Přinášíme překlad rozhovoru Jana Schánělce s JCKV Rudolfem Habsbursko - Lotrinským, který vyšel v květnu v časopise Landeszeitung. Rozhovor byl pořízen při návštěvě arcivévody Rudolfa v ČR v dubnu tohoto roku.
Jeho titul zní arcivévoda rakouský. Je nejstarším vnukem blahoslaveného císaře Karla I. a císařovny Zity. Jako jeden z mála Habsburků se nikdy nevzdal příslušnosti k panovnickému Domu- to bylo také důvodem proč do prakticky nedávného vstupu Rakouska do schengenského prostoru nesměl vstoupit na rakouskou půdu. Byl a je ovšem poměrně často v českých zemích. S Jeho císařskou a královskou Výsostí v exkluzivním rozhovoru Landeszeitung o jeho rodině, víře a alternativních cestách v politice, často s humorem.
Vaše císařská a královská výsosti, srdečně vítejte v Brně! Je to Vaše první návštěva v České republice?
Ne, kdepak. Hned po revoluci jsem byl poprvé v Praze, to bylo roku 1990, pokud si správně vzpomínám. Tehdy mě prováděl kníže Lobkowicz, který zde zůstal a stále ještě hovořil perfektní plynnou němčinou. Byla to objevná cesta. Po té jsme s mojí manželkou a bratrem procestovali Moravu a Slovensko. Myslel jsem stále na to, že musím jednou zpět. Tak jsem si pořídil malý domek poblíž Kostelce nad Orlicí. Vždy v čase volna tam jezdím. Jen tam si skutečně odpočinu. Tuto zemi miluji. Jen bohužel stále ještě nemluvím dobře česky. Nenašel jsem nikdy dost času si sednout a studovat češtinu. Ale jednou to jistě udělám.
Váš prvorozený syn, arcivévoda Karel Kristián má již dvě dcery, princezny Zitu a Anežku. Věřícím katolíkům znamená osobnost sv. Anežky mnoho. Jistě víte, že svatořečení české princezny Anežky 12. listopadu 1989 předznamenávalo konec komunistické diktatury v naší zemi. Uctívá i náš panovnický rod tuto svatou?
Rozhodně ano. Mimochodem, na svět přišla už další vnučka, která se jmenuje Anna. Svatou Anežku uctíváme všichni včetně mé zesnulé babičky (císařovna Zita). Tehdy byla Anežka ještě blahoslavenou. Existuje také ta legenda, která nakonec legendou nebyla, že když bude Anežka prohlášena svatou, tak se do její země opět vrátí svoboda. To se skutečně stalo, 600 let po její smrti. Ale církev a Pánbůh se řídí svým vlastním časem a je na nás abychom se přizpůsobili. Jsem opravdu šťasten, že je Anežka nyní svatou a řekl bych, že mají radost i mnozí další v naší rodině.
Dnes přijíždíte do Brna abyste předal minoritskému klášteru relikviář s ostatky Vašeho dědečka blahoslaveného císaře Karla I. Císaře jste již osobně nezažil, jaké jsou ale Vaše vzpomínky na císařovnu Zitu, Vaši babičku? Vyprávěla Vám často o jejím zesnulém choti?
