Přinášíme vám rozhovor o vědeckých a bioetických aspektech homosexuality s italskou odbornicí, profesorkou bioetiky, Giorgio Brambillovou.
Společností se postupně protlačuje ideologie, která ruší pohlavní rozdílnost a prosazuje pohlavní indiferentismus. Jaké jsou kořeny tohoto problému?
Jsou lidé, kteří sice uznávají, že tělo člověka je pohlavně vymezeno, avšak tvrdí, že neexistuje rozdíl mezi muži a ženami, a tedy že pohlavnost není determinující. Uvádějí, že důležité je to, jak se osoba cítí. Rozdílnost mezi mužem a ženou je podle nich čistě kulturní záležitostí, což znamená, muži a ženy jsou takoví, jací jsou jen proto, že je tak od dítěte vychovali. Historicky k takovému tvrzení vedlo několik proudů, jako například: pouhý liberalismus propagující volný sex; freudovský pansexualizmus, který spojoval neurózu a různé zranění osoby s potlačováním sexuálních pocitů; kontroverzní Kinsey a jeho teze, že sex je jen obyčejný mechanismus spojený se stimuly a že nemá smysl říkat, co je a co není normální v sexuální oblasti; a samozřejmě, sexuální revoluce, která sex zredukovala jen na instinktivnost. Ten hlavní ideologický proud však spočívá v tom, že je nutná potřeba člověka osvobodit, a tato svoboda se projeví v liberalizaci sexu.
Neomarxismus, a hlavně autor Marcuse, rozvinul tuto liberalizaci do sféry heterosexuality, kterou nazývá o "svobodné volbě pohlaví". Tato myšlenka spolu s ideologickou tezí feministky Simone de Beauvoir vyústila do takzvaných "pěti rodů": mužský, ženský, homosexuální mužský, homosexuální ženský a transexuál. Feminismus pak nastolil myšlenku, že za společenskou podřízeností ženy vůči muži stojí právě rozdílnost pohlaví a že role muže a ženy v rámci rodiny, které podle feminismu nejsou v žádném případě přirozené ale jen kulturně vynucené, představují obrovskou nespravedlnost. Skutečným ideologickým a společenským výdobytkům by podle nich byl přechod od sexu / pohlaví k "unisex" (univerzálnímu pohlaví). Unisex se stal emblémem některého typu oblečení, jako džíny či pulovry, které mají "sedět" všem - mužům a ženám. Neexistují žádné zábrany, žádná přirozené fakta, která by měla být platná všude a v každé době. Už postupně však svět přichází na to, že myšlenka "multigender" je prosáklá relativismem.
Jak to tedy je? Jsme "sexuovaní" (obdařeni pohlavím) přirozeně nebo kulturou?
Od momentu početí jsme muži nebo ženy a od genetického pohlaví se formuje gonadické, hormonální a morfologické pohlaví a časem i psychologické pohlaví, které je koherentní s fyzickým, pokud do něj nic nezasáhne a nenaruší tento přirozený vývoj. Sexualita - to, zda jsme muži nebo ženy, je konstitutivní součástí osoby, je to její způsob bytí, projevů a komunikace s jinými; je to "způsob", jakým bude osoba cítit, vyjadřovat a žít lidskou lásku. Pokud někdo trvá na tom, že tělesnost nemá žádný význam při plné realizaci lidské osoby, přičemž zajíždí až do pohlavní neutrality člověka, sám upadá do dualistické a zároveň reduktivistické vize o člověku. Pohlavní rozdílnost je prvotní a přestože výchova má obrovský význam, samotná tělesná - pohlavní rozdílnost předčí výchovu jakož i kulturní či rodičovský vliv. Postačí nám jen prostudovat neurofyziologický vývin dítěte a uvědomíme si, že rod je prostě vrozený a nevychází z pokusu dát do souladu pohlaví s rodem, který by "nastolila" ženě či muži kultura. Kdokoliv, kdo má děti, nebo pracuje s dětmi, ví, že dítě se chová jako kluk nebo jako holka ještě před tím, než v sobě "objeví" nějaký rod. Je tomu tak na základě vrozených biologických rozdílů, které určují hlavní cestu ve vývoji. Zrušení těchto rozdílů, jak to chtějí gender-ideologové a jiní sexuální extremisté udělat na školách prostřednictvím sexuální výchovy, která považuje dítě jen za jakýsi druh "tabula rasa" v souvislosti s jeho pohlavní identitou, způsobí jen těžké újmy u dítěte. Je to přímo ohromující manipulace harmonického vývoje dítěte. A to je skutečným porušováním lidských práv dítěte.
Ve světle těchto poznatků, kde a jak tedy máme umístit homosexualitu v rámci lidské sexuality?
Tvrzení jako "tento muž je homosexuál" nebo "tato žena je lesbičkou" nám vnucují myšlenku, že taková osoba je jakoby jinou variantou lidského druhu - odlišným od varianty heterosexuála.
