Čtvrtá kapitola úryvku knihy
Jsem zde s tebou. Tajemství života na vlásku od italské autorky
Mariapia Bonante.
Překlad úryvku poslala do redakce čtenářka časopisu
Milujte se!, Růžena Růžičková-Sanicola, žijící v Itálii.
Přítomnost
Ahoj, Etto.
Liduprázdnými ulicemi, v době, kdy jsou všichni na letní dovolené, vál prudký vítr od zasněžených hor. Šla jsem v tom větru, který mi čechral ještě mokré vlasy, protože jsem se vracela od moře. Náhle jsem si chtěla s tebou popovídat. Pomůžeš mi při návratu z krátkého úniku do té surealistické dimenze mého “Zahaleného Krista”, který mě vždy chránil a něžně mě přijal s chápajícím srdcem, i s mým neklidem a existenciálními vzlyky? Domnívám se, že i nyní pochopíš plamen, který se ve mně vznítil a který člověka vtáhne do nové intimity. Během těch let jeho nemoci jsme se velmi změnili, povyrostli jsme!
Když jsem se vracela ze své krátké cesty, stoupala jsem po schodech a měla srdce až v hrdle. Byl nehybný, tak jak jsem ho zanechala při svém odjezdu. Třásla jsem se osamělá s tajemstvím, se kterým se setkávám při každém návratu. Zhroutila jsem se. Chtěla jsem znovu někam daleko utéct. Hodila jsem sebou na postel a na dvě hodiny jsem usnula. Pak jsem zase vstala, abych řekla znovu své ´ano´. A toto krátké slovo, které jsem téměř násilím vyrvala ze rtů, které se zdráhaly rozevřít, posílilo mou krev, aby se znovu rozproudila v celém těle. Dodalo mi i sílu ke každodenním úkonům a gestům.
Otevřela jsem poštu a našla jsem tam dopis jedné benediktinky, která mi vyprávěla o klášteře, který její komunita otvřela v Indonésii, na ostrově Timor, odkud je už vidět Austrálie. Je „noc a vítr je tak silný, že se dům chvěje v základech. Je to, jako by střecha odletala a vyděšené sestry by nejraději utekly... Každý den přicházejí dvě děti, ty nejchudší, a přinášejí exotické ovoce: papayu nebo kokos. Když nic nemají, nepřijdou.“
Neznám ji osobně, spřátelily jsme se po telefonu od té doby, co dostávám z jejího kláštera měsíčkovou mast a včelí vosk. Píše své listy rukopisem hodným antického písaře a ty dopisy odhalují krásu duše plné touhy po dobrodružství a neklidu. Důvody, proč se rozhodla pro klauzuru, mi, Etto, připomínají mnohé chvíle tvého intimního spojení s Bohem, které jsi odhalila v skrytých hlubinách své duše a v jehož objetí ses cítila „ochráněná a jistá, prodchnutá nekonečnem“.
Přečtu ti kousek toho dopisu, který se ti bude líbit: „Být modlitbou, žít s Neviditelným, který se skrývá ve věcech, v událostech a v lidech. Učinit vlastní vnitřní život jevištěm, na němž se odehrává představení Božích divů a nabídnout je tak druhým. Kontemplativní život netkví v jakýchsi vizích, v dlouhých hodinách modliteb, ale v pohledu, který proniká pod povrch… Klauzura znamená spoluúčast na životě světa, běda, kdyby zůstala sterilní: napojená na ´ano´ Panny Marie se stáváš plodnou, stáváš se matkou“. Moje přítelkyně benediktinka přijela do Itálie před čtyřiceti lety na prázdniny z Prahy. Nikdy se pak už do vlasti nevrátila. Sama o tom píše toto: „Pán mě jednoho dne zahnal do kouta a já jsem mu nemohla říct ne: div divoucí...“
Vstoupila jsem do místnosti. Sevření žaludku povolilo a s radostí jsem vzpomínala na dny, které jsem právě prožila v jednom středověkém městečku v kraji Marche, které dýchalo atmosférou minulých staletí. Prostupovala cihelným zdivem domů a kamennou dlažbou strmých ulic.
