Jako lidské bytosti jsme neustále vystavováni riziku vzájemných konfliktů. V životě se dostáváme do mnohých krizových situacích, které jsme nuceni řešit. Krize však může být zdrojem nové vitality, lepší komunikace. To, co je pevné, je obyčejně postaveno na tvrdých základech.
Křik - výkřik partnera
V křesťanském chápání jsou "krize" či "kříže" předzvěstí vzkříšení. Manželské krize nejednou vyplývají jen z toho, že partneři neodpovídají na vzájemné výzvy, na volání po potřebě pozornosti, ocenění, vyslechnutí, pochopení. Na výzvu manželského partnera po smyslové radosti, uspokojujícím přístupu a pod. Krize bývají často
volání o pomoc, výkřiky trpícího partnera. Mají podobu slz, trucu, mlčenlivosti, chuti po pomstě, jsou strachem, obavou, možná je v pozadí nejasné onemocnění. Nejednou ústí do agresivity, zneužívání léků nebo až k uchylování se k nevhodným utišujícím prostředkům jako jsou drogy, zejména alkohol.
Krize však může být i startovací plochou pro další vzlet. Nikdy nedoceníme důležitost vzájemných rozhovorů a odpuštění. Manželský pár může přímo "umírat na ticho". Domácí scéna je vlastně výkřik partnera, který chce toho druhého vytáhnout ven z uzavřenosti, zamlklosti. Chce ho probrat z ticha, do kterého se ukrývá za zprávami, novinami, televizí.
"Kdyby se manželé uměli společně bavit, bylo by mnohem méně utrpení", říká manželský poradce Jean Gauthier, který považuje za největšího nepřítele věrnosti lhostejnost. Právě ta manželství zabíjí. Nevěra v sexuální oblasti bývá jen důsledek jiné nevěry. Otázky vzájemné komunikace najdeme dnes rozebrané v četných dílech. (Dobře jsou podány i v knize švýcarského psychiatra P. Tourniera
Difficultés conjugales- slovenský překlad: Porozumenie v manželstve).
Problémová čtyřicítka
Zvláštní pozornost patří krizím v období čtyřicítky, kdy se manželé dostávají do širšího kontextu této "tranzitní fáze" života. Ta se často prožívá jako krizové období vlastního růstu, jako nějaké "druhé dospívání". Partner cítí
nepochopení, protože najednou nechápe ani sám sebe. Symptomatické jsou pocity osamocení, rozčarování, vlastní i manželovy omezenosti, pochybnosti, deprese, nedostatek sebedůvěry, rozpolcenost a znechucení z dosavadní práce. Přítomná bývá lhostejnost k životu, neujasněné perspektivy, povědomí smrti a podobně. I tuto periodu je třeba akceptovat jako období růstu, jako čas proměny k plnější zralosti.
Pocity, o kterých jsme se zmínili, bývají příčinou zlověstného "démona du midi" (touha po dobrodružství života o poledni života), který je jinak řečeno známou "krizí čtyřicítky". Prof. Gautier v těchto stavech doporučuje, abychom i nadále důvěřovali životu, abychom v tichu a s respektem zůstávali věrni svému partnerovi. Teď přichází čas, abychom si uvědomili, že nemáme očekávat to, co nám partner nemůže dát. Abychom to, co může dát jen Bůh, hledali v Ježíši: pokoj, lásku, zahloubení se do sebe, schopnost sebedarování. Právě v našem vlastním nitru, kde zůstává Bůh, je třeba hledat naši nejhlubší touhu, která nám dává
schopnost žít, byť by i všechno ostatní pominulo.
A dva už budou jedno...
...jen je třeba vědět, kterým z těch dvou," vtipně poznamenává na margo výroku spisovatel Bernard Shaw.
Manželskému vztahu vůbec neprospívá, když se manželé v úsilí o vzájemnou "věrnost" obětují natolik, že potlačí vlastní osobnost, uhasí svoje vlastní impulzy, když dají celkem stranou svoje šlechetné cíle, nebo mety, ke kterým je předurčil charakter jejich osobnosti.
Oblíbený manželský poradce a kněz, autor mnohých výborných publikací Denis Sonet, nazývá tento jev "fagocytózou" manželského partnera (v biologii pod tímto pojmeme rozumíme pohlcování jedné buňky, či baktérie druhou).
Jestliže máme zůstat věrni svému partnerovi, nejprve musíme zůstat věrni sami sobě. V hloubce tu nejde jen o naše momentální pocity, ale o věrnost svému hlubokému "já", tomu vnitřnímu a neměnnému bytí, které se pro výběr partnera definitivně rozhodlo, a tak vytvořilo trvalý svazek.
Život pro Boha v manželství
Věrnost je cesta svobody, kterou si denně vybíráme, zejména však tehdy, když se objeví něco nečekaného. Věrnost nás osvobozuje od momentálních chutí, od našich povrchních pocitů. Připoutává nás k tomu, co je v nás hluboké a trvalé. Vyžaduje pokrok v pravdě:
"Pravda vás osvobodí". Je to postoj průhlednosti srdce.