Vlastně ano, pokud se člověk ptal. Jako chlapec jsem se ale neptal dostatečně a dost často. Bylo tomu ale tak, že císařovna Zita byla ústřední osobou naší rodiny a také byla mojí kmotrou. Vždy tu byla pro mě a já ji zažil 39 let a to už je pěkná chvilka (usmívá se). Vždy svého manžela milovala a akcentovala jeho roli. On byl tím svatým a ona ne. Mohu Vám vyprávět krátkou příhodu. Byl jsem se svou babičkou někde ve Švýcarsku- v Einsiedelu nebo St. Gallenu, byla to 70. nebo snad 80. léta. Konala se mše za blahořečení mého dědečka. Kostel byl plný. Přišlo snad tisíc lidí. Po mši jsem byl nápomocný babičce. Najednou ji obklopili lidé a začala tlačenice, tlačil jsem je tedy nazpět. V tom přišla jakási žena. Klekla si, vzala ruku císařovny a řekla: „Líbám ruku svaté ženy“. Moje babička sebou cukla, téměř násilně, a odpověděla „Já nejsem svatá, to můj manžel byl.“ Tady vidíte, jak ho neustále stavěla do popředí. Když se jí člověk ptal, tak uměla krásně vyprávět. Znám od ní mnoho příhod, ale ne dostatek, řekl bych. Žila s císařem i po jeho smrti: no není to snad svazek hodný svaté? Každý den se k němu modlila a on jí celou dobu velmi pomáhal, o tom jsem přesvědčen.
Zasazujete se také o svatořečení Vaší babičky. Do jaké míry může být podle Vás císařovna Zita příkladem pro člověka 21. století?
V naší rodině jsem ten, kdo ji zřejmě znal nejlépe. Je mojí kmotrou. Pomáhám různým sdružením a vůbec jsem v této věci dosti aktivní. Řekl bych, že jsou v tomto století ona i můj dědeček ohromným příkladem pro manželské páry a rodiny. Vždyť vychovali ve velmi těžkých časech osm dětí- a dobře vychovali. I když zrovna neměli dostatek jídla, tak věřili Bohu a vždy přišlo řešení. A moje babička sama je, myslím si, příkladem pro každou ženu. Byla mladou dívkou, potom byla zasnoubená, vdaná, byla matkou, babičkou, prababičkou, byla vdovou: 67 let. A řekl bych, vlastně byla i řádovou sestrou, neboť velmi chtěla vstoupit do řádu, ale to jí nebylo dovoleno. Takže tu máme mnoho velmi rozdílných situací a možností, které mohou ženu v jejím životě potkat. A právě tím je, myslím, důležitým vzorem pro naše století.
V Rakousku můžeme Habsburskou rodinu poměrně často spatřit při obzvlášť slavnostních příležitostech. Dnes smíme pozdravit Vás v Brně. Před rokem poctil návštěvou tradiční slavnosti císaře Karla I. v Brandýse nad Labem arcivévoda Karel, hlava rodu. Domníváte se, že jsou národy střední Evropy již zralé pro Vaši starou panovnickou dynastii?
Já bych řekl, že se vlastně nikdy skutečně nic nezměnilo, ovšem záleží na situaci. Když se tak podíváme na dnešní svět: v Bulharsku se stal král premiérem. Zde na Moravě a v Čechách nescházelo mnoho a kníže Schwarzenberg se málem stal prezidentem. Neřekl bych tedy, že je to problém rodiny, nebo jedné rodiny, je to problém spojený s časem. Čemu věřím: pokud nastane krize, obracejí se lidé často k lidem, kteří už kdysi ukázali že něco dokážou. A to snad ani nesouvisí s politickou snahou stát se králem či císařem. Řekl bych, naše rodina je tady, ne jako rezerva- ale prostě proto aby sloužila, když to bude nutné. Slovo „služba“ považuji za velmi velmi důležité. Ona to není zábava být králem, i když si lidé často myslí opak. Osobně nepovažuji za nemožné, že taková doba nastane.
V Rakousku i v Česku existují monarchistická sdružení. V České republice existuje dokonce monarchistická strana. Ve starých korunních zemích Rakouska: Lombardii, Terstu, Jižních Tyrolích nemůžeme přehlédnout boj za autonomii. Benátčané se dokonce na jaře tohoto roku vyslovili v neoficiálním referendu s ohromující vypovídající hodnotou 89% hlasů pro odchod z Itálie. Rakouský deník Wirtschaftsblatt potom (23.3.) psal, že si Benátčané přejí posílení vztahů s Rakouskem. Spatřujete ve světle této nové dynamiky kontury staro-nového středoevropského soustátí?
