O tom, jak se stavěl betlém v Jeníkově a co to přineslo této znovu oživující farnosti na severu Čech?
Nápad postavit betlém venku už vznikl v mých myšlenkách před mnoha lety, ale vždycky jsem si pak před vánocemi na to vzpomněla, až už bylo hodně pozdě a realizace byla nemožná. Minulý rok však myšlenka na postavení betléma přišla „velmi brzy“ – bylo to někdy v měsíci říjnu při jedné mši svaté. Chytlo mě to natolik, že jsem se nemohla dočkat konce bohoslužby, protože jsem tento svůj záměr chtěla realizovat s jednou paní, o které jsem věděla, že je schopna mi pomoct. Hned jsem ji volala a ona souhlasila. Svůj záměr jsem také zavolala otci Markovi a ani on nebyl proti.
Moje představa byla vytvořit betlém na nějakém veřejném místě, aby byl lidem co nejvíce na očích a také na místě, kde se nejvíce lidé pohybují. Postavičky v betlémě měli tvořit panenky a plyšáci a vše mělo být umístěné na zemi a bez jakéhokoliv zastřešení. Panenky jsem si myslela, že mě někdo daruje a tak jsem nějakou dobu čekala, jestli se třeba někdo neozve. V Čáslavi jsem dostala od jedné pani první panenku, která byla nakonec umístěna na střeše betlémského chléva. Postupně jsem si panenky začala nakupovat přes internet, a nebo jsem oslovila i své kamarády a známé a tak se dokonce i stalo, že ve farnosti Pozořice vyhlásili veřejně sbírku panenek a plyšáků, kterých se nakonec sešel plný koš. Také se mi ozvala jedna pani redaktorka z radia Proglas, která moji prosbu, že sháním panenky pro betlém také zveřejnila v jednom svém pořadu a na základě toho se také někteří přihlásili a donesli buď panenky, nebo i látky, aby se dalo postavičkám v betlémě něco ušít. Všechna setkání, která jsem měla možnost uskutečnit při přípravě betlému, byla velmi milá a jsem za ně vděčná.
Kromě příprav postaviček bylo také potřeba postavit betlémskou chýši, ve které by mohl být malý Ježíšek spolu s Marií a Josefem a také ovečky a oslíci. S přípravou chýše, která byla dřevěná mi velmi pomohl otec František Řezníček, no spíše jsem mu byla já k ruce a on byl ten, kdo tvořil. Otci Františkovi patří velký dík za jeho ochotu mi pomoci. Díky němu se také moje představy o betlému venku začaly měnit. Až nakonec získali podobu, kterou si můžete prohlédnout na fotkách, které jsou v článku přiložené.
Po všech možných diskuzích a jednáních o tom, kde by betlém měl stát, jsme se přiklonili k té variantě, že ho postavíme na schodech před farou a myslím, že toto místo bylo pro betlém jako stvořené. Začali jsme několik dní před vánocemi se stavbou pódia před farou a už tato práce byla úžasnou evangelizací. Lidé chodili kolem, zastavovali se a ptali se, co že to tam chystáme. Byla to pro nás příležitost s lidmi promluvit, za což jsem byla velmi vděčná, protože já osobně se k lidem v Jeníkově moc nedostanu.
Další den, když jsme začali stavět betlémskou chýši a dávat na připravené pódium postavy pastýřů a dalších lidí a když se vše blížilo ke svému vrcholu, lidé opět přicházeli a dívali se na to, co jsme vytvořili. Většinou se nás také ptali, jak dlouho to tam chceme venku takto nechat. Když jsem řekla, že až do 10.1. 2015, tak všichni dodali, že to tam tak dlouho nevydrží, že nám to místní mládež poničí nebo ukradne. V duchu jsem si vždycky říkala: „děj se vůle Boží.“ vždyť na to mě upozorňovali od začátku všichni, že mi to rozkradou, tak to vlastně nebyla žádná novina. Něco ve mně však mi říkalo, že to tak nebude, ale to jsem nikomu moc neříkala.
Na štědrý den brzy ráno, když jsme z Jeníkova odjížděli, tak jsem si pro jistotu vše nafotila, kdyby přeci jen chtěl někdo toto naše dílo zničit.
Když jsme celou věc s betlémem připravovali, došlo mezi mnou a jedním místním pánem k velké neshodě a vyvrcholilo to tím, že jsme spolu přestali úplně komunikovat. Mě to velmi mrzelo, ale když jsem se to chtěla nějak urovnat, tak se to ještě více pokazilo. I přesto, že se betlém podařilo postavit a vše dopadlo nad očekávání dobře, přece jen jsem odjížděla ne zrovna s pokojným srdcem, protože mě mrzel ten nabouraný vztah, se kterým jsem nevěděla co dělat. Bůh si s tím však poradil a dal mi ten nejkrásnější dárek. Onen pán mě totiž 25.12. volal a řekl mě, že se mě musí omluvit, že když ten betlém viděl, tak že zůstal stát v údivu a že nevěřil vlastním očím. Spolu s dalším pánem pak betlém ještě trochu vylepšili tím, že na naši zrezivělou konstrukci připevnili větve s chvojím, a když pršelo, tak chodil vylívat vodu z plachty, aby se nám neprotrhla. Také mi řekl, že až přijedu do Jeníkova, tak se u něj musím zastavit doma.
Pro někoho možná jeden běžný hovor, ale pro mě osobně velký DAR.
Když jsem se pak 29.12. do Jeníkova vrátila, zjistila jsem, že betlém tam stále stojí a že z něho nezmizela ani jediná panenka, ani jediný plyšák ani nic jiného. Znovu jsem byla šťastná a ve svém srdci jsem vnímala, že Pán této naší snaze přiblížit více lidem Jeho narození požehnal.
Pan Salač – jeden z místních farníků mi pak vyprávěl, jak se lidé u betléma zastavovali, jak k faře přijížděla auta,která jela po hlavní cestě a když viděli u fary nějaké velké světlo, tak zajeli k faře a fotili to. A jak také jeho rodina, která je nevěřící přišla k betlému a jak tam společně zpívali koledy. Vyprávěl mi také, jak on sám, když to viděl, tak jak před tím betlémem poklekl na zem a byl dojat.
Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kdo nám s přípravou betléma v Jeníkově jakkoliv pomohli, kdo se za zdar tohoto díla modlili a všem, kdo nás jakýmkoliv způsobem podpořili. Bylo to celé náročnější, než jsem na samém počátku čekala, ale stálo to za to.
BOHU DÍKY!