"Kráčet společně neznačí kráčet tím stejným krokem", říká spisovatelka a matka rodiny Chistine Ponsardová. V manželství jsme povoláni vzájemně se posvěcovat. Tady neexistuje jeden aspekt života, který by byl náš život s Bohem a druhý aspekt, náš manželský život. Je tu jen jeden život, život pro Boha v manželství. Víru nemůžeme prožívat tak, jako bychom byli svobodní, bez manželského partnera, a právě to je věrnost. Povolání každého z nás je jedinečné, a povolání každého ze dvou partnerů také.
Není možné partnera kopírovat, napodobovat, ani dovolovat, aby jen on udával všemu tón podle jeho vlastní vůle. Stejně není žádoucí všechno vnitřní vyjadřovat navenek, protože duchovní život se v hloubce prožívá o samotě a v mlčenlivosti, i mezi manžely. Úsilí o manželskou věrnost je výzvou respektovat a umožňovat
duchovní pokrok druhého z manželského páru bez toho, abychom ho chtěli řídit po svém, nebo poznat i to, co jednoduše nejde zprostředkovat.
Abychom ve věrnosti vytrvali...
Přibližme si ještě několik doporučení otce Soneta z knihy
Réssir notre couple (Dobrý manželský vztah). Právě ti manželé, kteří žijí v dobrém vzájemném vztahu, by si měli dávat velký pozor na nebezpečné setrvávání ve vlastní intimní uzavřenosti. Měli by
se otevřít i jiným. Svůj vlastní duchovní vývoj by měli stále konfrontovat ve vzájemných dialozích. Lásku je třeba živit jako oheň, přikládat na něj malá polínka, a to stálou pozorností. Občas by si měli připravit vynalézavá překvapení. Manželskému partnerovi je třeba dopřát i chvíle svobody, dát mu právo na jeho vlastní existenci.
Svobodu by neměli hledat mimo svojí vlastní dvojice, ale právě v jejím nitru by se měli cítit svobodní. Vždy by si měli najít čas pro sebe, pěkné chvíle by měli prožít i jako manželé sami, jen ve dvojici. Nakonec, měli by být otevřeni radám, měli by se umět poradit s psychologem, s knězem, s přítelem, s někým třetím. A vždy je tu výzva k bdělosti, protože láska se uchovává v křehkých nádobách.
Setrvat ve věrnosti může být problematičtější v případech, kdy je naše vlastní identita nějakým způsobem zraněná. Máme však k dispozici nadpřirozené prostředky. Tajemstvím úspěchu manželů je Boží přítomnost mezi nimi. Bůh nás stvořil ke svému obrazu. Udělal z nás rodinnou bytost k obrazu sv. Trojice. Bez přestání nás zve vstoupit do dynamiky lásky, která sjednocuje tyto tři Božské osoby.
Aktivovat milosti
Pokud mají manželé problémy, nejlepší terapií je modlitba k Duchu Svatému. Zapomněli jsem na poklady milosti, které dává Církev osobám v nebezpečí, zapomněli jsme na sílu svátosti manželství. Tradice církevních otců, včetně sv. Jana Zlatoústého, mluví "o manželských Letnicích" při společné modlitbě k Duchu Svatému. Bůh si přeje nadevše, aby mohl navštívit svůj lid. Můžeme se spolu modlit i v tichu, adorovat Pána, chválit ho, odříkávat desátek, být spolu na mši svaté. Milosti plynoucí ze svátosti manželství je třeba "aktivovat". A právě ty uzdraví naše rodiny. Do manželského života je třeba přijmout Boží lásku, ve které se každá jedna ze tří Božských Osob přijímá a dává...
Na závěr si připomeňme myšlenky Jana Pavla II. rodinám během návštěvy v Saint-Anne d´Auray ve Francii, v září roku 1996:
"Manželský život není nikdy bez zkoušek. Přináší i bolestné chvíle, kdy se nám zdá, že láska se vytrácí a důvěra v druhého i v sebe selhává. Manželé načerpají sílu ve sjednocení se s pocity Krista v noci Velkého pátku. Mnozí zakusili, jak prožitá zkouška přispívá k očištění lásky. Manželé však budou prožívat i intenzivní chvíle radosti, která vyplývá z jejich spojení v lásce a připomíná, že i přes všechno utrpení přichází oslňující světlo a konečné vítězství Velikonočního rána. Svátost manželství má tak paschální strukturu.
Cestou odpuštění můžeme opět nabýt sebedůvěru a nastolit vzájemné sjednocení. Hodnotný manželský a rodinný život je možný jen díky neustálému úsilí o obrácení se a zřeknutí se vlastního egoismu.
Převzato z
zastolom.sk, 27. září 2014
článek naleznete
zde.
Autor: Anna Kováčová-Habovštiaková
