Znamení doby pro apoštolát v Apokalypse

Církev má především zjevovat Boha, ale stále více jí náleží prostý úkol opatrovat lidství. Přináší hlavně nadpřirozenost, ale je stále více volána hájit přirozenost. Zpřítomňuje věčnost, ale stále více je zárukou dějin. Je chrámem Ducha, ale stále více se ukazuje být strážkyní těla, pohlaví i samotné materie.





V zásadě jsme povoláni k jednoduchým věcem. Sklánějte se k věcem obyčejným, říká sv. Pavel (Řím 12,16). Např.: že manželství patří jednomu muži a jedné ženě; že dítě se rodí z otce a matky, že krávy nejsou masožravé, že přirozená danost není konvenční konstrukce, anebo že bytí není nic. Připomínat tyto zřejmosti je obtížnější než věda, obtížnější než samotný zázrak.


Znamení doby pro apoštolát v Apokalypse

Fabrice Hadjadj

Jaká jsou znamení doby, jimiž se máme nechat podněcovat ve svém apoštolátu? Co je charakteristické pro naši dobu ve srovnání s jinými dobami?

Všichni myslitelé, ať už ji haní nebo opěvují tím, že se noří do nejponuřejšího pesimismu anebo se nechávají unášet tím nejhloupějším optimismem, všichni tvrdí, že vstupujeme do změny epochy, otřesu tak obrovského, jakým byl konec doby kamenné. Tento zmatek souvisí také s technickou revolucí, která není agrární, nýbrž inženýrská. A toto inženýrství s sebou nese radikální antropologický přelom. Nekřesťanští myslitelé neváhají mluvit o Apokalypse. Příznakem této Apokalypsy jsou všechny ty zápasy, kterých se „na opačné frontě“ účastní církev. Církev má především zjevovat Boha, ale stále více jí náleží prostý úkol opatrovat lidství. Přináší hlavně nadpřirozenost, ale je stále více volána hájit přirozenost. Zpřítomňuje věčnost, ale stále více je zárukou dějin. Je chrámem Ducha, ale stále více se ukazuje být strážkyní těla, pohlaví i samotné materie. Tato děsivá situace, kde se zdá, že nic nejde samo od sebe, je vskutku zarážející, protože pak může všechno začít znovu od Boha. Můžeme to pozorovat na pěti či šesti znameních naší doby. Nenárokuji si úplnost. Doufám jen, že podám dostatečný nástin umožňující nahlédnout zvláštní fyziognomii dnešního misijního poslání či spíše jeho novou radikalitu: apoštolát na úrovni Apokalypsy.

1.

Naše doba je koncem pokrokářství. Velké politické utopie 20. století jsou mrtvé. Platí to pro komunismus stejně jako pro liberalismus. Byla stržena zeď. Zhroutily se trhy. Už nevěříme v neomezený růst slibovaného zítřka. K tomu se řadí teorie darwinismu, který nám našeptává, že lidská rasa je riskantním amatérstvím a může být nahrazena jiným druhem. V tomto smyslu Günther Anders napsal roku 1960: „Nežijeme už v epoše, nýbrž na konci.“ Roku 1979 ve svém mistrovském díle Princip odpovědnosti konstatuje Hans Jonas: „Kdysi byla přítomnost člověka ve světě primární danost, která nevyžadovala precizaci“. Dnes je předmětem otázek, ztratila svoji evidenci.

Za těchto extrémních okolností se misijní poslání může pouze vrátit k podstatnému, ke své eschatologické dimenzi, k naději. Znamená to, že evangelizace má přednost před veškerou politizací a metafyzika před morálkou. Všeho je třeba se znovu chopit od základu. Pokrokářství a jeho naděje na změny mohou dát životu provizorní podnět. Má-li však lidská rasa upadnout v nemilost a zaniknout, jak zabránit ženě, aby šla na interrupci? Proč nepodříznout vlastního souseda, pokud to pomůže na chvíli zapomenout na nesmyslnost vlastního života? Proč se nevrhnout střemhlav do narkotik a zábavy?

Můžeme opakovat, že takové skutky jsou sebevražedné. A právem lze odpovědět, že příroda v každém případě rodí bytosti jen proto, aby je potom zmasakrovala, takže sebevražda může být způsobem, jak žít ve shodě s přírodou...

Tomáš Akvinský je v tomto bodě precizní: „Naděje vede člověka k tomu, aby ctil předpisy“ (ST II-II, q.22, a.1c). Člověk bez naděje nemá ani morálku. Jde tedy o to, že ještě před jakoukoli morálkou a v jednání mimo dobro a zlo se ukazuje dobrota bytí, protože člověk je stvořen a protože je vykoupen. Jsou-li světské naděje zmařeny, může teologální naděje znovu otevřít budoucnost, poněvadž tato naděje nestojí na perspektivě zářných zítřků, ale chová v sobě víru ve Věčného.

