Zamyšlení nad evangeliem 3 neděle v mezidobí - cyklus B
Když byl Jan Křtitel uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.“ Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak loví v moři; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí.“ Ihned nechali sítě a následovali ho. Když popošel o něco dále, uviděl Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi spravují sítě; a hned je povolal. Zanechali svého otce Zebedea s pomocníky na lodi a odešli za ním. (Mk 1,14-20)
Na některých lidech, ale i sami na sobě pozorujeme, že jsme někdy nerozhodni, váhaví a skleslí. Ani práce nám nejde od ruky. Souvisí to mnohdy s naší povahou.
Už starověký lékař Galenius rozdělil lidské povahy do čtyř skupin. Na sangviniky, flegmatiky, choleriky a melancholiky. Flegmatici a melancholici se, jak známo, těžko nadchnou, zato cholerici a lidé plní krve (sangvinici) jsou plni života, někdy až moc. Pokud tyto povahové rysy ovlivňují nepodstatné věci, tak to ještě jde, ale v důležitých otázkách života tam bez ohledu na povahu musíme být rozhodní. Příkladem jsou apoštolové z dnešního evangelia. I oni měli různé povahy. Ty se projevovaly v jejich každodenním životě. Jeden byl ohnivý, druhý pomalý, jiný prudký a ten další třeba tichý. Když však šlo o důležitou věc jejich života, dlouho na sebe jejich povaha nenechala čekat.
Bylo to tehdy, když Ježíš přišel do Galileje a hlásal Boží evangelium: Naplnil se čas a přiblížilo se Boží evangelium: naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu. Pojďte za mnou…! Učedníci jeho pozvání bez váhání přijali. Ježíš Petra, Ondřeje, Jana a Jakuba viděl – dobře je viděl – jejich zevnějšek, chudobu, každodenní úmornou práci, viděl jejich mozoly, zchátralé lodičky a potrhané sítě, ale u toho se nezastavil. Jeho pohled padl do jejich nitra, do duše a do srdce. Viděl, že se mu otevírají, že jeho povolání přijmou, že ho budou milovat. Proto jim říká:
Pojďte za mnou…
Oni šli za ním tam, kam šel on. Celí se mu dali. Odvrátili se od dosavadního myšlení, cítění a hodnocení života. Už viděli život, svět ne svýma očima, ale Ježíšovým pohledem. Už chápali život ne svým, ale Ježíšovým rozumem. Tak věřili tomuto chápání života, že se ochotně zřekli všeho, aby dosáhli věčného života. A my se teď učme.
I pro nás je v životě rozhodující, s kým a za kým půjdeme. S Ježíšem, anebo sami. Dáme se jeho cestou, anebo svou vlastní.
A když přece jen se rozhodneme pro něho, budeme ho snad následovat tak, že opustíme svoji rodinu a vstoupíme do kláštera? Nebo půjdeme hledat nějakou poustevnu a přemýšlet, jak bychom se co nejrychleji stali mučedníky?
To asi ne. Máme dost příležitostí následovat Krista v každodenním životě.
Zůstaňme, sestry a bratři, ve své rodině, zůstaňme na svém pracovišti, zůstaňme mezi lidmi. Nesněme, ale žijme. Nelišme se navenek od ostatních, odlišujme se vnitřně ve svém srdci. Vnitřně se odvraťme od světáctví. Zkusme přijmout celou svou bytostí Kristův způsob myšlení, cítění, hodnocení života.
Otevřme se, aby mohl do nás vložit svoji lásku. My si tak často myslíme, že následujeme Pána Ježíše, když uděláme pár vnějších úkonů víry. Nedělní mše svatá, ráno a večer se pomodlíme, v pátek si nedáme maso… a to je všechno.
Nikdy nebuďme křesťany jen navenek. Buďme jimi kvůli Kristu, kvůli jeho lásce. Kvůli jeho slovům, která se tehdy dotkla Petra, Ondřeje, Jana a Jakuba:
„Obraťte se a věřte evangeliu. Pojďte za mnou…“
Ať jsme sangviniky, choleriky, melancholiky nebo flegmatiky, buďme v tomto rozhodni.
