Čtenářka časopisu Milujte se!, Růžena Růžičková-Sanicola, žijící v současnosti v Itálii, poslala do redakce časopisu překlad úryvku z jedné velmi zajímavé knihy.
Mariapia Bonanate: Io sono qui. Il mistero di una vita sospesa
(Jsem zde s tebou. Tajemství života na vlásku). Milano, Mondadori, 2012, 116 stran
Kniha je zajímavá tím, že mluví o ožehavé otázce péče o obzvlášť nemocné lidi a také i tím, že ve IV. kapitole se autorka zmiňuje o jedné české benediktince.
MARIAPIA BONANATE, narozená ve Velleneuve (Aosta), žije v Turíně. Několik let vyučovala italštinu a pak se začala plně věnovat novinářství. Nyní aktivně spolupracuje s týdeníkem “Il Nostro Tempo” a s několika dalšími novinami a časopisy. Její zájem se soustřeďuje na “svět žen”, na jejich emarginaci, na lidi na okraji společnosti a na nové formy chudoby. Mimo jiné vydala:
“Perché il dolore nel mondo?” (Proč je na světě bolest?) (1985), “Il vangelo secondo una donna” (Evangelium podle ženy) (1997), “Suore” (Řádové sestry) (1998), podle této knihy režisér Dino Risi natočil film
“Missione d´amore” (Misie lásky), “Preti” (Kněží) (1999), “Donne che cambiano il mondo” (Ženy, které mění svět) (2004), “Suore vent´anni dopo” (Řádové sestry po dvaceti letech - nové a rozšířené vydání), společně s kolegou Francesco Bevilacqua
“I bambini della notte” (Děti noci), il Saggitario, Milano, 2014.
Jsem zde s tebou je velmi sugestivní autobiografický příběh, ve kterém autorka upřímně popisuje to, co prožívá vedle svého manžela, který onemocněl nemocí nazývanou syndrom Locked-in. Postižený touto nemocí je při vědomí, ale nemůže se vůbec hýbat a nemůže komunikovat jinak než očima. Autorka nepopisuje jen své osobní pochyby a boje, ale do ticha pokoje, kde leží nemocný manžel, vstupují skutečně nebo virtuálně všichni přátelé a situace, se kterými se kdy setkala. Jednou z postav příběhu je i česká benediktinka, se kterou se autorka seznámila právě prostřednictvím péče o manžela.
Překvapivé jsou paralelní “setkání” autorky s Ettou Hillesumovou (1914-1943), mladou ženou, která zemřela v Osvětimi. Z jejího
Deníku autorka čerpá sílu a ta pravá slova o kráse a harmonii života i v těch nejčernějších situacích. V obou přípatech poznáváme tu nejtemnější bolest, protože jako by neměla smysl, prozářenou nekonečným světlem života, který může být “krásný a smysluplný” jak v koncentračním táboře, tak v pokoji, kde nehybně leží bytost autorce nejbližší.
-----
Věnováno Danilovi, mým dětem a vnoučatům a mé “velké rodině”.
Život je krásný a já se cítím svobodně. Nebe se rozprostírá jak ve mně, tak nade mnou. ETTY HILLESUMOVÁ
Úvod
Ticho, které mluví
Ty to víš. Zdráhala jsem se psát o tomto novém životě, tvém i mém. Jsme spojeni i odděleni tajemstvím události, která během několika krátkých hodin úplně změnila naši existenci. Nic už není jako předtím. Nikdy už nebude nic jako předtím. Když se člověk dostane do extrémní situace, jako je ta naše, slova zmizí a mluví ticho. Avšak jestliže se náš byt stal posvátným místem, malou domácí kaplí, pak musíme nechat dveře dokořán, aby život vcházel a vycházel ven. Abychom mohli přijmout a být přijati.