Je velmi zajímavé co se nyní děje. Řekl bych, jsme při poválečném konstituování Evropy udělali chybu- tím „my“ myslím teď Churchilla, Adenauera, Moneta… Tehdy se stavěla „l´Europe des nations“- Evropa národů. Ale já bych řekl, že se mněl klást větší důraz na historické regiony. Kdybychom měli Bavorsko a Prusko místo Německa, Korsiku a Alsasko, nebo Čechy, Moravu, Slovensko už od začátku, bylo by všechno mnohem lehčí. A teď vidíme, že historické regiony se chtějí vrátit tam, kde se cítí dobře. V naší monarchii, která bývá často předmětem kritiky bylo myslím i dost dobrého. Měli jsme císaře, který byl zároveň král či vévoda… hlavou státu byl tak říkajíc v každé korunní zemi jednotlivě a to vždy dle její vlastní tradice. No a potom byla společná armáda a zahraniční politika. Často nebyla dokonce ani společná měna. A co je důležité, fungovala dosti snadná správa. To je právě ono, co potřebujeme, protože sílou Evropy je především diverzita. Nepotřebujeme o co se snaží nyní Brusel a Štrasburk, totiž nacpat každého člověka do stejných bot, lhostejno jakou má velikost. Myslím, že to je opravdu zlé. Ještě zažijeme velmi zajímavé změny.
Čím je zaměstnán Habsburk l.p. 2014? Není pro Vás republikánská éra fádní? Domníváte se, že by byl Váš soukromý život v monarchii diametrálně odlišný?
Já bych řekl, dnes pravděpodobně už vůbec ne. Pokud bychom ale můj bratranec nebo já byli vladařem, měli bychom aktivní roli ve službách státu. Celý život jsem pracoval a sice tvrdě pracoval. Bydlel jsme v různých zemích. V Kanadě, Spojených Státech, Anglii, Francii, Německu a ve Švýcarsku. Věřím že jsem dělal to, co jsem měl. Mám velkou rodinu, osm dětí. Také se mi podařilo leccos založit, mezi jiným i jednu nadaci ve francouzském Fribourgu, kde nyní bydlíme. Myslím, že nás Bůh vždy někam zavede a potom je na nás abychom jednali podle jeho vůle. Možná jednou dojde k obratu v politice. Mimochodem, nemám to slovo „politika“ příliš v lásce. Myslím, že každý politik by měl být státníkem. Můj dědeček jistě státníkem byl, podobně belgický král Baudouin, pak také Adenauer nebo de Gaulle. Dnes nikoho takového nevidím. Je tu vakuum, které se jistě jednou zaplní.
Co aktuálně dělá náš Arcidům? Jsou členové Domu Habsburského také politicky aktivní?
V českých zemích tato tématika tak často nefiguruje, jako např. v Maďarsku, které zastupuje arcivévoda Jiří v Evropském parlamentu.
Znovu říkám, politika to je specifická věc. Já sám jsem činný v hospodářství. Ale pokud se mám účastnit různých akcí, účastním se rád. Arcivévoda Jiří bydlí v Maďarsku, hovoří maďarsky a to považuji za správné a důležité. Zde na Moravě a v Čechách nejsme vlastně aktivní. Proč? Abychom mohli vytvářet něco smysluplného, tak musíme nejprve perfektně ovládat jazyk, to je absolutní minimum. Tři z mých dětí již hovoří česky: syn mluví opravdu dobře, ostatní řekněme průměrně. A já se plánuji učit, jak jen najdu trochu více času. Ale jak už jsem vysvětloval, nechci např. vstoupit do nějaké strany, to se pro náš Arcidům nehodí. Ale kdyby mělo opět dojít k něčemu jako před několika lety, kdy Česko hledalo vhodného politického kandidáta a hledalo se dokonce i v Americe, potom bych já nebo někdo další z rodiny opět klidně sloužil státu. Ovšem nějaké usilování by bylo špatné.
