Dana Mičolová nám poslala zajímavý rozhovor s ředitelem TV NOE Leošem Ryškou o počátcích vzniku TV NOE, ale i o dalším.
Jelikož jsem velkým fanouškem TV NOE, rozhodla jsem se zjistit informace o počátcích vzniku TV NOE, ale i o dalších věcech od samotného ředitele TV NOE – otce Leoše Ryšky. Byla jsem moc šťastná, když mně v roce 2012 na Katolické charismatické konferenci zodpověděl na všechny připravené dotazy. Nějak uvnitř mého srdce jsem cítila, že tento rozhovor chci uskutečnit pro všechny lidi, kteří TV NOE fandí, podporují ji - jak finančně, tak i formou modliteb nebo i jiným způsobem. Tento rozhovor je však určen také těm, kteří toho moc o vzniku TV NOE nevědí, nebo se k ní zatím nehlásí. Mně osobně TV NOE hodně pomohla k obnovení mé víry. Totéž přeji i Vám, kteří jste zatím ještě nezakusili pravou Boží lásku, její blízkost, pokoj a radost ze života. Sami se začtěte do slov otce Leoše a pak přemýšlejte, zda je TV NOE Boží dar nebo je to jen televize jako každá jiná?
1) Kdy a kde Vás napadla myšlenka vytvořit TV NOE – televizi dobrých zpráv? Co Vás k tomu vedlo?
Myšlenka vytvořit televizi dobrých zpráv velmi dlouho zrála. Ani v nejtroufalejším snu mně nenapadlo, že se podaří mít televizi. Spíše jsem měl velkou touhu zvěstovat Krista skrze fotografie nebo diapozitivy. Vždycky jsem měl štěstí na lidi nebo na nějaké situace, které mě hodně posunuly v duchovním životě. Jednou situací byla návštěva kněze, kdy jsem jako voják byl na opušťáku a byl jsem ve Slušovicích za otcem Pekárkem s takovou partou mladých lidí. Byl to kněz, který jako z prvních, měl video a na faře potají promítal filmy. Já jsem byl velmi zasažen filmem „Bratr slunce, sestra luna“. Je to film o Svatém Františku z Assisi. Pak jsem se zpátky vrátil do kasáren. Měl jsem službu. Chodil jsem po venku v noci a přemýšlel jsem. Říkal jsem si: „No to je krása. Kdybychom mohli natáčet takové filmy, kolik lidí by se muselo obrátit k Pánu Bohu“. Tenkrát jsem už hledal své povolání. Já jsem se už na vojně rozhodl ke kněžství. Potom, když jsem se dostal do semináře a hledal jsem svoji cestu, vnímal jsem sílu výpovědí diapozitivů. Diapozitivy, různé seriály, ať už to byl „ Po stopách Ježíše Krista“, „Svatého Pavla“, „Mojžíš“, dětské pohádkové- „Bambo“ apod. Takové seriály, které se promítaly a k tomu byl nějaký text. Děti si sedly, něco pěkného jsme si promítli a do toho se četl komentář. Mělo to jakousi silnější výpověď. Já jsem to v semináři potají fotil na půdě. Tehdy - to bylo ještě za hluboké totality, se to nedalo vůbec dělat veřejně. Vyvolávali jsme to a potom to dávali do rámečků s kluky ze semináře. Potom jsme si sami vytvářeli katechetické diapásma. Ať už to byla křížová cesta, Turínské plátno nebo pásmo o životě, o ochraně nenarozeného života. Našli jsme si fotografie a materiály. Připravovali jsme si knižní materiály ke katechezi, když bychom pak byli v pastoraci. Mohli bychom tak posadit předmanželský pár, pustit jim obrázky, do toho ten text s hudbou. Hodně jsem o tom přemýšlel. Je to moderní způsob, jak se dostat k mladým lidem, jak jim něco pěkného přiblížit. Potom už začínaly videa a já jsem se seznámil s jedním zajímavým člověkem, kameramanem - starším pánem. Jmenuje se pan Miroslav Oberrejter, který mně velmi oslovil. Viděl