium et spes,
Pavel VI. - Humanae vitae, 10
Jan Pavel II. - Homilie na mši svaté ve Washingtonu
Gaudium et spes, 50 a 51
(II. vatikánský koncil, 1965):
Manželství a manželská láska jsou zaměřeny svou povahou k plození a výchově potomstva. Děti jsou jistě nejvzácnější dar manželství a svým rodičům přinášejí velmi mnoho dobrého. Sám Bůh, který řekl: „Není dobré, aby člověk byl sám“ (Gn 2,18), a který „na začátku učinil lidi jako muže a ženu“ (Mt 19,4), chtěl jim dopřát nějakou zvláštní účast na svém díle stvoření, a proto muži a ženě požehnal slovy: „Ploďte a množte se“ (Gn 1,28). Proto správné pěstování manželské lásky a celý způsob rodinného života, jenž z něho vzniká – ostatní cíle manželství se tím nechtějí snižovat –, vyúsťují v pevné odhodlání manželů
spolupracovat s láskou Stvořitele a Vykupitele, který skrze ně stále rozšiřuje a obohacuje svou rodinu.
Manželé vědí, že
plněním úkolu dávat život a vychovávat – což je třeba považovat za jejich vlastní poslání –
se stávají spolupracovníky lásky Boha stvořitele a jakoby jejími tlumočníky. Proto budou plnit svůj úkol s lidskou a křesťanskou
odpovědností.
S vnímavou
uctivostí vůči Bohu si vytvoří
společnou dohodou a úsilím správný úsudek. Přitom přihlédnou jak k
vlastnímu dobru, tak k
dobru svých dětí, ať již narozených nebo v budoucnu předvídaných; uváží též
hmotné i duchovní podmínky doby a své situace a budou mít konečně zřetel i na
dobro rodinného společenství, světské společnosti a církve.
Tento úsudek si musí koneckonců udělat manželé před Bohem sami. Ať si však jsou křesťanští manželé vědomi toho, že
způsob svého jednání nemohou určovat podle své libovůle, ale že se vždycky musí řídit
svědomím, které se má přizpůsobovat
Božímu zákonu, a že mají být učenliví vůči
učitelskému úřadu církve, který tento zákon ve světle evangelia autenticky vykládá.
Tento božský zákon ukazuje
plný smysl manželské lásky, chrání a pobízí ji k dosažení pravé lidské dokonalosti. Křesťanští manželé tedy
oslavují Stvořitele a
usilují o dokonalost v Kristu, když s důvěrou v Boží prozřetelnost a s duchem oběti
velkomyslně, s lidskou a křesťanskou
odpovědností plní úkol plození. Z manželů, kteří takovým způsobem splňují Bohem svěřený úkol, je třeba zvláště připomenout ty, kteří po
uvážené a
společné dohodě velkodušně přijímají a náležitě vychovávají i početnější potomstvo.
Když tedy běží o to, jak uvést v soulad
manželskou lásku s
odpovědným sdělováním života, nezávisí mravní povaha jednání
jen na upřímném úmyslu a
zhodnocení pohnutek, ale musí se určovat
objektivními měřítky, vzatými z přirozenosti lidské osoby a jejích činů; tato měřítka uchovávají celý
smysl vzájemného darování i lidského plození v ovzduší
pravé lásky. To ovšem nelze uskutečnit, nepěstuje-li se poctivě
ctnost manželské čistoty. Děti církve, které se opírají o tyto zásady,
nesmějí při řízení porodnosti nastoupit cesty, jež zamítá učitelský úřad církve, vykládající Boží zákon.
Humanae vitae, 10
(Pavel VI., 1968):
Tato láska proto od manželů žádá, aby si byli vědomi svého poslání k „
odpovědnému rodičovství“. Dnes se na ně právem klade zvláštní důraz, a proto je nutné ho správně chápat. Je třeba se na něj dívat z různých oprávněných a spolu souvisejících hledisek.
Z hlediska biologických pochodů odpovědné rodičovství znamená
znát a
respektovat jejich funkce. Rozum objevil ve schopnosti předávat život biologické zákony, které náležejí k
lidské osobě.
Pokud jde o
vrozené impulsy a hnutí duše, odpovědné rodičovství žádá, aby byly
ovládány rozumem a vůlí.
Pokud jde o
fyzické, ekonomické, psychologické a sociální podmínky, odpovědné rodičovství uplatňují ti, kteří se – vedeni
prozíravým uvážením a
velkodušností – rozhodli mít
početnou rodinu, anebo ti, kteří se
z vážných důvodů a
při zachování mravního zákona rozhodli vyhnout se dočasně nebo na neurčitě dlouhou dobu narození dalšího dítěte.
Odpovědné rodičovství, o němž hovoříme, má ještě jiný niterný základ, který je velmi důležitý: má své kořeny v
objektivním mravním řádu, který ustanovil Bůh a jehož pravým vykladatelem je správné
svědomí. Z tohoto důvodu tedy poslání k odpovědnému rodičovství vyžaduje, aby manželé uznávali svoje
povinnosti vůči Bohu, vůči sobě navzájem, vůči rodině a vůči lidské společnosti a přitom zachovávali správnou
hierarchii hodnot.
Proto při poslání předávat život nemohou manželé jednat podle vlastního svévolného úsudku, jako by mohli sami záměrně určovat dovolené cesty. Své jednání mají naopak přizpůsobit
záměru Boha Stvořitele, vyjadřovanému samotnou
přirozeností manželství a
jeho úkonů a
stálým učením církve.
Jan Pavel II.,
Homilie na mši svaté ve Washingtonu,
7. října 1979
Rozhodnutí o počtu dětí a obětech, které je nutno pro ně přinést, nesmí být přijato
jen z ohledu na pohodlí a zachování klidné existence. Když budou tuto věc promýšlet před Bohem,
z milosti přijaté ze svátosti a
vedeni učením církve, připomenou si rodiče, že je jistě méně škodlivé upřít dětem některé materiální výhody, než je
ochudit o přítomnost bratří nebo sester, kteří by jim mohli pomáhat růst v lidskosti a učit se vidět krásu života v každém věku a v celé jeho různorodosti.
Převzato z P. Karel Skočovský:
https://tob.signaly.cz/rubrika/snubni-tajemstvi -
rubrika Manželství a rodina,
článek z 26. 1. 2015 naleznete
zde.