Zamyšlení nad svátkem svaté Rodiny Ježíše, Marie a Josefa- cyklus B
Když nadešel čas očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: „Všechno prvorozené mužského rodu, ať je zasvěceno Pánu.“ Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata. Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný a očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal ho do náruči a takto velebil Boha: „Nyní můžeš, Hospodine, podle svého slova propustit svého služebníka v pokoji, neboť moje oči uviděli spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“ Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“ Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova la z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku:mladá se vdala a žila sedm roků v manželství, potom sama jako vdova – bylo ji už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci.
Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním. (Lk 2,22-40)
Čtyřicátý den od narození přinášejí rodiče Ježíška do chrámu, aby ho představili Pánu, je je psáno v Zákoně: „Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu.“ Svatá Rodina přináší Bohu oběť za děťátko, jako každá pravá izraelská rodina. Ve skromnosti a pokoře.
V té chvíli je do chrámu Duchem Svatým přiveden i stařec Simeon. Dostal příslib od Hospodina, že dříve než zemře, spatří na vlastní oči Mesiáše. Simeon byl jeden z mnoha, kdo se modlil za příchod Spasitele, postil se a obětoval Hospodinu, protože si dělal velké starosti o izraelský národ. Slova, která pronáší, je dobré porozjímat. Skrývají poselství pro lid budoucnosti – i příslib „světla k osvícení pohanů.“ K chrámu již po léta patří prorokyně Anna. I ona volala k Hospodinu a prosila o spásu Izraele. Vedena Duchem Svatým, všem, kdo očekávali vykoupení Izraele, mluvila o Dítěti.
Maria od Simeona poprvé slyší větu, která je těžká k rozluštění.
„Její vlastní duší pronikne meč.“ Co to může znamenat? Co hrozného se může stát, aby matka zešílela bolestí? Ale celá její bytost se tomu okamžitě vzepře. Bude chránit Děťátko vlastním tělem, nikomu ho nedá. Nedovolí, aby mu někdo ublížil! Pak se Rodina vrací do Nazareta, města v Gaileji. Dítě rostlo a sílilo a slova Simeonova byla uložena do nejzazšího koutku Mariina vědomí.
Budou vyburcována za 12 let, a pak ve chvíli, kdy Duch Svatý působí neklid v Ježíšově duši a odvádí ho od Rodiny. Od Matky do světa, který trpí v mukách hříchu.
Když, milovaní, slyšíme slovo RODINA, každému z nás se promítne jiná představa. V dnešní době už nelze všeobecně říci, že KAŽDÝ měl rodinu (kde působil mužský i ženský vzor). Vidíme stav společnosti, která tradiční rodinu uznává jako základní jednotku státu. Na druhé straně s pochopením podporuje soužití „na hromádce“, a dokonce je propaguje jako moderní způsob života rodiny. Dítko z takové rodiny je konfrontováno v první třídě se skutečností, že má jiné příjmení a maminka či otec také jiné. Začíná přemýšlet, proč to tak je a proč to jeho spolužák má všechno stejné. Není výjimkou, že v jedné rodině žije s matkou i pět dětí a každé má jiné příjmení. Duše dítěte je zmatená. Touží po bezpečí a jistotě, ptá se, ale odpovědi jsou pro něj nepochopitelné.
A přece
pod slovem rodina všem bez rozdílu vytane touha po bezpečném místě (které mám, nebo jsem kdysi měl, nebo jsem o tom slyšel nebo četl). Touha po místě, kde mám (kde bych měl mít) svůj kout. Pouze
svou postel. A svou židli, na kterou bych si odkládal šaty. A kdybych neměl skříň, tak alespoň krabici od bot, ve které budu mít své poklady – drobnosti, vzpomínky, tajemství.
Rodina, to je místo, kde je stůl a kde je vždy něco k jídlu. Kde je teplo, a když máme trable, je tu někdo, s kým se mohu poradit (pomazlit), kdo mě má rád.
Rodina je poklad, který si budujeme od prvních dětských slziček. V prvních kontaktech se světem. V prvních vztazích s nejbližšími i vzdálenějšími lidmi. Je to touha napodobit podle vlastních představ rodinu, ze které jsem vyšel. Nebo vybudovat rodinu, kterou jsem nikdy neměl – i to je možné. I děti z dětských domovů dokázaly vytvořit rodiny. Soudržné, pevné a milující. Neměly osobní vzor, ale měly obrovskou touhu a pravou lásku k těm, které k sobě připoutaly.
Pravá láska – stále se o ní mluví. Co to ale je? Jak ji poznáme?
Není to tak těžké, jestliže budeme při všem, co konáme, a zvláště když se rozhodujeme o důležitých věcech,
pamatovat na tři atributy, kterými se pravá láska projevuje:
pravdu, dobro a krásu.
Musíme poctivě a se zřetelem na blaho všech odpovědět, zda to, co chceme podniknout, je skutečně pravdivé (nebo se musí něco tajit, protože veřejně bych se musel stydět?). Zda je to pro všechny dobré (nejen sobecky pro mne). A zda je to krásné (přinese to někomu radost, nebo někomu bolest?). A jestliže si na všechny tři atributy nemůžeme odpovědět s čistým svědomím, že jsou naplněny, pak své rozhodnutí máme povinnost změnit.
Také se říká: „Kde je tvůj poklad, tam je tvé srdce.“ Hýčkejme své rodiny a nebudeme nikdy opuštěni. Nestaráme se tak, jak by si zasloužily.
Je dobré, když pečujeme o souseda, který je opuštěný, ale přitom necháváme osamoceného manžela a děti? Ano, dělej to, ale s mírou. Nebo vyhledej někoho, kdo je také opuštěn a nahradí tě. Je správné dávat almužny. Nemůžeš si ale pak jít vypůjčit, protože jsi nevyšel do konce měsíce. Ponižuješ sebe i svou rodinu.
Je to krásné, když každý den ráno spěcháš do kostela na mši svatou. Ale tvá dítka touží, abys byla ráno s nimi.
To bylo jen pár příkladu našeho sobectví, které se často skrývá za představou svatosti. Bůh nám ukazuje na svatou Rodinu. Na soudržnost, pokoru, následování v dobrém i zlém. Bůh nám dává příklad Josefa, odpovědného, pracovitého pěstouna Pána Ježíše. A na Marii, Matku, která s radostí přijímá velký závazek – péči o Boží dítě. O své dítě. A která Ježíše, který později odchází k lidem do světa, následuje. V pokoře, odříkání a skromnosti. Kdyby bylo potřeba, je milující matkou vždy na blízku.