jsem, že potají natáčí různé katechetické materiály, ale i filmy. Pak to daboval, potají to kopíroval a dělal to s velkou láskou k Pánu Bohu. Viděl jsem, že je to takový zvláštní apoštolát. Mezitím jsem hodně fotil, dělal jsem diapozitivy. Jednou pozitivní věcí, která mně hodně oslovila, byla ta, že jsme s mladými lidmi chodili každý rok na hory. Bylo to o prázdninách, ještě dříve, než jsem byl v semináři. Vzali jsme s sebou partu mladých lidí z našeho společenství v Šenově a vyrazili jsme do hor. Tam jsem fotil na diapozitivy. Potom jsme se vrátili a vyvolali jsme tyto diapozitivy. Řadili jsme si je a dělali k tomu průvodní slovo. Slovo jsme si podmalovali nějakou hudbou z gramodesky a namluvili jsme si k tomu komentář. Poté jsme pozvali všechny rodiče a všechny z rodiny. Sedli jsme si a promítli jsme si to. Bylo to velké kouzlo znovu si zavzpomínat, co jsme si v těchto horách všechno prožili. Potom se stala taková věc, kdy jsme byli podruhé nebo potřetí na těch horách, že jsem tam našel kameru pod mostem. Prostě neuvěřitelné. My jsme se z těch hor šli ještě vykoupat k moři. Bylo to v Bulharsku. Procházeli jsme pohoří Rila a vraceli se. Říkali jsme si, že se ještě 2 dny vykoupeme a pak pojedeme domů.
Šel jsem přes nějaký mostek a díval se dolů. Viděl jsem něco zvláštního pod mostem. Pustili jsme se tam a ona tam byla opravdu stará kamera na klíček. Byla to ruská značka QUARZ . Tak jsme ji vzali. Ptali jsme se v kempu, zda-li ji někdo nehledá. Odpověděli nám, že ne. Byli jsme tam ještě druhý den a ptali se znovu, zda ji někdo nehledá. Opět odpověděli, že ne. Tak jsem vyhozenou kameru vzal, zkusil jsem, zda je funkční. Zjistil jsem, že mechanicky funguje, ale nevěděl jsem, zda je opravdu funkční. Tenkrát se to nedalo zkontrolovat, protože se to vyvolávalo chemicky v laboratoři. Druhý rok jsem šel do hor, vzal jsem si kameru na klíček. Ani jsem se nějak neučil točit. Prostě jsem se někoho zeptal, co se s tím musí dělat, když se to musí natočit nějak klíčkem. V drogérii jsem si koupil film do kamery, nasadil jsem si ho a jeli jsme do hor podruhé a natáčel jsem. Samozřejmě film byl 10 minut, já jsem nemohl mít delší. Musel jsem celé hory pojmout do 10 minut. Byl jsem tak fascinovaný, že už to nejsou diapozitivy, ale že se to hýbe. Má to daleko silnější atmosféru toho, co jsme tam prožívali. Zalíbilo se mi to. Mezitím jsem se stal knězem - byl jsem vysvěcen. Přišel jsem do první farnosti – byla to Karviná. Jak jsme byli s mládeží zvyklí, vyrazili jsme opět do hor. Polovina autobusu byla mládež z mé farnosti, odkud jsem pocházel (ze Šenova) a další polovička byla z Karviné. Já jsem si z této farnosti od jednoho pána půjčil kameru. Měl velikou videokameru a já jsem byl opravdu velmi nadšený. Opatroval jsem ji jako oko v hlavě. Chodil jsem po horách s kufrem. Vypadal jsem asi divně - chodit s kufrem po horách, ale já jsem byl tak fascinován myšlenkou natáčet. Takže jsem točil v těchto horách. Vznikl nádherný dokument. Byla to RILA 92.
Já jsem trochu přeskočil. Protože v tom roce 1992 jsem už jel do těch hor s videokamerou na klíček. Jel jsem ještě jako bohoslovec, ale už s tou opravdovou kamerou od toho pána , co mně půjčil. To byla RILA 90. Pak jsem přišel do Ostravy. On mně tu kameru prodal a už jsem ji měl.
