Manželé Milan a Mária Kohutiarovi momentálně přechodně bydlí v Kaplne, dokud nedostaví ve vedlejší dědině domeček. Milan pracuje jako underwriter (v slovenštině je to strašně dlouhé) v pojišťovně, Mária je oficiálně už 18 let maminka v domácnosti a neoficiálně všechno možné, momentálně něco jako redaktora. Pán jim požehnal sedm dětí: Samuel Filip má 17,5, bude maturovat, Viktória Mária má 16 let, spolu s Jakubem Františkem (14 roků) ....
Samuel Filip má 17,5, bude maturovat, Viktória Mária má 16 let, spolu s Jakubem Františkem (14 roků) ....
studují na gymnáziu Angely Mericiové v Trnavě. Následuje Dorota Anna, sedmačka (12 let). A potom už jen chlapci: Mikuláš Ján (téměř 10 let), Šimon Vojtěch (druhák, 8 let) a nakonec vymodlený drobek Jonatán Josef, už tříletý. Poslední tři chlapci mají narozeniny v průběhu měsíce na přelomu roku a mají oficiálně přezdívku "vrabčáci".
Čím sa Vaša rodina odlišuje od ostatných?
Maria: Je u nás stále hlučno, rušno, je tu 8 šoumenů, devátý takový, který ví, kdy přestat, pivo zábavu nepokazí - to je náš otec. Já říkám, že naše děti jsou moudré po otci a mírně střelené a ukecané po matce. Mnozí naši přátelé říkají, že nechápou, jak se v jedné rodině může sejít tolik samorostů a silných osobností.
Milan: My jsme vlastně od začátku taková specifická rodina. Já jsem od manželky o 11 let starší, ženil jsem se v době, kdy ostatní spolužáci už měli pubertální děti. Na každém srazu po dalších 5 letech se mě ptali, jak přibývají děti: To všechno máš s jednou manželkou?" A já jsem rád, že mám sedm dětí právě s Máriou.
Co bylo podle Vás určující ve Vaší rodině při předávání víry dětem?
Maria: My jsme byli oba aktivní eRkári, dlouhé roky jsme pracovali s dětmi. V Erku jsme se poznali a začali randit. Stále vycházíme ze spirituality a bohatství poznání dětí a jejich nitra tohoto hnutí a vděčíme mu za mnoho. Toto vše navíc dostalo "vyšší level" propojením na salesiánskou rodinu a na výchovný systém Dona Boska, který nás fascinuje a v němž jsou naše, hlavně starší děti, už napevno zakořeněné.
Milan: A k tomu jsme ještě nadchnuti sv. Františkem z Assisi, jeho láskou k přírodě a ke zvířatům, také jeho jednoduchým způsobem života a prožíváním radosti. Z těchto pramenů vyšla a vychází naše výchova, občas je to takový temperamentní koktejl. Důležité je však pro nás osobní příklad a svědectví - ve všem.
V jakých momentech dne a jakým způsobem jste se modlili s dětmi?
Od početí - a to velmi aktivně, při každém děťátku. Ačkoli to bylo jen žehnání přes bříško a ujišťování, že jsme Boží plán s ním přijali s radostí. Když přišly na svět, v modlitbě a požehnání jsme vlastně už jen pokračovali, přiměřeně věku a ruchu, který je stále přítomen při našich především večerních modlitbách, kdy jsme všichni doma. Večeři jsme zvyklí začínat večerní modlitbou všichni kolem stolu, zároveň využíváme každý volný okamžik na společnou modlitbu. Specifikem se stala naše zcela soukromá modlitba před jídlem, kterou od nás rádi přátelé přebírají.
Od jakého věku jste brávali děti na mši svatou? Jak jste to s nimi zvládali? Měli jste nějaké speciální "triky"?
Maria: Rovněž od početí, jsme přesvědčeni, že dítě od okamžiku příchodu pod mámino srdce patří už do náruče církve. Nebylo to vždy jednoduché ani ze strany kněží, ani ze strany věřících. Kromě nejstaršího totiž nemáme děti, které by seděly v kostele jako pěny. Byli jsme přesvědčeni, že dítě patří do farního společenství od počátku a tím patří i do kostela. Navzdory mnohým náročným situacím nás stále znovu například i náš Jonatan přesvědčuje, že být s ním vpředu (i když občas běhá, ale nevykřikuje) má smysl a že i takové malé děti vnímají průběh mše sv. a těší se z ní.
Milan: Odměnou za to je, že dnes naše děti není třeba honit do kostela. Jdou tam samy i v pracovní dny, podle možnosti denně, a cítí se tam jako doma. Samy od sebe hledají i způsob, jak sloužit při liturgii od ministrování (vášnivého) přes čtení, zpěv a jiné činnosti. Těšíme se, že z vlastního rozhodnutí žijí svou víru aktivně a hledají způsoby, jak prohloubit svůj duchovní život.
