Ten starý příběh snad zná každý: namustrovaní kluci se předhánějí v dokazování si toho, kdo je odvážnější. V tom napadne jednoho z nich skvělá myšlenka a vsadí se s ostatními, že půjde ke zpovědi. Sázka padne, mladík vejde do zpovědnice a za pokání dostane jedinou větu, kterou má zopakovat před křížem několikrát: "Ježíš, Ty jsi za mě zemřel - a já pro Tebe nic neudělám"
Je to nemožné - a přece je to tak reálné ... Kdo by dokázal Ježíšovi říci tuto větu: "JEŽÍŠ! -TYS za mě zemřel - a Já pro TEBE NIC neudělám! "Ani jednou ... A přece ...
Neřeknu a přece řeknu svým životem, svým chováním - tehdy, když si vzpomenu na tu -och, už dávno ne přítelkyni a cítím, jak ji upřímně nesnáším ..., když nemám ani v úmyslu zapomenout na to, že mě podrazil můj drahý nejlepší přítel ..., když se mi už nechce čelit tomu věčnému porovnávání se sestrou, bratrem, mámou nebo otcem, když už NECHCI být "dost dobrá" a jednou! chci být ta, která se na to vykašle, nedodrží slovo, nesplní povinnost, nepřečte očekávání jinému z očí ...
JEŽÍŠ-TY jsi za mě zemřel ... Ne, nikdo mě nenutí zemřít za ně - jen lehoučké odpustit, nevzpomínat, ustoupit ... PRO TEBE! Často jen tak se to dá - a to stačí. Pro Tebe - pro Tebe odpustím, usměji se, pomůžu, udělám navíc ... Když se podívám na Tebe, nezměním jiné ale svůj život, jako ten mladík, který tu větu nezvládl podruhé dopovědět a začal znovu ... A Tvůj KŘÍŽ měl smysl.
Autor Anna Lojeková
Převzato z
mojakomunita.sk, 7. dubna 2014,
článek naleznete
zde.