Vědecké poznatky, kterými disponujeme, nám však říkají, že osoby s homosexuálním inklinováním se narodily se stejnými fyzickými a psychologickými danostmi než kdokoli jiný. Homosexuály se tedy nerodíme. Nicméně, ani se jimi nestáváme. Na tomto aspektu trvám. Můžeme mluvit o osobách, mužích a ženách, které mají homosexuální pocity, tendence nebo chování (různé intenzity), avšak na epistemologického úrovni není možné hovořit o sexuálních odlišnostech, ale jen o odlišnosti. Sexuální odlišnost je pouze jediná a je neredukovatelná - je mezi mužem a ženou. Co se týče klinické úrovně, v mnoha denících se sice objevují manipulující informace, které hovoří o genetických základech homosexuality, avšak když půjdeme do hloubky, snadno pochopíme skutečnost, že muž a žena, mající homosexuální tendence, jsou geneticky vždy jen mužem a ženou a homosexuální tendence si nabyli. Van den Aardwg považuje za nejdůležitější faktor vývoje homosexuality protkané vztahy s lidmi na začátku dospívání - vztahy, které představují rozhodující komponenty při vývoji osobnosti a tedy i samotný pohled dospívajícího na sebe sama - jak na muže či ženu.
Pokud se dospívající špatně integruje ve skupině vrstevníků stejného pohlaví, hluboký pocit vyloučení či nepřijetí mohou v dospívajícím dítěti způsobit frustraci a následně komplex méněcennosti s ohledem na svou vlastní mužskost či ženskost.
Tato skutečnost se rodí v hlubokém nitru osoby a ne zvenku. Diskriminace ve skutečnosti nezpůsobuje tento komplex, a je třeba si to uvědomit. Avšak právě toto přináší obrovský zmatek do diskuse, až jsme došli do bodu, kdy kdokoliv se k tomu "opováží" postavit a kritizovat slogany o diskriminaci nebo nesmyslné zákony, didaktické návrhy, je okamžitě umlčen jen obyčejnými ideologickými termíny a někdy i prostředky "méně intelektuálními ". Toto vše se děje v rámci neutuchajícího militantního gay hnutí, které hrála roli oběti stalo se pronásledovatelem.
Jaký vliv na sexuální identitu může mít vztah s rodiči?
Kromě toho, co jsem výše vysvětlila, dovolím si přidat ještě jeden faktor, jakousi "prehomosexualitu", která závisí od rodičů, a zvláště od rodiče stejného pohlaví a podle tří aspektů. První se týká přítomnosti rozdílnosti. Každý z nás vytváří svou osobnost tím, že se konfrontuje s identitou a rozdílností. Z jedné strany dítě poznává sebe sama imitující rodiče stejného pohlaví, na druhé straně pozorováním rodiče opačného pohlaví. Toto se děje nejen na kognitivní úrovni ale především na emotivní a afektivní úrovni. Jako dítě vidím a cítím, že máma se mnou mluví, mazlí se se mnou a hraje si se mnou jiným způsobem než otec. A vidím, že máma i táta mají přátele, ke kterým se také chovají rozdílně. A není to jen proto, že mají jiné vlastnosti (chování matky může být velmi podobné chování učitelky a je to určitě více podobné než chování dědečka nebo strýce). Absence rodiče nebo rozdílnosti (v případě "homorodičů") má stejné důsledky a existuje k tomu obrovské množství vědeckých publikací.
Druhý faktor se týká sociálních dovedností. Umět si hrát jak si hrají vrstevníci stejného pohlaví, pomáhá dítěti nabýt vztahové způsoby, které jsou typické pro toto období a pomáhá také k uznání od ostatních dětí stejného pohlaví. Toto vše se děje v naprosté spontánnosti. Je to společná zkušenost přijít do školy a vidět, jak si děti hrají odděleně - dívky a chlapci. A je tomu tak ne pro to, že "homofobní učitelka" jim to tak nařídila, ale prostě proto, že chlapci a dívky mají rozličné postoje a preferují rozdílné hry. Připomenu to fiasko rozličných gender experimentů, kdy dali kamion dívce a panenky chlapci. Výsledkem bylo, že dívky si hrály, jako "kamion-mama" mění plenky "kaminónu-dítěti" a chlapci panenkou bili ostatních chlapce. Proto rodič, když si hraje s dítětem, pomáhá jeho nenucené interakci s dětmi stejného pohlaví, přičemž se to dítě vyhne komplexu méněcennosti, které plodí v dospívajícím věku. Právě ten se podle mnoha vědců stává základem pozdějších homosexuálních pocitů. Homosexuální pocity vycházejí z idealizace takových vlastností, které u jedinců stejného pohlaví nejsou, až to končí erotickou přitažlivostí vůči nim.
Třetí faktor se týká rodičů, který se jako pár miluje a přebývá v klidné a respektující atmosféře, přičemž své role přijímají s radostí. Role, které jsou čímkoliv jen ne umělými či ponižujícími, či dokonce nařízenými, a které jsou přirozeným projevem identity muže a ženy ve vztahu k sobě samým a se světem a jejichž provádění se děje prostřednictvím vzájemné hluboké lásky a vzájemného přijímání. Rozličné psychoanalytické školy podtrhují absenci otce jako jednu z hlavních příčin homosexuality. "Absence" v tomto případě nejen ve fyzickém smyslu, ale spíše ve vytěsnění - když manželka vytěsní manžela v rodinném životě a z jeho role otce jako hlavy rodiny. Nebo když ho manželka soustavně degraduje či slovně ponižuje před očima dětí. Taková matka bude také velmi úzkostlivá, bojácná, často zároveň dominantní, avšak velmi nejistá právě proto, že se brání muži, který ji má vést a podporovat.
DATUM ZDROJA: 17. Dec 2014
ZDROJ:
hlavnespravy.sk
Převzato z
lifenews.sk,
článek naleznete
zde.