Pak jsem toho pána, který mě nadchl pro to natáčení - p. Oberreitera oslovil, zda-li by mi to nepomohl postříhat nebo z toho něco udělat, jak jsme se vrátili z hor. On mně s tím pomohl. Když jsem byl u něj ve studiu, znovu jsem byl povzbuzen a úplně mně zapálila jeho práce, jak krásně střihal, zvučil. Sloužil jsem rok v Karviné a pak jsem odcházel do Ostravy. Ten pán, který mně kameru půjčil, mi sdělil, že by mně jeho kameru prodal, pokud o ni mám zájem. Viděl, jak jsem s ní byl natěšený. Zeptal jsem se ho: „Za kolik byste mi ji prodal? Cena byla tehdy kolem 20 000 Kč. Já jsem všechen nábytek a věci, co jsem měl, mohl prodat svému nástupci. Už nevím, co všechno jsem prodal. Prostě všechno jsem prodal a koupil jsem si tu kameru.
V roce 1991 bylo setkání mládeže se Svatým Otcem v Čenstochové a tam už jsem s kamerou jel. Byl jsem v technické skupině. Jako kněz jsem měl na starosti mladé lidi a už jsem natáčel. Snažil jsem se udělat nějaký dokument. Neměl jsem vůbec žádné zkušenosti, ale velkou chuť. Pomáhal mně s tím ještě jeden kamarád Marián a jak jsme se vrátili z Čenstochové , měl jsem z něj 30 hodin záznamu. Také něco z Polské televize.
Chtěli jsme z toho udělat dokument a v tuto dobu jsem poznal jednu paní. Já vždycky říkám, že Pán Bůh vždycky v pravý čas pošle pravého člověka. Já jsem to celou dobu - až do dneška to tak vnímám. Vždycky v pravý čas se někdo objevil, kdo mně posunul o něco dál. Tenkrát to byla paní Naděžda Urbášková, které zemřel manžel. Já jsem ho pohřbíval a ona si po pohřbu přišla na faru pro zapomenutý deštník, který zůstal na faře. Přišla na faru a děkovala mně za pohřeb. Nevěděl jsem, jak ji to mám říct, ale věděl jsem, že pracuje v televizi. Je to velmi známý člověk - dramaturg. Říkal jsem jí:
„Víte, my děláme takový dokument o Čenstochové. Nechtěla byste nám s tím pomoci? Odpověděla: „Velmi ráda“. Prožila těžkou životní situaci. Tak jsme se skamarádili. Po večerech nám chodila pomáhat. Radila nám, jak to máme střihat, jaké jsou základní pravidla a udělala krásný komentář k filmu. Začala se rodit skupinka lidí, kteří chtěli natáčet. Potom se přidal pan Radek Krajíček, který měl zvukové studio. Dělal v rozhlase. Přidali se další mladí lidé. Potom paní Urbášková řekla: „ Co takhle jít, otče Leoši, na školu? Nechtěli byste jít na školu? Tak my jsme se nakonec „HECLI“ a já jsem jako kněz šel na školu. V roce 1993 – 1995 jsem studoval spolu s dalšími 3 lidmi – Zlínskou filmovou soukromou školu. Pak už vnikaly další snímečky a hudební dílka. Mezitím jsme objevili polorozbořenou budovu v centru Ostravy. Soudili jsme se o ni a ono to nakonec vyšlo. Po mnoha letech jsme dům dostali do vlastnictví díky redemptoristům, kterým tento původní dům patřil. Začali jsme ji opravovat. Takže většinu času jsme byli v montérkách. Když jsme potom večer měli čas, tak se stříhalo nebo jsme jeli někde natáčet. To jsou počátky, ale je to hodně ze široka. Je to v podstatě o lidech, které jsem potkal. Je to o touze evangelizovat obrazem a to všechno začalo u jednoho faráře, kdy jsem viděl jeden film o Svatém Františku. Já jsem tím byl tak fascinován už na vojně, že jsem si říkal, to bych chtěl jednou dělat, takové filmy, abych tím mohl oslovovat lidi. Jsou to maličkosti – třeba zapomenutý deštník. Pán Bůh v našem životě má připraveno mnoho detailů, které jsou tak rozhodující, že něco velkého v životě posunou. Jsou to detaily, ale když si jich člověk všimne, tak nás nějak nakopnou a posunou. Takže těch detailů bylo hodně. Vyhozená kamera, zapomenutý deštník, film, který jsem jako voják náhodně viděl u pana faráře. Poznal jsem pana Oberreitera. Pak už jsme začali přemýšlet, jak skupinka 5 