2.

Naše epocha, zejména v západních společnostech, není už především ideologií, nýbrž technologií. To je hlavní bod. Zřídka dnes potkáme militantního ateistu. Naproti tomu mnohem častěji potkáme stoupence buddhismu, protože buddhismus je především meditační technika a my jsme ve věku techniky.

Co zůstalo z relativismu? Je namístě mluvit o nauce? Relativismus je spíše účinkem sdělovacích prostředků. Média potřebují podívanou a news. Aby byla nějaká podívaná je zapotřebí šokujících a rozporných sdělení. A pokud se týče samotných news, je zapotřebí, aby zpráva nebyla Dobrou zvěstí a aby její novost neměla žádný existenciální dopad, nýbrž zanechala nás v postoji nezaujatého diváka, třeba rozhořčeného, ale pasivního, anebo zaujatého, ale zkaženého. Totéž se týká genderových studií. Říká se, že je to ideologie, ale konstruktivismus této ideologie je pouhý derivát soudobé technologie. Protože biotechnologie převádí tělo na sumu manipulovatelných funkcí, může se člověk stát neutrálním subjektem, který si konstruuje svůj rod.

Co to znamená pro misijní poslání?

Že po kázání o posledním cíli je nanejvýš důležité věnovat pozornost prostředkům. Prostředky nejsou neutrální. Tolik praví také známá sentence Marshalla McLuhana: „Prostředek je poselstvím.“ Prostředek jednak propůjčuje poselství svůj formát a jednak předpokládá, že všechno je pouhá informace. Je možné šířit evangelium pomocí Twitteru po kouskách o 160 znacích, ale znamená to šířit jej ve sloganech. To by znamenalo převádět evangelium na poselství o něčem místo na setkání s někým.

Odtud plyne naléhavá potřeba připomínat, že prosté a nuzné prostředky jsou nadřazeny těm pronikavým a sofistikovaným. Ježíš svým učedníkům svěřuje poslání, ničím je nevybavuje, nýbrž jim odnímá. Blíženskou lásku nelze vnímat jinak než od bližního. Naději na setkání s Bohem účinně předává jedině setkání s druhým. Víra ve vtělení se neuskutečňuje jinak než vtělením. Je možné začít „kontaktem“ přes hypermediální sítě, ale potom je zapotřebí, aby se kontakt stal spolu-dotykem (con-tactus), který bude součástí dotyku, poněvadž všechny svátosti předpokládají tuto dimenzi.

3.

Tento technologický a utilitaristický svět budí reakci, která není odpovědí: kult emocí. Kult emocí reaguje na nákazu manipulace, avšak je také jejím komplicem. Poněvadž jak v patocentrismu (ohled ke všem bytostem, které cítí bolest) tak v technokracii patří míra čehokoli nám. V patocentrismu skrze subjektivní emoce, v technokracii skrze objektivní manipulaci. Je zajímavé pozorovat, jak západní mládež může snadno přecházet od internetu k terorismu. Krach politických utopií a impérium technologie favorizují růst fundamentalismů. Tyto fundamentalismy jsou heroicko-religiózní verzí kultu emocí. Jsou to však také duchovní utilitarismy, které koncipují Boží království podle vzoru technické, vojenské či mediální nadřazenosti.

Vzhledem k tomuto fenoménu musí misijní poslání mít „odvahu otevřít se šíři rozumu“ (řečeno spolu s Benediktem XVI.). Tato šíře umožní vyjít z dvojího kultu kaprice a kalkulu anebo střetu mezi účelovým racionalismem a slepým fideismem. Ukazuje nejenom, že víra – a zejména chvála – není opak, nýbrž extrémní schopnost rozumu, ale připomíná také, že logiku netřeba oddělovat od genealogie. Co se vyvozuje z intelektuálního pojmu, plyne z tělesného početí. Logos je také jméno Syna. A to nám připomíná, že rozum není především kalkulace, nýbrž příbuznost.

4.

V souvislosti s tím, co bylo doposud řečeno, je třeba připustit, že nynější svět je spíše než materialismem poznamenám odhmotněním čili digitalizací. Aktuální úbytek smyslu se netýká ani tak duchovna. Jde spíše o úbytek smyslu pro matérii, hmotu, které je dána v určité svojí formě a kterou je třeba respektovat. Přešli jsme z paradigmatu kultury do paradigmatu inženýrství. Kultura, jejímž vzorem je zemědělství, provází expanzi a užívání určité formy, kterou dává příroda. Inženýrství naopak ukládá svoje plány přírodě, kterou redukuje na zásobu disponibilních materiálů a energií. Nyní je dar redukován na data. Využívá se databáze. Už se neusiluje o štědrost rozdávání.