Čekala tam na mne žena, která jednoho dne opustila světla ramp, slibující jí úspěch, aby hledala a našla Boha, skrytého v bolesti světa. Moc jsem toho o ní nevěděla. Jenom to, že opustila módní přehlídky a pustila se cestou meditace a umrtvování těla, žila v komunitě závislých na drogách a mezi tělesně postiženými. Pokořovala své tělo chudobou oděvů na cestě k vnitřnímu a vnějšímu obrácení. Po tomto druhu noviciátu se rozhodla, že se vrátí do světa a bude žít tam.
Čekala jsem, že uvidím osobu střídmě až stroze oblečenou a zatím mě uvítala oslňující hrou barev, náušnic a náramků. Pochopila jsem, že se snaží najít samu sebe, osvobozovala se od žíněného roucha té umrtvující zkušenosti. Ale v jejím bytě, kde se mísily posvátné a pohanské elementy, bylo možno pocítit Něčí přítomnost. Cítila jsem, že byla s námi i ve chvíli, kdy jsme byly na pláži, v lehkosti našich těl ponořených do vody, v hodině západu slunce, ve všech těch chvílích jsem cítila, že ta Přítomnost byla s námi. Vycítila jsem to v neklidném hledání své přítelkyně, která přijala risk vytvořit si vlastní existenci po té, co následovala volání srdce. Někde tam, mimo ustálených a ujišťujících schémat. Cítím ji i ve svém bolestivém a někdy i zoufalém zkoumání tajemství, které prožívám na hranici mezi životem a smrtí.
Večer, když jsme seděly na lavičce pod velkou lípou na tichém náměstí, ze kterého je vidět na kopce, pocítily jsme, že Někdo tam byl s námi. Když jsme se vrátily domů, pochopily jsme, aniž bychom si to řekly, že jsme se staly velmi důvěrnými přítelkyněmi. Stejně jako jsem se stala přítelkyní benediktinky, která mi píše ze svého kláštera, kde, ačkoliv je zcela odloučena od světa, žije obohacená a osvobozená nepřetržitým rozhovorem s Bohem. Stejný rozhovor jsi vedla ty, Etto, v posledních letech svého života.
Všechno se děje díky Boží přítomnosti. Avšak co je to Přítomnost? Je velmi těžké ji upřesnit. Je znažší ji pocítit. Například projíždíš-li na kole širokými ulicemi města a vzduch tě obklopí svým dechem. Když jsi ty, Etto, šlapala na kole po asfaltu Larissestraat, aby ses dostala za svým milencem, hladil tě vlažný jarní vzduch. „Proč bychom se nemohli rozhořet velkou a něžnou láskou pro jaro a všechny lidi. Je možné spřátelit se i se zimou, s městem nebo s venkovem...
Pamatuji si na buk červený jako víno, který jsem vídala za svého dospívání. Měla jsem k tomu stromu vzláštní vztah. K večeru se mi po něm dokonce i stýskalo a tehdy jsem jela i půl hodiny na kole, abych k němu dojela, a pak jsem jezdila kolem něho, uchvácená a okouzlená pohledem na ten strom červený jako krev. Proč by se člověk nemohl zamilovat do jara?“
Ta Přítomnost je všude i v „banálních“ věcech. Nedávno jsem ji cítila, když jsem si koupila ve slevách boty s vysokou podrážkou, které jsou zase v módě. Připomněly mi něhu toho mladistvého období, kdy jsme nosili vzdušné šaty, které jsme si sami vymysleli. Ty šaty jako by vypovídaly o naší žízni po kráse a po eleganci, která nás měla vykoupit z šedé bídy poválečných let, ve které nebylo frivolnosti a fantazie. Něco podobného jsem zahlédla v obličeji imigrantů, hlavně v létě, když je potkávám na liduprázdných ulicích a v prázdných tramvajích. Je v nich obzvlášť vidět jejich námahu opustit všechno a bolestné vzpomínky na domov. To samé cítím, když mi přítelkyně nebo přítel otevřou své srdce, i když se propadám tisíckrát za den v neklidu své samoty. Protože Přítomnost je v nás. To jsme my. Je v prolínání vášní a slabostí, bohatství a chudoby, v nichž je skryt Bůh, který je přítomen v každém našem gestu a citu.
