"Cti otce svého i matkou svou, to je první přikázání se zaslíbením: Aby se ti dobře vedlo a abys dlouho živ byl. " (Ef 6,2) Co to přesně však znamená, když mám třicet let, svůj vlastní život a svou vlastní rodinu?
Proč ctít?
Úcta k rodičům je nezbytnou podmínkou svobodného života se schopností bezpodmínečně milovat. Proč? Neboť úcta k rodičům úzce souvisí s naší vlastní sebeúctou. Pokud si nevážíme rodičů, z nichž jsme vzešli, jejichž geny neseme, na které se podobáme, od kterých se učíme žít..., těžko si můžeme vážit sami sebe. I když to všemožně potlačujeme a zakládáme si na tom, že jsme jiní než oni, i tak někde v hloubce víme, že s nimi souvisíme. A bojíme se, že se na ně podobáme víc, než bychom chtěli. Pokud jimi pohrdáme, pohrdáme i sami sebou. Pokud si jich nedokážeme vážit, nevážíme si ani sami sebe. A nevěříme, že by si nás mohli vážit jiní. A pak často ani nevíme, jak si my máme vážit jiných lidí ... A tak nám "není dobře na zemi".
Ctít neznamená poslouchat
Dokud jsme děti, naši rodiče jsou pro nás vším. Jsou celým naším světem, naším "božstvem". Pak, s nástupem puberty, přijde čas, kdy nám začne docházet, že i oni jsou omylní, že dělají chyby. Postupně to přechází až do úplného odmítání rodičů a stavění se proti nim. Všechno chceme dělat po svém, nejraději zcela naopak než rodiče, protože ti jsou nemožní, staromódní ... A pak na prahu dospělosti bychom měli ve vztahu k rodičům dospět k jakémusi vnitřnímu osamostatnění se a usmíření.
Když jsme tedy dospělí věkem, měli bychom být dospělí i ve vztahu k rodičům a od dětské poslušnosti přes pubertální rebelii dojít k dospělému smíření a samostatnému životu. Pravdou je, že v této oblasti mnoho lidí po celý život nedospěje. Mnozí si biblické "cti ..." překládají jako "ve všem poslouchej, nikdy neodporuj, dělej to, co řeknou rodiče". Tím však zůstávají na úrovni závislého dítěte, které nepřemýšlí samo a nenese zodpovědnost za své chování, ale nechá, aby za něj rozhodovali a nesli odpovědnost rodiče. Nesnesou, aby se na ně rodiče zlobili, a tak udělají vše podle jejich vůle, i když tím ubližují sobě nebo své rodině.
Neposlouchat neznamená nectít
Jiní zas zůstávají navěky v pubertálním odporu vůči rodičům - zahořklí, že jim rodiče nedali to, co jim měli dát, že jim ublížili... Na rodiče se zlobí nebo jimi pohrdají. Před čtvrtým přikázáním pak zavírají oči a berou to tak, že když jejich rodiče nebyli dobrými rodiči, nezaslouží si úctu.
Bible však hovoří jasně. Nerozděluje rodiče na dobré a špatné. "Cti ..." platí pro všechny. Pokud v sobě lidé živí hněv, obviňování, zatrpklost vůči vlastním rodičům, nejsou šťastní ... Psycholožka Jiřina Prekopová vysvětluje:
"Když se člověk v dětství nemůže spolehnout na lásku, hlavně na lásku matky, hledá útěchu a jistotu v alkoholu, drogách, snaze o úspěch, nebo hledá lásku, které se mu nedostalo od rodičů u svého partnera nebo dokonce u vlastního dítěte. Tak není nikdy svobodný, vždy je závislý na těchto zástupných útěchách. Ty však základní potřebu danou při stvoření nemohou nikdy naplnit. Bez smíření nebude člověk nikdy pořádně svobodný, protože když se osvobodil podmíněně neúctou k rodičům, může počítat s trvalými pocity viny. Jediný způsob, jak se od těchto pocitů osvobodit, je smíření. "
Co to tedy znamená ctít?
Jediným "dospělým" postojem k rodičům je uvědomit si jedno i druhé: na jedné straně to, co mi dali, za co mohu děkovat, a na druhé straně se smířit s tím, že mi nemohli dát všechno. Odpustit to, čím mi ublížili, co nedali. Nikdo není dokonalý - ani žádní rodiče. Díky na jedné straně a usmíření a odpuštění na druhé straně - to je to, co nám pomůže rodiče si "ctít".
Ctít rodiče však neznamená poslouchat. Dokonce ani milovat (tedy milovat víc než jiného bližního). Neznamená to vzdát se vlastní odpovědnosti za život a ve všem spoléhat na ně a ve všem se jim podřídit. Mohu si od nich nechat poradit a ptát se na jejich názor, ale nemohu žít život podle jejich představ a podle jejich vůle.
Ctít znamená uznat, že jsou mými rodiči a že tak mají specifické, jedinečné postavení v mém životě. Že je nikdy neztratím ze zorného pole - nikdy nebudou pro mně cizí. Že se o ně postarám v nemoci a ve stáří. Mohu s nimi být méně v kontaktu, když mi tento kontakt ubližuje, ale nemohu se jich vzdát jako rodičů.
Smíření
Schopnost převzít odpovědnost za své chování a umět se rozhodovat i proti vůli rodičů nás posune od dětského zbožšťování rodičů. A na druhé straně vděčnost za život a péči je cesta k tomu, jak si jich začít vážit, přestože nejsou božstvem. Na dospělé úrovni - s přijetím jejich chyb, s přijetím mých chyb. Pomůže nám to odpustit i křivdy, kterých se na nás možná dopustili. Tak nezůstaneme ani v "dětství", ani v "pubertě".
Vděčnost a úcta na jedné straně a odpovědnost a samostatnost na druhé straně otevírají cestu k tomu, abychom se mohli ve svém srdci smířit s vlastními rodiči a osvobodit se tak ke spokojenému životu.
"Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, aby dny tvého života dlouho trvaly a aby se ti dařilo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh!" (Deut 5,16).
autor: Katarína Gromošová
Převzato z
zastolom.sk, 18. listopadu 2014,
článek naleznete
zde.