Co byste dnes dělali jinak, kdyby se něco dalo vrátit zpět?
Maria: Kdyby bylo kdyby ... Velkou školu rodičovství jsme dostali s naší Viktorií, která má specifickou povahu ... a neexistovalo pro ni nic, co se začínalo slovem «musíš» nebo «neboť». Udělali jsme mnoho chyb v «bona fide», i v době puberty, která nám ale zároveň byla vynikající školou žehnající modlitby, přijetí osobnosti každého dítěte a prohloubení milující lásky. Určitě bych já byla klidnější ...
Milan: I navzdory mnohým chybám bych nevrátil asi nic, přijímám věci tak, jak přicházejí. Všechno má svůj smysl v Božím plánu.
Jakým způsobem jste mluvili s dětmi o sexualitě?
Nikdy jsme o sexualitě neměli problém s dětmi mluvit. Samozřejmě, vždy jsme čekali na vhodný impulz, otázku, situaci. Ty přicházely samy o sobě už jen častými těhotenstvími a obdobím kojení, což mnohdy vedlo děti k otázkám při porovnávání naší a jiných rodin. Navíc, oni jsou velmi zvědaví a hovorní. Naštěstí pro nás nebyl problém používat obrazný způsob vyjádření jako např. přirovnání dělohy k bazénku pro miminko. Vedlo to i k mnohým velmi vtipným situacím, protože děti spontánně i na veřejnosti reagovaly na převyprávěné a tak se stalo, že jsme se například jednou v obchodě nahlas dohadovali, zda je třeba naložit do košíku vložky a proč je nepotřebuji... Přesto bylo pro nás těžké projít problémy s čistotou některých našich dětí ... věříme, že je již vysvětleno, převyprávěno a modlíme se o čistotu dál - pro všechny z nich.
Jak jste zvládali nekonečné uspávání dětí (pokud se to u Vás stávalo)?
Vy nás špiclujete? I u nás padaly rekordy v délce uspávání. Ve většině případů jsme šli aktivním příkladem. Pak to asi děti vzdaly. Ale vždy jsme byli přesvědčeni, že děti nás v tomto čase potřebují u sebe, právě pro čas klidu, něhy, důvěrnosti ... jistoty. Nepochybovali jsme o tom, že je to dobrá investice i přes ten čas. Hodně jsme četli, povídali pohádky a zpívala jsem (i vymyšlené písničky, ba i celý JKS, vymyšlené pohádky by už byly na knihy). A modlili jsme se a modlíme se růženec.
Jak jste reagovali, když šla v TV nevhodná scéna a přítomny byly děti?
Uvědomujeme si, že tlak médií a internetu je velmi silný a přirozená zvědavost bývá v době zrání takto zneužita. Platí to především o internetu, což jsme si zkusili. Co se týče TV, momentálně je vyřazen z činnosti a přestože byl funkční, selektovali jsme programy, kde takové věci měly mizivou šanci spatřit. Pokud se stalo, že se přesto ve vybraném filmu našla taková scéna, přepínaly jsme nebo vypínali a vysvětlili jsme. Vcelku se však na TV díváme málo, spíše máme zásobu dobrých filmů na DVD. Děti dříve frčí na přírodopisných seriálech, soutěžích, náboženských a sportovních programech.
Jak jste bojovali, zejména u malých dětí, proti únavě?
Osmnáct let hledáme recept, jak na to. Zatím bezúspěšně, pokud tedy odhlédneme od toho šlofíka při uspávání, který nás na chvíli postaví na nohy. Trpíme akutním deficitem spánku, ale teď jsme se museli kvůli zdravotním problémům přece jen polepšit. Štěstím bylo a je, že děti bývaly málokdy nemocné a měly velmi brzy po narození pravidelný režim, kde spánek byl v normálním čase, tedy nejpozději v osm večer. Pro nás je odpočinek, když je večer ticho, dáme si Radlera a pokecáme si ... pokud se přihodí večeře venku nebo společný noční nákup, cítíme se jako čerství zamilovaní a asi je to i vidět. No a pokoušíme se pravidelně v pátek hrát Scrabble, kdy vypínáme PC a věnujeme se sobě navzájem.
Jak jste řešili případně názorové neshody mezi Vámi jako rodiči při výchově dětí?
V zásadních věcech jsme jednotní a děti jsou z nás někdy zoufalé, protože jsme neprůstřelní i bez dohody. Respektujeme i bez poznání věcí rozhodnutí toho druhého. Když se stane, že se rozcházíme v názoru na řešení konkrétní situace, platí vždy slovo hlavy rodiny. Mnohdy je však sporné si věci mezi čtyřma očima vyříkat a hledáme řešení, i když byly situace, kdy to bylo těžké, nevěděli jsme ho rozumově najít a skončili jsme ... na kolenou. Nakonec to vždy Bůh uhrál úplně jinak a dobře.
Převzato ze
zastolom.sk, 21. ledna 2015,
článek naleznete
zde.