Jeden můj přítel spisovatel, neúnavný poutník, který hledá Absolutno v končinách naší planety, mi řekl: „Radost v očích dítěte vytřeštěných na svět, radost jednoduchých lidí, které jsem potkal v Latinské Americe, kteří umějí vychutnat štěstí z ničeho a umí dávat nezištně, to jsou mše, které by se měly sloužit v našich kostelích“.
Uvnitř této Přítomnosti je vše. Benediktinka se svou hlubokou náklonností k niternosti, její daleká země, kterou již pak nikdy neuviděla. Klášter na ostrově Timor, kde jsou řádové sestry terorizované monzuny a žádají, aby byly přeloženy. Je tam moje přítelkyně, stále toužící po lásce, která se ve svých barevných bikinách vlní jako korunka květu a na pláži se z ní znovu stává holčička. Jsou tam alhoholičky, ženy pomatené a mimózní, bývalé prostitutky, se kterými jsem se setkala v azylovém domě a se kterými jsem prožila chvíle plné něhy a důvěrnosti. Moje přítelkyně, kterou jsem si ´vybrala´, Annalena Tonelli mi říkávala: i já tam bydlím, já která jsem úplné ´nic´. Byla to žena bláznivě zamilovaná do zraněného lidství a právě pro tuto bezbřehou lásku neutekla ze Somálska před opakovanými výhrůžkami a nakonec tam zahynula.
Díky této Přítomnosti pociťuji neudržitelnou touhu po lásce a něze. Jak říkají moji přítelé: stala jsem se zdrojem světla. Stala ses jím i ty, Etto: „Zdá se, že jsem v období velkého rozkvětu, vyzařuje kolem mne světlo do všech stran...“ Mezi chvílemi touhy po útěku a po vzpouře, i já jsem měla po velmi těžké cestě odvahu křičet „věřím“. Vedle tebe, Etto, jsem znovu našla „to intimní gesto směrem k Bohu, když stojíme večer u okna“, které nám dovoluje říct: „Pane, děkuji ti“. Děkuji ti za vášeň, která se rodí každý den z mé bolesti. Za plný život, který se chvílemi rozjasňuje a chvílemi zhasíná. Chvílemi věří a pak zase popírá. Chvílemi užívá srdce a chvílemi rozum.
Nevím moc dobře, co chci. Ale vím, že budu i nadále milovat. Nemohu nemilovat. Jsem připravena na tuto lásku v jakkoliv nebezpečné avantýře. I když dvacekrát denně bych chtěla hluboce usnout a zapomenout na všechno.
Posílám ti, Etto, pozdrav slovy Franze Kafky, které mi poslala moje přítelkyně s pestrými bikinami:
„Není nutné, abys vyšel ze svého pokoje.
Zůstaň sedět u svého psacího stolu a poslouchej.
Můžeš i neposlouchat, jen čekej.
Můžeš i nečekat, jen se nauč být klidným,
tichým a samotářským.
Svět se ti nabídne sám od sebe, abys ho objevil.
Nemá na vybranou, bude se kutálet v extázi u tvých nohou.“
Překlad: Růžena Růžičková-Sanicola
Jazyková spolupráce: Jiří Vagenknecht
Vydáno s laskavých svolením nakladatelství Mondadori, Milán, Itálie