Uběhlo již šest let od chvíle, kdy mozková příhoda neodvratně oddělila období před a po. Deset dlouhých měsíců v nemocnici, k nevydržení. Pak to těžké rozhodnutí: ponechat tě v dlouhodobé hospitalizaci anebo tě odvézt domů. Odloučit se a nežít už spolu každodenní život nebo začít s tebou neznámé dobrodružství. Co je lepší? Strašně jsem se bála, že nezvládnu tak těžký a dramatický úkol. A pak jsi ty rozhodl za nás. Tím, jak ses choval. Byl jsi jemný a něžný manžel a otec, mlčenlivě jsi svědčil o lásce k bližnímu a o každodenní etice. Dokázal jsi to ty, kterého syndrom Loched-in odkázal na hranici mezi životem a smrtí. Měl jsi jasnou mysl a byl jsi při vědomí, ale zcela paralyzován. Nemohl jsi vyslovit ani slovo. Hýbal jsi jen očima.
Zůstal jsi uvězněn za „brankou“, od níž jsme ztratili klíč. Bylo to velmi ojedinělé postižení, v celé Itálii je jen asi pět set případů. Samotní lékaři ho moc neznají. Ze začátku jsme se snažili dorozumívat prostřednictvím mrknutí oka. Byl jsi „motýl ve skafandru“ jako Jean-Dominique Beauby, francouzský novinář, který nadiktoval svou knihu pohybem víčka levého oka. Během měsíců se pohyb tvého oka zpomalil a pak se víčko pohybovalo stále řídčeji. Odešel jsi přebývat do neznámé země. Jen tvé oči se stále hýbaly a dívaly se. Ano, dívaly se na nás, ale jak?
Odebrali jsme se do tvého příbytku, do té vzdálené země, do toho tajemného světa, kde je možno jen milovat, aniž bychom na své otázky očekávali odpověď. A byla to právě láska, jen láska, kterou jsme si vzájemně během těchto let dávali a dostávali, která nás vedla po té cestě do neznáma. Nebylo možno nic předpovídat ani po klinické ani po lidské stránce.
Zařídili jsme pokoj uprostřed našeho bytu, ten pokoj, který vede na náměstí a který je nejsvětlejší z celého bytu a nechali jsme tam všechny předměty, které provázely tvou existenci. Včetně knih, které jsi tak miloval. Během dne a část noci jsme tě obklopili hudbou, kterou máš rád, jakoby to byla tvoje přikrývka, která tě chrání. Rodinný život se začal kolem tebe odvíjet obyklým rytmem.
Jako bys ještě seděl v křesle v obývacím pokoji, kde ses zavíral, abys mohl poslouchat ty skladatele, kteří tě přátelsky provázeli tvým životem. Tak jsi rozprávěl s Neviditelnem, ty, který jsi o sobě říkal, že nevěříš v Boha. V pracovně ses nořil s lehkým potěšením do četby starých knih, které jsi vyhledával každou sobotu ve stáncích antikvariátu na trhu, a když jsi našel některou z těch z nejvzácnějších, které jsi hledal po řadu let, měl jsi na tváři blažený úsměv a uchyloval ses do ústraní, abys ji restauroval. Jako bys byl ještě v kuchyni, kde jsi s oblibou vynalézal s nevyčerpatelnou fantazií rizota, které jsi obohacoval „válečnými zbytky“, objevenými v ledničce. Pokaždé to bylo jiné rizoto. Moc nám to chybí.
Děti a vnoučata, přátelé a ošetřovatelé se střídají kolem tvé postele, aby ti vyprávěli, co se děje doma i venku. Hladíme tě, líbáme tě. Hlídáme tě ve dne v noci, protože jsi jako novorozenec. Kdykoliv má volno, přichází náš přítel kněz. Halasně zdraví, aby zakryl dojetí. Společně sloužíme mši svatou na oltáři tvé postele a on říká plný té planoucí lásky k bližnímu, která mu nedá odpočinout: „U tohoto oltáře prosíme stále naléhavěji, aby nás Pán ´dokopal´ k naději“. A pak s úsměvem dodává: „Tady země splývá s nebem“. Tuto větu jsem od něho slyšela vyslovit často na ulicích, v té jeho velké a pohyblivé farnosti. V tvém pokoji, kde je hranice mezi těmito dvěma světy, se tato slova stávají skutečností s metafyzickou konkrétností.