lidí začne fungovat. Scházeli jsme se pravidelně a modlili jsme se za to. Pak přibývali další a další. Vzniklo Telepace. Důležité bylo setkání s DONEM QUIDEM – ředitelem italského Telepace. Velmi mě oslovil touto myšlenkou, ať se nebojím jako kněz, jít na školu a dělat apoštolát. Říkal jsem si, zda je to správné jít jako kněz studovat? Zda je to v pořádku? Don QUIDO se mě zeptal: „K čemu jsi byl svěcený? Odpověděl jsem mu: „Abych sloužil svátosti a mše svaté. Pak ještě na něco čekal. K tomu jsem dodal: „ a hlásat evangelium“. Odpověděl: „Přesně. Uvědom si, že televize je největší kazatelna, jaká může být. Není větší kazatelny, běž do toho. Neboj se, poblázni další lidi“. Říkal mi. Pak říkal, že můžeme užívat název Telepace. Dali nám možnost dívat se na jejich televizi skrze satelit. Pomohli nám s první technikou. Udělali na nás první sbírku. Takže italské Telepace bylo také velmi klíčové. NOE byla až později. Noe je teprve 6. -7. rokem. Pak jsme zjistili, že je možnost vysílání a proto jsme podali žádost o licenci. To nějakou dobu trvalo. Pak jsme změnili jméno NOE z toho důvodu, že ještě nebyla žádná televize s tímto názvem. Nemohli bychom se jmenovat jako Telepace v Itálii, ale hledali jsme podobný název. Holubička by tam byla také ve znaku, jak má Telepace. Tak nás napadlo právě NOE. Jinak by muselo být například Telepace- cz nebo Telepace Ostrava. Pak už by logo bylo komplikované. Nemůžou být dva stejné názvy televizí v různých zemích. My nejsme pobočkou Italského Telepace. My jsme si od nich vzali pouze název a logo. Takže jsme pak vymysleli NOE. Důvodem tohoto názvu bylo Telepace = televizní pokoj. Pokoj skrze televizi. Myšlenka je vlastně v logu. Je to olivová ratolest, holubička = to je prostě NOE. Je to symbol NOEHO, kterého si Pán použil. Myslím si, že to byl šťastný název.
2) Jaký jste měl důvod k tomu, aby na něj přispívali televizní diváci? Jaký to má smysl a výhody?
To má velké výhody, protože TV NOE žije jenom z darů diváků. Nejsme tak na nikom závislí, ale jsme svobodní. Právě v té svobodě je velká výhoda. Kdybychom měli nějaké velké magnáty, kteří nás budou podporovat, tak na nich budeme závislí. Tak jsme závislí jenom na Pánu Bohu a na Boží prozřetelnosti, která se projevuje štědrostí diváků. Je to úžasně svobodné, dobrodružné a to napojení na Boha je naprosto fascinující.
3) TV NOE nabídla lidem dělat dobrovolnickou službu – službu KANOE. Uvítala by TV NOE další takové dobrovolníky a proč?
Určitě bychom uvítali, kdyby jich bylo více, protože Ti KANOE jsou velmi důležití pro tu virtuální rodinu NOEMÁKŮ , která je skrze to vysílání. Řekl bych, že je to taková babička s dědečkem v rodině, kde se celá rodina u babičky a u dědy schází. Ta babička s dědou jsou tím zdrojem požehnání a radosti a také těm vnoučkům něco dají – nějakou tu korunu. Je to trošku nešikovný příměr, ale jsou to lidé, kteří žijí myšlenkou TV NOE. Žijí v té rodině, ví o tom hodně, mají hodně informací, šíří to dobré jméno, vybírají peníze. Používají důvěru ostatních. Takže čím dál více budeme mít takových babiček a dědečků = čím více budeme mít těch KANOÁKŮ, tím bude rodina TV NOE širší a větší a to se projeví i finančně. Čím bude mít TV NOE více finančních prostředků, tím bude krásnější a pestřejší. Takže je to všechno o financích. Když je jich málo, tak nemůžeme dělat velký program nebo mnoho programů. Věřím tomu, že se tato rodina bude rozrůstat díky KANOÁKŮM. Pak bude i programová nabídka pestřejší a televize bude taková silnější. Bude tak evangelizovat i ty nevěřící. Díky větší finanční podpoře budou i celovečerní hrané filmy a různé seriály. To se dá všechno koupit, ale stojí to spoustu peněz.
