Blížíme se k příchodu SVĚTLA na tento svět a spoustu inspirace můžeme získat i od MATKY
Máme teď před sebou vánoční čas, se kterým je Maria tak bytostně spojena. Ponořme se do něj již nyní. Je to čas, kdy všichni tuší, že se stane a událo něco nadpřirozeného. Lidé, věřící i nevěřící, jsou naplnění jakýmsi očekáváním. A jsou jacísi lepší, nebo snaží se být lepší. Vánoce přinášejí pokoj. Vlastně ... to Dítě, tak výjimečné, ho přináší.
Dítě, co se nenarodilo v hříchu. Ale přichází i čas bolesti.
Je čas pokoje a čas bolesti. A právě v bolesti, sjednocené s Ukřižovaným, se získává pokoj a všechny milosti pro nás a pro bližního. Ježíš-Člověk se po hrozných bolestech umučení vrátil jako Ježíš-Bůh. Vrátil se Pokoj. Aby ti přinesl pokoj. Pokoj z nebe, ze kterého přišel a ze kterého teď sesílá svůj pokoj těm, kteří ho na světě milují. Ale v hodinách umučení, on, Pokoj světa, byl zbaven tohoto pokoje. Nebyl by trpěl, kdyby ho měl. A musel trpět, dokonale trpět.
Zaměřme svůj zrak nyní na Marii, vždy Pannu. Maria "vykoupila ženu" svým božským mateřstvím. Ale to byl jen začátek vykoupení ženy. Slibem panenství si odepřela každý lidský manželský svazek a odmítla každé uspokojení žádostivosti, aby si zasloužila nebo získala milost od Boha. Ale to ještě nestačilo. Neboť
Evin hřích, můžeme tak přirovnat,
byl strom se čtyřmi větvemi - pýchou, lakomstvím, žádostivostí a smyslností. A všechny čtyři bylo třeba obseknout dříve, než by se strom zničil od kořenů.
(1)
Tím, že se Panna pokořovala až do krajnosti, do hloubky, zvítězila nad pýchou.
Pokořovala se před všemi. Nemluvím o její pokoře vůči Bohu. Touto je povinné každé stvoření vůči Nejvyššímu. Pokoru mělo i jeho Slovo. A tu musela mít i Žena. Přemýšlel jsi někdy o tom, jaké ponížení musela zakusit od lidí a nijak se nemohla bránit? Také Josef, ačkoliv ho Bible nazývá spravedlivým, ji obvinil ve svém srdci a chtěl ji - i když potají ale stále - propustit. Ostatní, ať už cizí nebo z příbuzenství - a to bolelo ještě víc -, hřešili tím, že reptali proti jejímu stavu a hlučnost jejich slov přicházela jako trpká vlna, aby roztříštila její lidství.
A to byla jen první z nekonečných ponížení, které Panně připravil její život Ježíšovy matky a Matky lidského rodu a pak Církve. Pokoření bídy (ona z královského, Davidova rodu), útěku (Egypt a život uprchlíka a psance), pokoření pro výčitky příbuzných a přátel, kteří neznajíce pravdu, pokládali její chování matky vůči jejímu milovanému Ježíši, když byl mladým mužem, za slabošství. Pokoření během tří let veřejného působení a evangelizace (kdy jí zejména příbuzní určitě říkali, že ho má přimět řádně pracovat, vydělávat na matku a sebe a nedráždit a neprovokovat "mocné" z Chrámu), kruté ponižování v hodině Kalvárie od lůzy, co se na takových popravách obyčejně shromáždila, pokoření v tom, že si musela přiznat, že nemá za co koupit místo a voňavé masti na pohřeb svého Syna.
2)
Panna zvítězila nad lakomstvím prvních rodičů tím, že se předem zřekla svého Syna.
Víme, že matka se nikdy nezříká svého Syna, pouze z donucení. Ať by ho žádala od jejího srdce vlast, láska manželky nebo sám Bůh, zatne se a bude vzdorovat rozloučení. Je to jakoby lidské, přirozené. Dítě roste v lůně matky a nikdy se zcela nepřetrhne pouto, které drží jeho bytost spojenou s matčinou. I když se odstřihne kanál života pupeční šňůry, zůstává vždy "nerv", který vychází z matčina srdce, duchovní nerv, živější a citlivější než nerv tělesný, který se vštěpí do srdce dítěte. A matka cítí, jak se natahuje až do křeče, jestliže Boží láska nebo láska nějakého stvoření nebo požadavky vlasti vezmou syna od matky. A roztrhne se a trýzní srdce, když matce vytrhne syna smrt.