Jednou tě naše osmiletá vnučka něžně dětsky hladila a zvolala: „Dědeček tu je, i když nemluví.“ Bylo to jako když do mě vletí blesk. Ta slova mi byla velmi blízká. Ano, „ty jsi zde“. Žiješ, žiješ! Máš svoji důstojnost lidské bytosti, máš svůj obličej, svou historii, své tělo, připojené k přístrojům, které vymyslel pokrok v medicíně. Před méně než deseti lety by to nebylo možné.
Je to dobře nebo špatně? Bylo by správné, bylo by moudré „odpojit přístroj“, abychom ukončili tento nepřirozený život? Jaký to má smysl, tvé bytí je spíš přežívání plné tajemství. To jsou tísnivé otázky, které mi vyvstávají tisíckrát za den i během noci, když se náhle probouzím a nenacházím odpovědi.
Celá moje bytost odmítá rozhodovat se a mít jasno, aniž bych mohla vědět, co si přeješ ty dnes, v tvém stavu. Chtěl bys snad i nyní to, co sis přál včera, když jsi byl zdráv? Jak posuzujeme a jak se rozhodujeme, když jsme zdraví, o tom rozhoduje racionalita, která se může změnit, když onemocníme. Osmdesát procent lidí, kteří mají tvé postižení a se kterými bylo možno komunikovat, řeklo, že chtějí dál žít. Řekli mi to lékaři, kteří provedli tento průzkum. Ale co bys chtěl ty? Bohužel mi to nemůžeš říct.
V těchto temnotách přežívá jen láska, která je silnější než jakékoliv pochybnosti a dohady, a to „dědeček tu je“ zmírňuje trýzeň z absence odpovědi. Milující člověk, přijme i tajemství situace, kterou nechápe. V Bibli, v knize Sirachově je psáno, že je daleko více věcí skrytých než těch, které vidíme: „Nestarej se o to, co se tě netýká, vždyť ti bylo ukázáno víc, než na co stačí lidský rozum. Mnohé lidi obloudily jejich domněnky a falešné dohady zavedly na scestí jejich myšlení.“ (Sir 3,23-24).
Po dlouhou řadu let jsem během mše svaté opakovala slova: „tajemství víry“, aniž bych opravdu věděla, co to znamená. Nyní chápu, že to „tajemství“ musí proniknout do tvého těla, aby odhalilo svůj hluboký a převratný význam, který obrací naruby logiku světa. Tak můžeš odhalit plně ten cit lásky, který se rodí, když vyjdeš ze sebe a žiješ život jiných. Když jsi nahý v čase a v prostoru, nic nevlastníš a nikam nepatříš. Tehdy si uvědomíš, že takový cit tě vede k moudrosti. Není to moudrost knih nebo traktátů, ale je to moudrost srdce a duše a je to hluboká a prorocká inteligence.
Uvědomila jsem si to, když k nám začalo tvé mlčení mluvit. Dávalo mi pochopit, co má cenu a co ne. Objasnilo mi vrtkavost a marnost toho, co se mi dříve zdálo jako důležité: moc, peníze, úspěch a prestiž. I samotné zdraví. Otevřelo dokořán okna a dveře našeho bytu v novém společenství s těmi, kteří „nemají žádný hlas“ a stojí na okraji společnosti. Jsou zapomenutí a nemají žádná občanská práva.
Tvé mlčení ke mně mluvilo o existenci člověka, která není vázaná na to, jak člověk vypadá, na společenském postavení nebo původu, ale jen na bytí. Kardinál Carlo Maria Martini řekl: „Tvář nesmí být použita nebo zneužita z žádného důvodu. Může být jen uznána, respektována a milována. Tvář toho druhého k nám mluví sama o sobě, nepotřebuje další argumenty, i když to není tak zřejmé v případě, že tvář není přímo vidět, ale je jen biologickým projevem malé bytosti, která nemá ještě tvar nebo která je blízko úplnému konci.“
Tvář, i když zahalená nemocí, je stále „tvář“. Je to tvoje tvář.
