Zamyšlení nad evangeliem druhé neděle po Narození Páně - cyklus B
Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a tma ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, nesvět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl:“Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náruči Otcově, ten o něm podal zprávu.( Jan 1,1-18)
Existuje řada manželů, kteří nemohou mít vlastní dítě, a proto si přisvojí, adoptují děti, o které zase nestojí jejich vlastní rodiče. Je to ušlechtilé rozhodnutí. Bezdětným manželům se tak otvírá možnost, jak naplnit společný život a prožívat sebe uskutečnění v obětavém rodičovství. Tak dítě, jehož narození bylo nechtěné, dostává přece jen domov a prostředí, ve kterém se může zdravě rozvíjet a vyrůstat v dobrého člověka, případně v uvědomělého křesťana.
Manželé, kteří adoptují cizí dítě, předem vědí, že pochází z neznámých, někdy pochybných nebo silně narušených rodičů. Je to tedy velké riziko, k němuž je zapotřebí hodně důvěry v Boží pomoc i vlastní odvahy. Přesto věří, že jejich starostlivá, obětavá láska, vytrvalá péče a modlitba se projeví silněji než případné neblahé genetické dědictví v dítěti. Když neváhali přijmout cizí dítě za vlastní, žijí pro ně.
Ježíš Kristus poučoval své posluchače v četných podobenstvích, vzatých ze známého života. Také skutečnost osvojení si cizího dítěte má v Božím plánu spásy hluboký význam. Dnes jsme slyšeli v evangeliu, že nebeský Otec nás přijal za vlastní děti. To by nás nemělo nechat jen tak klidnými a bez zájmu. První lidé zklamali Boha, neosvědčili se, nezvládli své poslání: vždyť měli všem lidem předat svou svatost, blaženost a nesmrtelnost! Úžasné dary nejen pro ně, ale i pro celé lidstvo! Vlastní vinou ztratili přátelství s Bohem, domov pro sebe i pro nás. Tento úděl dědičné viny dolehl na nás všechny jako velké oslabení celého lidského rodu.
Někdo si klade otázku: A to mám trpět za vinu jakýchsi předků z pradávných dob? To je nespravedlivé, to je na světě divný pořádek. A to se nám ještě vykládá, jak je Bůh nejvýš spravedlivý a jak nás má rád! – Podíváme-li se však kolem sebe, vidíme, že dědičnost je velká a nepopiratelná skutečnost. Patří to k lidské svobodě a odpovědnosti. Existuje dědictví otců, jímž se předává požehnání a rozkvět člověka. A naopak: když se např. alkoholikům narodí postižené dítě, není to vinou Boha, je to lidská vina, která narušuje moudrý řád, který Bůh ustanovil pro předávání vzácného daru nového života. A navíc nás víra učí, že právě Bůh jediný spěchá člověku na pomoc a stává se mu v jeho životním údělu zachráncem, Spasitelem.
Nás všechny, postižené a zanedbané děti Adamovy, by čekala nejistá budoucnost bez lásky a bez světla, život bez orientace, tvrdý úděl.
Ale Bůh nás přijal ve svátosti křtu za své vlastní děti. Adoptoval nás, děti zrazené prarodiči, a nabídl nám svou lásku, svůj domov a všechno, co v něm má. Dokonce nám nabídl účast na svém božském životě, na své lásce, vždyť nás stvořil k svému obrazu, ke své podobě. Dal nám právo, abychom ho nazývali svým Otcem.
Když nás učinil svými dětmi, pak ne proto, abychom se ho báli, nýbrž abychom ho milovali a důvěřovali mu! Neskrývá před námi nic ze svého bohatství, moudře nás vychovává, jak to nedovede žádný lidský otec. Slibuje nám věčné dědictví. Smrtí vlastního Syna nám dokázal svou bezmeznou lásku. Apoštol Jan nám však připomíná jednu podmínku: „Těm, kdo Ježíše přijali, dal moc stát se Božími dětmi!“ Kdo Ježíše nepřijme do svého života, pro něhož není Ježíš cestou, pravdou a životem, ten se stane opuštěným sirotkem. Sám se připraví o Boží domov a lásku, kterou mu na světě nikdo a nic nenahradí. To platí o bývalých křesťanech, kteří sice chodí do kostela, ale nekonají celou bohoslužbu, protože při ní nepřijímají Ježíše; kteří se sice modlí, ale naprázdno, protože jejich modlitby nejsou k nebeskému Otci skrze Krista, našeho Pána!
Tak jako rodiče, kteří pozorně sledují život adoptivního dítěte, vnímají starostlivě všechny jeho probouzející se reakce, tak i Bůh, který nás přijal za své vlastní děti, sleduje náš vývoj po stránce víry, naděje a lásky. Rodiče stále věří, že i negativní známky v životě jejich dětí se jim podaří usměrnit dobrou výchovou.
Také Bůh je k nám nekonečně milosrdný a je ochoten nám znovu a znovu odpustit naše hříchy, když vidí naši lítost a dobrou vůli.
Když dítě ještě ve třech letech nechodí, když ani pořádně nemluví, znamená to jeho opožděný vývoj a je nutno je svěřit odbornému léčení. Když Bůh vidí, že křesťan nechodí ve světle Božích pravd a zákonů, že nežije v duchu a pravdě, že pokulhává v křesťanské dokonalosti, že je posedlý hříchy, Bůh mu nabízí pomoc církve v modlitbě, ve svátostech. To je také důkaz jeho lásky a péče o nás. Jen trochu slušné dítě je vděčné za každou péči rodičů a nevidí v tom ustavičné otravování a napomínání.
Kdo se považuje za slušného křesťana, má být také vděčen Bohu za všechnu péči a lásku, kterou mu Kristova církev nabízí Božím jménem. Kdo o to nestojí, nemá právo se považovat za křesťana, za Boží dítě, i když má křestní list.
Dej Bůh, abychom byli Bohu vděčni za jeho lásku, dobrotu a milosrdenství. Pak se nejen budeme nazývat Božími dětmi, ale také jimi budeme ve skutečnosti!