4) Co byste těmto dobrovolníkům popřál? Myslíte si, že by se měli i ostatní televizní diváci nějak zapojit a jakým způsobem?
Dobrovolníkům bych popřál radost z této služby a zpětnou vazbu. Lidi, se kterými jsou ve spojení, kterým roznášejí tu korespondenci. Od kterých přijímají peníze. Myslím si, že jejich radost je velmi silná a člověk ji potřebuje. KANOÁKŮM nikdo nepoděkuje. Pán Bůh ale poděkuje - má svůj způsob odměny. Přeji jim, aby pocítili odměnu od Hospodina. Myslím si, že by se mohli zapojit ve třech okruzích. Jednak dobrým slovem, že šíří dobré jméno. Říkají o TV NOE před druhými, pomáhají technicky, když si někdo pořídí satelit. Třeba jim i sdělit, že to není drahá věc.
V současnosti se už dá satelit pořídit za 1 500 Kč. Často totiž nevědí, že je satelit tak levný. Můžou pomoci s jeho příjmem. Říct jim, že jsou tam různé pořady. Šíření dobrého jména určitě. Důležitá je i pomoc finanční, která je nesmírně důležitá. Taktéž pomoc duchovní. Do ní se může zapojit každý - sebemenší modlitbičkou. Můžou poprosit Pána Boha, abychom dělali televizi dobře, abychom měli finance a dobré spolupracovníky. Důležitá je moudrost při výběru pořadů. Myslím si, že třetí pomoc, tedy ta modlitba a duchovní podpora je nejdůležitější a také nejsilnější.
5) Co je při práci v TV NOE nejtěžší?
Jednak mít víru, ve které se musíme neustále povzbuzovat, že se Pán Bůh opravdu postará. Někdy se opravdu finančních prostředků nedostává. Musíme zaplatit faktury. Takže to jsou někdy těžké chvíle, někdy dny i noci, kdy si musíme jít půjčit, abychom někoho nezklamali. Každý nemůže počkat s fakturou a se splátkou. Jsou to někdy těžké chvíle, když se těch peněz nedostává. Pán Bůh to vždycky nějak vyřeší. Zkouší nás právě v pokoře, víře i v důvěře vůči němu. Potom jsou těžké chvíle, když lidé kritizují TV NOE. Ta kritika ale není konstruktivní.
6) Z čeho máte naopak největší radost?
Každý den máme radosti. Z lidí, kterým je televize opravdu průvodcem nebo společníkem. Také to, že s televizí žijí. Je to projevem radosti a těchto lidí je hodně. Dávají nám to najevo mnoha způsoby. I na Katolické charismatické konferenci jsem to zažil. Děkují za svou babičku, která stále žije s televizí NOE a je tak šťastná. Nebo například manželé – paní poslala větší obnos peněz a říkala, že se s manželem stále dívali na televizi. Bylo jim u TV NOE dobře. Pak její manžel umřel a ona poslala peníze na NOE. Řekla : „Víte, já když se dívám na NOE a manžel už tady není vedle mě, tak přesto ho pořád vnímám, jako by tu vedle mně byl, když si TV NOE zapnu“. Cítím, že jsme tak navzájem spojeni. Vzniká tak zvláštní společenství, až člověka mrazí. Mám radost, že máme interaktivní pořady. Například pořad
„Bol som mimo“ nebo „Chvály“. Při „Chválách“ dostaneme velkou smršť smsek, které nestačíme ani odbavit v našem vysílacím čase. Lidé, kteří nám volají a pláčou do telefonu, že teď pochopili, v čem je chyba. Mají někoho v rodině, kdo se dostal do závislosti a díky vysílání TV NOE cítí, že jsme jim dali naději. Pro mě to jsou obrovské chvíle radosti. Samozřejmě, každá mše svatá je velkým zdrojem radosti atd. Ale jestli se ptáte, co nám v TV NOE dělá radost, tak je to určitě ta zpětná vazba diváků. Ta mně naplňuje obrovskou radostí.
7) Setkáváte se s nějakými nepříjemnými reakcemi lidí, kteří TV NOE nepřejí? Pokud ano, jak to na Vás působí, případně, jak to řešíte?
