Zamyšlení nad evangeliem 30. neděle v mezidobí.
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Jeden člověk se chystal na cesty: zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, podnikavě jich využil a vyzískal dalších pět. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal další dvě. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi jámu a peníze svého pána ukryl. Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: „Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle – dalších pět jsem vydělal. „ Pán mu řekl: „Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.“ Přistoupil i ten druhý, který dostal dvě hřivny, a řekl: „Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle – další dvě jsem vydělal.“ Pán mu řekl: „Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.“ Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu a řekl: „Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsýpal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.“ Pán mu odpověděl: „Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsýpal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje.
Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.“
Nutnost bdělosti pro Kristův návrat k soudu
je první hlavní myšlenkou podobenství o hřivnách. Spasitel si získal definitivně svou obětí života a smrti královské právo nad lidstvem, které už měl od počátku jako Spolustvořitel. „Odtud přijde soudit živé i mrtvé“ nestačí pouze „odmodlit“, nýbrž stále znovu prožívat jako eschatologický impuls.
Silné zdůraznění cítíme ve slovech o oddálení soudného dne, jak je to zaznamenáno zvláště v Matoušově paralele: „Můj Pán dlouho nepřichází“ a „Po delší době se… pán vrátil“. Zdánlivě vzdálená smrt představuje nebezpečí, že se člověk ukolébá ve falešné jistotě a zapomíná, že každým dnem je o 24 hodin blíže k soudu;
myslím na to dosti často?
Bohem svěřené hřivny
jsou různé a různě velké. Bůh rozdává svobodně, ale též „každému podle jeho schopností“. Když Bůh poděluje různě, žádá i různou tržbu; od nikoho se nežádá nespravedlivě mnoho – naopak Bůh bude požadovat od každého různý výsledek podle jeho možností a podle věrného zasazení sil.
Nedůvěra k Bohu
po způsobu třetího služebníka je nepředstavitelná od Kristova vykoupení. Ve výmluvě tohoto služebníka se totiž zrcadlí pohanský strach před Bohem, otrocké smýšlení a podezření, že Bůh je nějaký krutý mocnář, který si někde žije pohodlně a nechává za sebe pracovat otroky. Tak alespoň vyznívá sebe ospravedlnění tohoto služebníka, který obviňuje svého pána z nespravedlivé tvrdosti srdce: „Jsi přísný člověk: vybíráš si, co jsi neuložil, sklízíš, co jsi nezasel“.
Kdo takto smýšlí o Bohu, nepochopil křesťanství;
Bůh není otrokářem a prokázal v Kristu svou Božskou dobrotu a své nekonečné milosrdenství.
Vlažný křesťan
je odsouzen nejen v Apokalypse, nýbrž i v této perikopě. Služebník, který se opravdu domnívá, že Bůh je nespravedlivým otrokářem a že všechno zlo pochází od něho, musí opustit tuto službu a stát se ateistickým revolucionářem. Nelze současně sloužit i odejít ze služby, současně obviňovat Pána a zároveň od něho přijímat křest a svátost oltářní.
Kolik je mezi námi takové vlažnosti a nedůsledné rozpolcenosti! Kolikrát jsem odmítl spolupracovat s Církví, a přece chci být jejím členem! Kolikrát jsem slíbil, že vezmu doopravdy v úvahu Boží vůli a ještě jsem neudělal ani jeden rozhodný krok ke „vstupu úzkou branou“! Neohrozí mě u soudu slova Páně: „Z tvých vlastních slov…“?
Bůh žádá usilovnou práci
podobenství otvírá pohled na to, co člověk může a má učinit ve spolupráci s milostí, totiž pohled na nutnost usilovné spolupráce; podobenství však dává zároveň i útěchu, že Bohu stačí naše dobrá a usilovná vůle a že naprosto nerozhoduje, jaký je výsledek práce. Oba první sluhové se namáhají, aby úspěšně zhodnotili svěřený kapitál a dostanou od pána pochvalu, třetí sluha je odsouzen, protože nic nepodnikl a pouze pohodlně vyčkával. Všichni lidé mají podle Boží vůle pracovat na přirozeném úkolu i na spáse. Boží stvoření obsahuje takový řád, že člověk je povolán řídit vývoj světa k lepšímu; proto je práce úkolem od Boha a náboženským požadavkem – je v ní imperativ křesťanské pracovní morálky. Nezáleží na tom, je-li náš pracovní úsek společensky důležitý či zdánlivě bezvýznamný: každá, i sebemenší pracovní funkce, má důležitý smysl v celém rozvoji Božího stvoření, a Bůh bude žádat účty v den soudu z našeho pracovního úsilí.
Bez milosti člověk nemůže činit nic dobrého v nadpřirozeném smyslu, avšak i milost zůstává neplodná bez lidské spolupráce. Základnou Boží vlády v lidském srdci je sice v prvé řadě Boží milost, ale Bůh vyžaduje i lidskou spolupráci s ní. To platí nejen o jednotlivci, nýbrž také o celém Božím lidu Církve. Kristus Pán zřídil Církev tak, že každý křesťan je povolán k její výstavbě a nese spoluzodpovědnost za úsilí a pokrok, rozvoj a význam Církve či za její úpadek, ztráty a rána. Bůh je oslaven v Církvi spoluprací lidí s milostí, tedy nesením Božího poselství dějinami.
U Boha rozhoduje jen úsilí, nikoliv výsledek práce
jde jen o dobrou vůli člověka, nikoliv o vnější úspěch. Jaká útěcha je v tomto poznání! První sluha donesl zpět deset talentů, druhý jen čtyři: mezi deseti a čtyřmi je velký rozdíl a přece zní pochvala pána pro oba doslovně stejně – protože oba ukázali stejné stoprocentní úsilí. Výsledek byl různý, protože bylo různé východisko (kapitál) a okolnosti (možnosti). Výsledek však nerozhodoval; Bůh neměří lidský výkon, nýbrž vyžaduje jen dobrou vůli lidským činem. Není to pro nás velkou útěchou?
Často se opravdu snažíme vytrhat plevel z nějakého kouta svého srdce – ale býlí se zase brzo ukazuje. Mnohdy je i naše světská práce bez úspěchu a zdá se, jako bychom stáli po létech práce s prázdnýma rukama. Útěšné poznání z našeho podobenství nepřipustí skleslost ani v přirozeném ani v nadpřirozeném úseku života:
Bůh zná naši dobrou vůli a je s ní spokojen i bez viditelného úspěchu.
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8
