Zamyšlení nad evangeliem svátku Křtu Páně.
Jan kázal: „Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“ V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana pokřtít v Jordáně. Hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe rozevřelo a že se z něho snáší Duch jako holubice. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!“ (Mk 1,6b-11)
Jeden velký psycholog tohoto století, C.G. Jung, prohlásil, že během své praxe nemohl pomoci žádnému pacientovi, který se předtím alespoň nějakým způsobem nestal náboženským. Všude v dnešním světě propuká touha po náboženství. Lidé začínají cítit, že se stávají chorými, vnitřně nemocnými, když jen počítají a počítají a obsluhují stále více strojů a pořád se za něčím honí. Začíná propukat touha po vnitřním životě, po usebrání, po tichu, po společenství modlitby. Kde však vzniká potřeba, tam je hned po ruce i nabídka. Zvláště do západních zemí přicházejí z východní Asie různí učitelé duchovních praktik, zvláště zenu a jógy a nacházejí nadšené stoupence v řadách mladých lidí.
Také různé sekty se zmocňují denně mnoha mladých duší.
Lidé touží po náboženství. Ale často sáhnou po první nabídce, a to zcela neprakticky, a nechají se strhnout různými vnějšími, zdánlivými hodnotami. Určitá atmosféra tajuplnosti, romantičnosti, sevřeného společenství, to všechno ještě není zárukou, že jde o správný přístup k Bohu.
Je sice pravda, že každá snaha o navázání vztahu k Bohu, i když jde bludnými cestami, je svým způsobem prospěšná, a je lepší, než zůstat úplně zavázán hmotě, přesto však je třeba si uvědomit, že
žádná lidská cesta nás bezpečně k Bohu nedovede. Bůh nám určil jedinou cestu, která k němu vede. Ano, Bůh sám to řekl, zcela veřejně, na počátku veřejného působení Páně:
„To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“
Na počátku veřejné činnosti Páně Bůh Otec sám vydává o Kristu svědectví. Tak jako kdysi Bůh mluvil hromovým hlasem na hoře Sinaj, když dával Izraelskému národu Zákon, tak nyní mluví Bůh, když prohlašuje Ježíše Ježíše z Nazareta za svého Syna. V I. čtení Bůh ohlašuje příchod svého Služebníka, který bude hlásat evangelium, radostnou zvěst, který otevře oči slepým a propustí vězně, v evangeliu Bůh sám bezprostředně potvrzuje, že je to Ježíš, kterého křtí Jan Křtitel.
Co říká tento Boží hlas nám?
Neříká, že Ježíš je další prorok, který povstal za vlády císaře Tibéria, prorok, který by patřil do řady začínající Mojžíšem a přes velké proroky Starého zákona končící Janem Křtitelem. Ne, Ježíš stojí mimo řadu všech proroků a učitelů světa. On je ten, při jehož příchodu se otvírají nebesa – to znamená – on před velesvatýní – přístup k Bohu se otevírá všem lidem.
Skrze něho je Duch Svatý přítomen ve světě. On bude Ducha Svatého sesílat své Církvi až do konce světa.
Co to znamená pro nás? Nikdo si nemůže hledat vlastní cestu k Bohu. Nikdo nemůže jít k Bohu vlastními prostředky, všichni jsme odkázáni na Krista. Nalézt Krista znamená – nalézt přístup k Bohu.
To je náš úkol – najít Krista. Možná, že řeknete: už dávno jsme ho našli. Vždyť jsme byli přece pokřtěni. Mohu se zeptat: Stal se opravdu těžištěm vašeho života? Je on tím, kolem něhož se soustřeďuje váš život, vaše víra, vaše modlitba? Je ve vašem životě stále takovým bodem, ke kterému se obrací váš zrak? Je pro vás cestou, na které hledáte Otce? Nebo je pro vás Ježíš Ježíš a Bůh Bůh?
Pro mnohé lidi dnes je Ježíš jakýsi vzorný člověk, ale Bůh je pro ně někde jinde. Boha hledají někde v přírodě, ale ne v Kristu. Pro nás se staví otázka takto: Jdeme opravdu k Bohu skrze Krista, našeho Pána, nebo uctíváme Boha a vedle Boha spolu s mnoha jinými svatými také Krista?
Někteří dnešní lidé mají hlubokou úctu k bohu, ale vztah ke Kristu na této stránce není.
Ne, tak tomu u nás křesťanů být nesmí. „Skrze Krista k Otci“ musí hlouběji proniknout do našeho vědomí. V Kristově lidské tváři, v jeho slovech, v jeho životě musíme čím dál tím více vidět zjevení věčného Syna věčného Otce, abychom skrze Syna došli k Otci.
Tento úkol nyní leží před námi. Dnes je neděle po slavnosti Zjevení Páně, svátek Křtu Páně. My si uvědomujeme, že jsme byli pokřtěni. Co se stalo při našem křtu? Stala se základní změna v naší lidské existenci.
Naše existence dostala hlubokou bytostnou orientaci k Bohu, a to skrze Krista. Byli jsme v Kristu orientováni k Bohu, získali jsme v Kristu účast na Božím životě. Křest není jen událost, která se kdysi stala, ale je to základní bytostná orientace celé naší přirozenosti. Ale tato orientace se stala bez naší osobní součinnosti. Je proto zapotřebí, abychom ji osobně uskutečňovali, abychom ji převedli do svého vědomí, abychom si ji uvědomili, osobně na ni přistoupili.
Pomůckou k tomu je obnova křestního slibu. Tu jsme vykonali při svém prvním svatém přijímání, při svátosti biřmování, při různých příležitostech církevního roku. O co při této obnově jde? O co by mělo jít, aby nebyla pouhou prázdnou formalitou, odříkáním několika naučených odpovědí? Mělo by jít přesně o to, co jsme si dnes řekli – že znovu vnitřně přijmeme svůj křest, že znovu přijmeme tu skutečnost, že jsme křesťany, že náš vztah k Bohu je plně zakotven v Kristu, v jeho Synu.
Různými hříchy jsme totiž tento vztah pošlapali, a nebo dokonce hříchy proti víře, dobrovolnými pochybnostmi a zapřením víry jej odvolali. Obnova křestního slibu má proto být i slavnostním odvoláním toho všeho, čím jsme tento vztah ke Kristu narušili. Má být novým ujištěním, které konáme Bohu, své Církvi a sami sobě, že i v tomto moderním světě chceme být skutečnými křesťany.