Vzhledem k tomuto úbytku smyslu pro matérii je třeba vrátit se k teologii probíhajícího stvoření a tedy k moudrosti benediktinského ora et labora. Aby mládež hypnotizovaná virtuální realitou a atomismem znovu otevřela svého ducha, je zapotřebí, aby se potravinové produkty neobjevovaly magicky na pultech supermarketů a zeleň nerostla shůry. Slovo se stalo tělem a stalo se tesařem. To není bonmot. Pokud se mluví o duchovním životě a všeobecně se používá obrazů pole, vinné révy či hořčičného zrnka, není to náhoda. Objevuje se tak nebe a současně země, protože země je dílem nebe a jeho cestou. Otázka ekologie se proto stala rozhodujícím místem evangelizace. Ekologie kromě toho, že urguje, předpokládá kontemplaci přirozeně daného řádu, a je tedy v posledku výstupem ke Stvořiteli tohoto řádu.

5.

Nestačí už odsuzovat „vyhrocený individualismus“, poněvadž už se nenacházíme ani tak v individualismu, nýbrž spíše v dividualismu, tj. přístup, kterým je člověk považován spíše za příslušníka určité skupiny než za jedince. Rodina je spíše než ideologií atakována technologií. Už se neschází u rodinného stolu, ale každý se stravuje ve dveřích ledničky a rychle se vrací ke svému monitoru. Rodiny jsou rozlučovány pod svojí vlastní střechou a jedinec, který tak vzniká, je rovněž rozloučen, rozštěpen a rozdělen mezi různými otevřenými okny svého kompjuteru, které brání vzpomínkám.

Jedinec není štěpen na řadu prvků pouze ve své činnosti, nýbrž v samotném svém bytí. Jeví se už jen jako kombinace atomů, genů, neuronů, které můžeme konvertovat na bity a převést znovu na co chceme, abychom vyrobili nějakou novější verzi lidství 2.0. Jsme mnohem dále než v otroctví a proletariátu: horník se sám stává dolem, otrok se sám stává nalezištěm. Není už pouhým pracujícím tělem, které je světem vykořisťováno, nýbrž zpracovaným tělem, rozprodaným na náhradní součástky nebo zrekonstruovaným na účinného, lépe kalibrovaného a konkurence schopnějšího robota, zatímco techničtí mágové mu certifikátem stvrzují, že v tom spočívá jeho emancipace.

Aby bylo možno bojovat proti tomuto dividualismu, je nezbytné vrátit se ke slovům Pavla VI. z Evangelii nuntiandi, že totiž naše doba potřebuje více svědky než učitele. Svědectví je projev života, celistvého, dějinného života, který je však rozložitelný na řadu neosobních informací či obecných funkcí. Nicméně, nechá-li se jedinec tak snadno štěpit, pak proto, že se předtím oddělil od svých dějin a své genealogie, stal se izolovaným subjektem bez příslušnosti a bez příjmení, spíše atomem než autonomním individuem a je tedy neschopen odolat sirénám trhu. Svědectví proto nesmí být pouze individuální. Musí být důkazem živého, útulného, zářivého společenství, nádvořím, které ústí do ulice, aby přitáhl kolemjdoucí na velikonoční slavnost, ale musí umět také ze zástupu vystoupit, aby mu nabídnul usebranost adorace.

6.

Nakonec, mám-li shrnout jedním slovem všechna předcházející, náš svět je stále více světem dezinkarnace. Jsme v epoše in vitro veritas, ať už jde o vitro monitoru nebo zkumavky. Otec byl nahrazen odborníkem (což platí také pro biskupy, kteří se příliš často zříkají svého otcovství ve prospěch pozice pouze hierarchického superiora). Matka je postupně nahrazována elektronickou matricí. Říká se, že dvě osoby téhož pohlaví dnes mohou mít děti stejně jako pár muže a ženy. A říká se, že mohou být lepší než muž a žena, poněvadž muž a žena se svěřují prokreaci skrze riskantní temnotu objetí a těžkopádného těhotenství, zatímco dvojice osob téhož pohlaví je odpovědnější a etičtější, protože pověřuje inženýry, aby vyrobili jejich maličkého bez vady, se schváleným genetickým kódem a mnohem více adaptovaného na svět, který jej obklopuje.

Více než kdy jindy platí, že se „drak postavil před ženu, která měla rodit, aby pohltil její dítě, jakmile ho porodí“ (Zj 12,4). V našich laboratořích se spřádá skutečné antizvěstování.