Ano, setkáváme se s takovými reakcemi a je dobře, že jsou. Chvála Pánu Bohu za to, protože těmi negativními reakcemi může TV NOE růst, ale pokud jsou konstruktivní. Pokud vedou k něčemu, co se dá změnit. Nejvíc mně mrzí, když lidé kritizují TV NOE, kteří ji vůbec neviděli. Už se mně to několikrát stalo, že říkali, proč to vysíláte a proč tak reprízujete? Říkám jim:
„Co jste viděli? Kdy jste se dívali naposled? Odpoví mi: Já TV NOE nemám. Já jsem jen slyšel“. Tak to mě vždycky „naštve“. Nic neviděl a všechno je špatně. Tito lidé si myslí, že bez peněz se nedá dělat pořádná televize. Říkají: „Když nemáte peníze, jak můžete dělat dobrou televizi“. My jsme jen jejím nástrojem. TV NOE dělá Hospodin. My jsme jen takoví nehodní služebníci. Takže to není dílo lidské. Je to prostě dílo, o které se Pán Bůh stará. V tom je kus krásy, za kterou my ani tak nemůžeme. Je to věc Boží. Mrzí mě, když to lidé kritizují jenom tak levně, aniž by ji viděli. Říkají: „Proč tam nemáte nějaké hrané filmy a proč tam máte pořád nějaké dokumenty? Ale více se setkávám s tím, že lidé jsou velmi mile a pozitivně překvapeni. Jsem velmi vděčný za negativní reakce. Tím totiž TV NOE roste. A jak je řešíme? Komunikujeme. Píšeme emaily. Snažíme se s člověkem, který nám napíše něco negativně, spojit se s ním a vést dialog. Bavit se o tom. Je to také o pokoře. Člověk musí být pokorný.
8) Máte nějakou vizi, co byste chtěl změnit u nás v ČR?
Já si myslím, že TV NOE má ještě velké rezervy právě v interaktivně. Chtěl bych, abychom byli stále více propojeni s diváky. Každý den, aby byly živé přenosy. Abychom měli živé moderátory, kteří budou diváka provázet celý den. Myslím si, že té bolesti mezi lidmi je tolik, že máme obrovský úkol nápadů, jak těm lidem pomoci. Je to běh na dlouhou trať. Mám vizi, jakou by měla TV NOE být. Každý večer bychom chtěli mít nějaký hraný film, pěkné rodinné seriály (ne ty přiblblé, které nám pouštěli), ale takové, kde se opravdu jedná o hodnoty manželství, věrnosti, kde se řeší záležitost eutanázie, potratu, ale z toho pozitivního hlediska. Kde se tak ukazuje statečnost těchto lidí. Ostatně jsme to slyšeli i na dnešní přednášce. Je tolik vzorů a světců, filmů o těchto světcích, které jsou natočeny. To znamená, abychom takové filmy měli v televizi. Měli bychom být tak bohatí, abychom je mohli odvysílat. Ale tam dojdeme. Myslím si, že jsme na nějakých 20 %, kde bychom chtěli dojít. Třeba nám pán Bůh dopřeje, že to tak jednou bude. Moje vize jsou takové, že by TV NOE měla být opravdu televizí plno formátovou a měla by mít zastoupeny všechny žánry. Neměla by být o 56 lidech, jak je nás v současnosti, ale minimálně o 150 lidech. A vize pro Českou republiku? Restituce snad dneska nějak odhlasovali nad ránem (z dřívějšího data), jak to dopadne ještě nevím, ale přál bych jí, aby to už konečně ustalo a lidé si začali více vážit církve. Prostředky, které se vynakládají všude možně, by se měly investovat hlavně do rodiny a do prevence kriminality. Kdo je ochranou morálky jako takové? Církev. Téměř všichni církví opovrhují a přitom si neuvědomují, že nositelkou mravních hodnot je církev a to nám nejvíce schází. Všude se lže. Stále se dohadují, zda se zbavit či nezbavit poslanecké imunity, místo toho, aby se řešili pořádné věci. Vyhazují se tam lidé. Jsou strašné kauzy a korupce. Chybí morálka. Chybí to, že se lidé nebojí Pána Boha. Bylo by dobré, kdyby církev měla jasnější hlas ve společnosti. Církev má školy, nemocnice, Charitu. Měla všechno krásné, ale lidé, jakoby to nechtěli vidět. Utíkají před pánem Bohem.
