Můj milovaný synek mi zase trucoval. Neskutečně. Zaťaté pěsti, založené ruce přes sebe, pohled a lá hrom do buku. Vrčel, štěkal, kvílel. A to jen proto, že jsem ho přišla potřetí poprosit, aby si uklidil nejprve své svlečené věci, napsal si úkoly a až potom četl.
S povahami dětí je to někdy těžké a u nás to při počtu čtyř choleriků ze sedmi kusů platí dvakrát. Najít dobré a klidné řešení je náročné a přiznávám, ne vždy se to, navzdory snaze, podaří. Přesto to nevzdávám.
Vrátila jsem se počtvrté, sedla si vedle toho mého nadutce a zeptala jsem se ho:
"Šimone, umíš si představit, jak by to vypadalo, kdybys byl fotbalistou a takto se choval?"
Nečekal to. Vrhl na mě ještě zlomyslnější, ale tázavý pohled.
"No prostě bys byl takový hráč, který by si dělal, co chce, tak jak to teď tvrdíš - a i někdy děláš. Jak by to pak vypadalo během zápasu na hřišti? "
Chytil se.
"No, pak by takový hráč běhal po hřišti sám, stále by bral míč jen pro sebe a chtěl by dát sám gól a na ostatní by kašlal."
Podívala jsem na něj: "Podle tebe by to tak bylo dobré? Možná by dal gól, ale není jisté, zda by jako tým vyhráli a je určitě jisté, jak by se cítili jeho spoluhráči z týmu. "
"Špatně," přikývl Šimon už bez přebytečného vzduchu v tvářích,
"to je strašně odporné, když někdo takto hraje."
"A co myslíš, jak se cítí takový trenér tohoto mužstva, když má takového jednoho ... dva ... tři hráče? Kteří nerespektují pokyny, pak často dostávají žlutou či červenou kartu - protože když se dívají jen na sebe, stává se mnohem víc, že faulují ...
Ve fotbale je Šimon doma:
"No, ten trenér je chudák ... to vím, jak se někteří strašně rozčilují, když hráči nedělají, na čem se dohodnou a co natrénují. To musí být fakt nervy. "
"Vidíš? A jak se takový trenér musí cítit před obecenstvem, jak před ostatními hráči, jak před předsedou klubu a jak před majitelem klubu? Vždyť to dělá, jak nejlépe umí, a přece to vypadá hrozně."
Můj trucovitý syn přikývl plný uznání, ale já jsem klidně pokračovala:
"Šímo, i naše rodina je takový fotbalový tým a má své hřiště. My dva s tatínkem jsme trenéři, kteří vedeme mužstvo a dáváme pokyny ke hře, tak, jak nám to říká Bůh, majitel našeho klubu. Co myslíš, jak se cítíme my před Ním, před ostatními tvými sourozenci, jak vypadá naše hra, když neposloucháte? "
Chvíli bylo ticho. Po okamžiku mlčení můj trucovitý kavalír slezl z kouta postele, objal mě a šel si poskládat věci do skříně. Udělat úlohy - to ho byla radost sledovat. Hra frčela jak měla a Šimon neměl míč jen pro sebe.
Autor: Mária Kohutiarová
Převzato z
zastolom.sk, 12. prosince 2014
článek naleznete
zde.