Co dělá nejmladší habsburská generace? Mají i naše národy charismatické prince a princezny, jako mají např. Britové?
Tak to je podle mého otázka definice. Já si osobně o Britech nemyslím, že by byli charismatičtí. Podle mého jsou to „People“. A to my doufám nejsme (směje se). Řekl bych, že když se podívám na členy naší rodiny, kteří patří k mé generaci, tak to všichni dotáhli velmi daleko a tady bych podotkl ne kvůli svému jménu, ale díky jejich píli. Moje děti, jsem nejstarší a ženil jsem se velmi brzy: nejstarší pracuje v bankovní sféře a stačil se vypracovat dost vysoko. Nejstarší dcera pracuje pro švýcarský kanton Wallis. Další syn by měl být za rok a půl knězem. Čtvrtý skládá v těchto dnech první sliby v jednom francouzském klášteře. Další dcera je řádovou sestrou. Šesté z dětí, syn, pracuje v mé firmě, kterou jsem založil před 29 lety. Sedmý, Michael studuje historii ve Freiburgu im Breigau. A nejmladší také pomýšlí na dráhu kněze. Víte, to je myslím charismatické. Ostatně- malý vtip- už jen proto že je členem řádu hlásícího se k charismatické linii v rámci katolické církve. (směje se)
Kdy by mohli naši čtenáři nejdříve vidět členy Habsburského rodu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku? Jsou letos takové akce?
O tom bohužel mnoho nevím. Samozřejmě se koná jako každý rok Audience u císaře Karla v Brandýse nad Labem. Pořadatel, pan Novák mě každoročně velmi mile zve. Rozumějte ale, pracuji 70 hodin týdně a tak si často nemůžu udělat jednoduše volno a přijet. Jednou jsem tam poslal svého syna Jana, to je ten, který nyní bude knězem. Dokonce tam tehdy měl řeč v českém jazyce. Takže snažíme se účastnit, když je něco zajímavého. Za dva roky budeme jistě v polské Čenstochové, tedy ve Slezsku, konají se tam Dny mládeže, měla by se účastnit celá skupina členů našeho rodu. Stále je mnoho akcí. I já osobně už jsem byl právě v Čenstochové abych tam předal relikvii svého dědečka. No a nyní jsem s podobným úkolem i zde v Brně, jak sám víte. Takže když je nějaká zvláštní událost, nevynecháme ji. Jelikož je nás v rodině tolik a to vlastně i pozvání, snažíme se to koordinovat a dělit je mezi sebe.
Brzy nás čeká čas dovolených. Jistě jsou místa která jsou obzvlášť silně spojena se jménem Habsburk. Kam byste pozval naše čtenáře?
(Směje se) Tak to je dobrá otázka. Protože když se tak člověk podívá zpět do historie, jsou možnosti ohromné. Takové Rakousko např. příliš dobře neznám, to jsem měl dlouhá léta z politických důvodů zapovězené. Relativně dobře znám české země, ale to Vaši čtenáři také. Nejlépe znám Alsasko a Lotrinsko. Když má člověk rád dobré víno, příjemnou atmosféru a pokud rád navštěvuje krásné kostely a hrady, tak se mu zde jistě bude líbit. Zde v těchto dvou regionech leží počátek našeho rodu. Vždyť zde v Alsasku můžeme historii naší rodiny sledovat až do roku 680. A potom Nancy, zde se ženil můj strýc Otto- toto překrásné město opravdu doporučuji.
Vaše císařská a královská Výsosti, děkuji z celého srdce za tento rozhovor.
(Směje se) Také mnohokrát děkuji, bylo mi potěšením s Vámi hovořit. A zdravím Vaše čtenáře.
Rozhovor vyšel v květnu 2014 v Landeszeitung (Zeitung der Deutschen in der Tschechischen Republik).
Rozhovor vedl a z německého originálu přeložil © Jan Schánělec
