Vatikán. Německá redakce naší rozhlasové stanice požádala o rozhovor prefekta Kongregace pro nauku víry, kard. Gerharda Ludwiga Müllera. Tato vatikánská instituce společně s trojicí papežských rad na tyto dny zorganizovala sympozium o komplementaritě muže a ženy.
“
Je zastoupeno 14 světových náboženství, které tak reprezentují větší část lidstva. A také zpřítomňují jeho dlouhé dějiny, ze kterých jednomyslně vyplývá základní přesvědčení, náležející k podstatě bytí, a sice že Bůh člověka stvořil jako muže a ženu. V lásce muže a ženy se rozvíjí jejich osobnost, oba se na této lásce vnitřně podílejí (…) a z této lásky vznikají děti. Nejenom fyzicky a biologicky, protože dítě je člověk a tedy podstatně více než shluk svých biologických součástí a svých pocitů. Jako osobnost musí člověk růst a vyvíjet se, a to je možné pouze skrze lásku rodičů, lásku vlastního otce a matky, kteří zprostředkovávají lásku Boha. Žádná státní nebo mezinárodní organizace nemůže dítěti zajistit dobro, mohou tu vykonat pouze podpůrnou činnost.“
Mezináboženské sympozium se vyslovilo k tzv. teorii genderu, která nevychází z biologicko-sexuální danosti muže a ženy, nýbrž je definuje kulturně a společensky. S příspěvkem „Komplementarita versus gender“ na konferenci vystoupila sestra Prudence Allenová, profesorka filosofie z Denveru a nová členka mezinárodní teologické komise.
“
Sestra Prudence Allenová jasně řekla, že si jako světová náboženství nedáme ukrást pozitivní význam pojmu „gender“, který nemá pomáhat při vytváření ideologie o člověku. Tělesnost člověka a jeho sexualitu v biologickém smyslu nelze oddělit od jeho duševního uspořádání. Duše není oddělitelná od těla, naopak spolu utvářejí nerozlučnou jednotu a je proto důležité, aby se každý člověk od počátku učil identifikaci s otcem nebo matkou k přijetí svého vlastního pohlaví, ale přijímal je ve vztahu k opačnému pohlaví. To je komplementarita, o které jsme mluvili. Byla tu uvedena velice alarmující čísla, kupříkladu z Anglie, ale také z mnoha dalších zemí. Když milion dětí vyrůstá bez rodiče mužského pohlaví, je to nedobré nejen pro matku, která musí zvládat vše sama. Člověk je už tak koncipovaný, že mu zkrátka dělá velkou radost, jak tu bylo krásně řečeno, když se otec a matka na sebe mohou vzájemně spolehnout, nést společně doprovázení, rozvíjení a výchovu dětí a přitom se také sami ubezpečovat o své lásce.“
K tomu ovšem patří zamyšlení nad realitou rodinného života v dnešní společnosti, podotýká německý kardinál.
“
Především musíme uvážit, zda je v nynějších společenských, pracovních a dopravních podmínkách rodinný život vůbec možný. Tedy nejenom o něm krásně mluvit, ale také jej reálně umožnit. Tady nám hodně říká sociální nauka církve, kterou musíme dále rozvíjet. Máme se kriticky stavět vůči politikům a ekonomům, poukazovat na jejich slabiny. Pracovní vytížení nemůže být takové, že maminka odjede do práce v osm ráno a vrátí se v šest večer, zatímco otec vyjede v sedm večer a vrátí se druhý den v sedm ráno. Za takovýchto pracovních podmínek není rodinný život reálný. Jako řezenský biskup jsem navštívil některé podniky, které měly závodní školky, takže rodiče měli děti na dohled a sami byli dosažitelní.“
Na otázku, zda by Vatikán mohl obdobnou péči o děti zajistit pro své laické zaměstnance, kardinál Müller odpovídá:
“
Nevím, jestli je to zde z praktických důvodů nutné, protože mnoho z našich laických zaměstnanců má určitě jiné možnosti a přímo ve Vatikánu nebydlí. Muselo by se to zvážit, nyní k tomu nemohu nic říci. Ale vyloučeno to není.“
Převzato z
www.radiovaticana.cz,
článekz 18. 11. 2014 naleznete
zde.
(jag)