9) Kdy jste se rozhodl, že se stanete knězem? Kdy na Vás přišla ta první myšlenka?
To je otázka na dlouho. Nevím, zda se dá tak ve zkratce odpovědět? Já jsem se definitivně rozhodl na vojně. Ale myšlenka zrála už od těch 16 -17 let. Ale zrála ve společenství mladých. Modlil jsem se dlouho i se svojí sestrou Františkou, která je nyní představenou Františkánského řádu kongregace milosrdných sester Svatého Františka. Sestřička je taková moje velká opora. Babička mně k tomu také hodně pomohla. To je mnoho věcí, lidí a událostí, které mně k tomu dovedly a dozrály, že jsem se nakonec dostal ke kněžství. Mám takové chvilky, kdy jsem o tom začal přemýšlet, ale to jsou takové detaily (to už jsem říkal na začátku). Jeden ten detail byl ten, kde jsem byl na pouti v Čenstochové, to mně bylo kolem 16-17 let, tak jsme tam byli s jedním knězem p. Novosadem. Byl to Salesián. To bylo potajnu - byl to zájezd po památkách, ale ve skrytu to byl zájezd do Čenstochové. Vím, že jsem se tam hodně modlil před obrazem Panny Marie. Byl jsem tam poprvé, hodně jsem se tam modlil za naše společenství. Byl jsem tam takový šťastný a jak jsme se vraceli, tak se na hranici něco stalo. Stáli jsme tam v autobuse 3 hodiny. Kněz, který nás vedl si sedl ke mně a začal mně povídat, jak se on dostal ke kněžství. Já jsem ho tak poslouchal a jak už povídal asi hodinu, tak jsem si říkal: „Snad on si nemyslí, že bych chtěl být knězem. Proč mně to říká? Úplně jsem se toho začal toho lekat. On mně tak „nahlodal“, že jsem vážně o tom začal přemýšlet, že jsem z toho nemohl ani spát. Tak to si myslím, že to byl jeden z prvních takových detailů, takových prvních dotyků. Vždycky jsem se toho lekal, bál jsem se toho. Představoval jsem si život spíše jinak, v rodině jako v manželství. Pán Bůh tomu tak chtěl a jsem rád, že jsem se tak rozhodl. Vůbec toho nelituji. Já jsem vždycky toužil po dobrodružství, po horách jsem kolikrát riskoval. Miloval jsem dobrodružství – hory, tajemno. Zjistil jsem ale, že to největší dobrodružství je s Bohem. To je každodenní a nejsilnější a proto jsem se tak rozhodl.
10) Proč jste se rozhodl stát salesiánem?
Protože jsem poznal salesiány, kteří mně formovali už v dospívání. Věděl jsem o nich. Nesměl jsem o tom nikomu říct. Potom, když jsem se rozhodl, že se chci stát knězem, tak jsem si říkal, chci být knězem - salesiánem, Jsou pro mladé a jdou k mladým lidem. To mně nesmírně přitahovalo a viděl jsem příklad salesiánských kněží. Velmi mně k tomu pomohli. V semináři jsem se dozvěděl o možnosti, že můžu potají dělat aspiranta a noviciát a tak jsem se velmi rychle rozhodl. V semináři jsem udělal celou salesiánskou formaci a salesiánem jsem se stal ještě před kněžským svěcením.
11) To je možné i před kněžstvím?
Ano, to jde.
12) Byl hlavním důvodem i Don Bosco?
To je dobře, že se ptáte. Samozřejmě, že Don Bosco.
Don Bosco byl první světec, kterého jsem nejdříve poznal. Babička nám ještě jako dětem četla jeho životopis. Když jsem šel ještě k biřmování - nevím, už v kolika letech to bylo, možná ve 13, 14 letech. Zvolil jsem si Dona Bosca jako biřmovacího patrona, protože mně byl nejbližší. Věděl jsem o něm, líbil se mně a byl mně velmi sympatický. Netušil jsem, že se jednou stanu salesiánem. Pán Bůh si mně určitě nějak vedl přes Dona Boska.
13) Co by měli diváci TV NOE udělat proto, aby byla TV NOE i do budoucna finančně stabilní?