Tajemství života už nemá být přijímáno v temnotě ženského lůna, nýbrž vytvořeno transparentně ve zkumavce. Starý člověk se pokouší vyrobit nového, který převrátí všechny formulace Kréda, poněvadž tento nový člověk se narodí přede všemi otci, bude učiněn a nikoli zrozen duchem inženýrů a bude dezinkarnován (odvtělen) od jakékoli matky, a stane se kyborgem…

Nejvíce duchovní misie spočívá ve znovuobjevení těla a - ve šlépějích Jana Pavla II. - také ve vysvětlení pravé „teologie pohlaví“ i teologie ženy a mateřství. Právě mateřství je totiž nejvíce atakováno a právě ženské pohlaví se svojí svébytnou schopností nést v sobě druhého a přijmout za něho bolest, je tou vlastní podobou apoštolátu v Apokalypse (Mt 24,8; Mk 12,8; Řím 8,22; Zj 12,2).

V zásadě jsme povoláni k jednoduchým věcem. Sklánějte se k věcem obyčejným, říká sv. Pavel (Řím 12,16). Nechci říci nic jiného. Nicméně, je vhodné po Teologické sumě upřesnit, že jednoduchost je prvním z božských atributů. A proto také tím, co je nejobtížnější. A taková je obtíž naší doby. Nejde už jenom o to, aby apoštolové dělali zázraky, nýbrž aby připomínali také to, co je nejvíce evidentní: že manželství patří jednomu muži a jedné ženě; že dítě se rodí z otce a matky, že krávy nejsou masožravé, že přirozená danost není konvenční konstrukce, anebo že bytí není nic. Připomínat tyto zřejmosti je obtížnější než věda, obtížnější než samotný zázrak. Poněvadž primární zřejmost není spektakulární jako zázrak, a nemůže být prokázána jako nějaký vědecký závěr. Řečeno s jistou nadsázkou, stojíme před vysvětlováním toho, že oheň pálí a voda mokří…

Kristus nás v evangeliu upozorňuje: Tomu, kdo nic nemá, bude odňato i to, co má (Mt 25,29). Kdo odmítá milost, přijde o přirozenost. Kdo ignoruje Stvořitele, zapomene na stvoření. Kdo znevažuje neviditelné, nedokáže spatřit ani to, co vidí, protože hledá jinde a protože už nevěří, že i to přízemní, co mu bylo dáno uzřít, je velkorysým darem určeným k jeho povznesení. V této pro nás nanejvýš vážné chvíli musíme být mystiky, abychom rozpoznali to, co je samozřejmé.

Chesterton popsal tento strhující misijní zápas v jedné ze svých knih těmito slovy: „Rozděláme ohně, abychom dosvědčili, že dvě a dvě jsou čtyři. Vytasíme meče, abychom dokázali, že listí je v létě zelené. Nezůstane nám tudíž než bránit nejenom neuvěřitelné ctnosti a moudra lidského života, ale ještě něco neuvěřitelnějšího, totiž tento nezměrný a nemožný vesmír, který máme přímo před očima. Budeme bojovat za viditelné divy jako by byly neviditelné. Budeme se dívat na nemožnou zeleň a nebe s podivnou odvahou. Budeme mezi těmi, kteří viděli a přece uvěřili“ (G. K. Chesterton, Heretikové). Právě toto se po nás dnes žádá. Poněvadž, v čem vlastně spočívá křesťanství? Pozorovat polní lilie (Mt 6,28), živit se prací svých rukou, zpívat píseň novou i starou se svojí manželkou jako plodnou révou, se svými dětmi kolem stolu (Žl 128, 2-4), setrvávat v učení lásky, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách (Sk 2,42) a další velmi prosté věci, jejichž ochrana si však vyžádá krev mučedníků.

Shrnutí:

1. Všeho je třeba se znovu chopit od základu.
2. Naději na setkání s Bohem účinně předává jedině setkání s druhým.
3. Misie musí mít „odvahu otevřít se šíři rozumu“
4. Misie - mluvit o přírodě jako zdroji Božského řádu
5.Svědčíme tedy svým životem a radostným společenstvím
6. Misie se zaměří na Teologii těla Jana Pavla II.

@@@

Fabrice Hadjadj byl papežem Františkem 6. února 2014 jmenován členem Papežské rady pro laiky.
Výňatek z přednášky pronesené 20. listopadu 2014 na vatikánském sympoziu církevních hnutí

přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Komentáře "Církev a svět"

Převzato z www.radiovaticana.cz, článek ze 4. 1. 2015 naleznete zde.