Tím, že jsem akceptovala žít s „motýlem ve skafandru“ jsem odhalila, že život a smrt jsou vnitřně spojeny mezi sebou a doplňují se. Ale co je to život a co je to smrt? Odpadávají odpovědi, které jsi hledal na stránkách světa, v jistotách, kterými ses obrnil, v maskách, za kterými ses schovával. Napsaná a vyslovená slova ztrácejí sílu. Mlčí před našimi těly, svlečenými z našich bývalých privilegií a nejsou schopny komunikovat. Ale „ty jsi zde“, já jsem zde s tebou. Existujeme.
Poté jsem se naučila novou mluvu, která prochází smysly. Po dlouhou řadu let jsme je používali zběžně a povrchně, jakoby ze zvyku a to jim vzalo jejich bohatství, omezilo je, zbavilo je obsahu. Často byly nástrojem útisku, pocitu vlastnictví, zloby, omámení. Nyní, v tichu, nacházejí opět posvátnost. Znovu jsou schopny, jako na začátku života a v dětství, vychutnávat jednoduchost žití. Krásu světla a tmy, svítání a noci. Hudbu barev, vůni deště a slunce, to, čím je cítit lidství. Odhalují ti „pravý“ život, což je přátelství s Bohem.
Bylo to vnímání smyslů, které vyplní všechny póry kůže. To změnilo tvé tělo, zlomené nemocí v objímající fyzickou přítomnost s chvěním, které přichází z nové dimenza. Dimenze, kterou neznáme, ale které se můžeme dotýkat. A která se nezastaví u tvého lůžka. Rozprostírá se do každodenního života, ve kterém se stávají gesta důležitější než slova a umožňují komunikovat tak, jak jsme dříve nebyli schopni.
A tehdy „motýl“ letí ven ze skafandru do prostoru a v čase. Naplní vzduch zvuky a ozvěnou, které jsme dříve neznali. Kdo rozechvěně vejde do kruhu tohoto letu, vychází z něj jiný, změněný. Diví se a je plný dojetí, že z tak velké bolesti, může vyvstat poznání „jiného světa“. Že z takového vyprázdnění může pramenit taková síla. „Bůh nás nespasí svou všemohoucností, ale tím, že je nemohoucí, tak jak to prožil Pán Ježíš, když se stal člověkem jako my“ napsal Dietrich Bonhoeffer v koncentračním táboře v Flossenburgu. Kolem tvého lůžka se každý den děje něco velkého a neuchopitelného. Tvá i naše nemohoucnost se stávají světlem.
Do tohoto světla, kde to, co je neviditelné, je důležitější než to, co je viditelné, kde neexistuje již chronologický čas, ale jen čas duše a srdce, do toho světa přišla přebývat mezi nás Etty Hillesumová, devětadvacetiletá židovská dívka, která zemřela v Osvětimi. Její >i>Deník ležel čtyřicet let v zásuvce a nyní se rychle šíří po celém světě. S aktuálností a prorockou mocí. Je to „bohatství lidstva“. V době, kdy řádilo nacisitické běsnění, opakovala, že život je krásný a smysluplný, přestože kolem dokola bylo vše absurdní. Za hororem koncentračního tábora vycítila onu jiskru nekonečna, která proniká přes drobné každodenní skutky a vnímání. Záblesk, který umožnil, že potkala Boha a začala milovat život.
Ettu jsem již znala, ale od té chvíle, kdy jsi onemocněl, se mi staly stránky jejího
Deníku každodenní meditací. Její válka se stala mou válkou. Její utrpení a její radost ze života se staly i mým utrpením a mou radostí ze života. To, co odhalila ona, a její naděje se staly červenou nití mých dní. Vytvořil se takový milostný trojúhelník: ty, ona a já. Stále spolu mluvíme. Vyprávím jí to, co se děje v pokoji, který vede na náměstí, v nitru mého srdce a v mé mysli. Říkám jí o setkáních, která prožívám doma i daleko od domova. Etta odpovídá. Ukazuje se prostřednictvím fyzické reality napsaných slov, která na sebe berou tělo a duši. V nás a vedle nás. Vedle mne.