To jsou ty 3 věci, o kterých jsem už dříve říkal. Šířit dobré jméno, finančně pomoct, nezapomínat na nás a modlit se. Když to bude takto fungovat, ona bude stabilní pořád, protože ji bude Pán Bůh žehnat. Když se budou lidé modlit, Pán Bůh bude televizi žehnat a nebo bude chtít, aby ta televize nebyla, on nám to dá najevo. Prozatím nám dává najevo, aby byla. Takže je to o té modlitbě. I sestřičky se modlí, kontemplativní řády. Vím, že v mnoha klášterech nás mají jako prioritu, že se za nás modlí. To je velká podpora. Takže pokud to bude trvat, tak se vůbec nebojím, že by jsme nebyli finančně stabilní. Samozřejmě je důležitá i velká moudrost, abychom peníze, které máme, abychom efektivně a hospodárně využívali, abychom neudělali nějaký ukvapený nákup techniky, se kterou jsme mohli ještě počkat, protože technika stojí hodně peněz. A abychom ji koupili v pravý čas. Musíme se zdokonalovat i v technice, chceme jít už i do HD. Už nyní vyrábíme věci do HD TV, abychom jednou mohli přejít do toho systému. Je to o počtu lidí, zda ti lidé tu práci ještě unesou, nebo už musíme přidat dalšího zaměstnance, na kterého musíme zase sehnat peníze. To je neustálé rozhodování. Je to věc, kterou musíme najít před svatostánkem. Takže úplně nejdůležitější co by diváci TV Noe měli udělat pro to, aby byla do budoucna finančně stabilní, tak si myslím, že je to modlitba. Nemyslím si, že ani ty peníze by měli posílat, ale že by se měli modlit. Protože, když se budou modlit, tak ten Pán Bůh pošle ty lidi, kteří peníze mají. Nebo třeba nám někdo něco odkáže. To se nám také občas stane. Někdo se třeba rozhodne a dá nám větší částku peněz, ale proč? Protože se někdo modlil, že to člověka napadlo nám to dát.
14) A co říkáte na pravidelnost platby?
Samozřejmě. To už jsou takové technické věci. SIPO je výborná věc, nebo příkaz k úhradě. Člověk pak ani neví, že mu odchází 50-100 Kč měsíčně. On to ani nepozná a nám to hodně pomůže. Přikláním se však nejvíce k modlitbě, protože to je to nejjistější.
15) Co byste popřál TV NOE a především televizním divákům do budoucna?
Já bych jim přál radost. Radost ze života, radost z krásy stvoření, radost z hledání Boha. Já bych byl moc rád, kdyby skrze TV NOE mohli lidé Boha hledat. Stačí jen pár lidí. Nemusí to být velké počty. Kvůli tomu to má všechno smysl. Já bych divákům TV NOE přál hlavně radost - toho marnotratného syna, který jsme tady na charismatické konferenci 2012 slyšeli. Radost z toho, že Bůh mně má rád. Včera mně říkala p. Urbášková (dramaturgyně TV NOE), že se setkala s jednou paní, která má postiženého syna. Ten prodělal bouračku, ztratil půl mozku. Leží a znovu se vrací do života. Nic si nepamatuje. Pamatuje si jedině slova Bůh, Pán Ježíš a Panna Maria a také, že se umí modlit. Maminka to nechápe, že na nic nebere, jenom na modlitbu. Dala mu televizní ovladač a on si sám naladil TV NOE. Dívá se na TV NOE a říká, že je to tak krásné. Když byla mše svatá, měl růženeček, přitiskl si ho na srdce a díval se na mši svatou. Bylo vidět, jak krásně žije s Bohem skrze TV NOE. Říkala také, když byl nějaký koncert duchovní hudby na TV NOE a hrála tam vážná hudba, říkal: „Maminko, to je jak v nebi“. Naďa Urbášková měla slzy v očích, protože dělá vážnou hudbu. Jsou to její pořady. TV NOE bych přál, aby rostl počet diváků a jejich příznivců. Lidí, kteří ji mají rádi. Abychom byli takovými, jakými nás chce mít Pán Bůh. Abychom byli správnými nástroji v jeho rukou.
Dana Mičolová
redaktorka
www.lidemezilidmi.cz