A co udělala Panna? Ona se zřekla svého Syna ve chvíli, kdy ho dostala a obětovala ho Bohu (i vůlí i v Chrámu). Dala ho Bohu. Lidem ho dala. Hříšníkům ho dala. Nám ho dala. Ona se vzdala plodu svého klína, aby odčinila Evinu krádež Božího plodu.
(3)
Panna zvítězila nad žádostivostí poznávat a užívat si a přijala vědění jedině a pouze toho, co Bůh chtěl, aby poznala a věděla.
A dále: vzdala se zvědavosti a neptala se sebe nebo Boha víc, než jí bylo řečeno. Jak jí Bůh dával poznat. Věřila a po jedné zkoušce v Jeruzalémě, když se Ježíš ztratil a ona se zeptala: "Cos nám to udělal?", se už více nikdy nevyptávala. Porovnejme si to s dnešním člověkem pátrajícím na internetu a všelikde po poznání, které nedává Bůh, ale jeho Nepřítel. Za tím je pak závislost. Zvítězila nad žádostivostí užívání, protože se vzdala každé radosti smyslů. Tělesnost, Satanův nástroj, odsunula se Satanem pod svou patu, aby si z něj udělala stupačka a přiblížila se k nebi. Nebe! Její meta. Její cíl. Její domov. Tam, kde je Bůh. To byl jediný hlad Panny. Závislost POUZE na Bohu. Hlad, který nebyl žravostí, ale Bohem požehnanou nezbytností, který chce, abychom vychutnávali jeho.
(4)
Panna zvítězila nad smyslností, která je žádostivostí přivedenou do chtivosti.
Protože každá nezkrocená neřest vede k větší neřesti. A Evina touha, hodná pokárání, ji přivedla k smyslnosti. Už jí nestačilo, aby sama měla zadostiučinění. Chtěla pohnat svůj zločin do rafinované intenzity a poznala (to, co Bůh nechtěl, aby poznala) a stala se učitelkou smyslnosti svému druhovi.
Panna obrátila pojmy a namísto klesání stále stoupala. Místo toho, aby nechala Josefa klesnout, ho stále přitahovala do výšky a ze svého druha, z čestného, udělala "anděla".
Po porodu, kdy Panna vlastnila Boha a s ním jeho nekonečné bohatství, spěchala se jich zbavit, obětovat, a řekla: "Hle, ať se stane skrze něho a od něj tvá vůle." Čistý je ten, kdo je zdrženlivý nejen tělem, ale i citem a myšlenkami. Ona musela být čistou, aby zničila necudnost těla, srdce a mysli. A neporušila svou zdrženlivost ani jenom tím, že by řekla o svém Synu - jedině jí na zemi, jako byl jedině Božím v nebi: "Tento je můj, chci ho." Neřekla, že on je (pouze) její a chce ho mít jen pro sebe.
A přece ani to nestačilo, aby žena získala pokoj, který ztratila Eva. Tento pokoj dostala pro nás u paty kříže při pohledu na umírání Toho, koho jsme na Vánoce viděli narodit se. Když viděla, jak se jí útroby trhají při výkřiku jejího umírajícího Syna, zbavila se jakékoliv ženskosti, už nebyla tělem, ale andělem. Maria, Panna provdaná za Ducha Svatého, v té chvíli zemřela.
Zůstala Matka milostí, ta, která svými útrapami zrodila Milost a dala ji nám. "Žena-samice," kterou znovu posvětila na ženu ve vánoční noc, u paty kříže dostala prostředky, aby se stala stvořením nebes. To udělala pro nás, a zejména pro ženy, když odmítla každé uspokojení, i svaté. Z žen, které Eva snížila na "samice" ne vyšší než družky živočichů, Panna udělala, ale jen pokud si to skutečně přejí, Boží svaté. Vystoupila za ně. Jak udělala s Josefem, i ženy přivedla výše. Skála na Kalvárii se stala její Olivovou horou. Odtud vzala žebřík, aby přivedla do nebe znovu posvěcenou duši ženy spolu s jejím tělem. S jejím oslaveným tělem, neboť nosilo Boží Slovo a zničilo v ní i poslední stopu Evy, poslední kořen onoho stromu se čtyřmi jedovatými větvemi a s kořenem zasazeným do smyslů, který přitáhl lidstvo do Pádu a který až do konce věků a až do poslední ženy bude člověku trhat útroby. Odtud, kde nyní září v paprscích Lásky, a kam se přichází přes bolest (a tím výše se přichází, čím více se přineslo bolestí pro získání milosti pro svět), nás volá a ukazuje nám LÉK, abychom zvítězili nad sebou samými - MILOST PÁNA A KREV SYNA PANNY.
Stefan Patrik Kovac, ThLic
článek naleznete
zde., 8. 12. 2014
.jpg "Pieta, cello5, CC0 Public Domain / FAQ, http://pixabay.com")
