Po čem skutečně muži touží (obecně, statisticky)? Zkusím si tipnout. Je to určitě: úspěch, kariéra, peníze, moc, sex - reprezentativní žena (možná blondýna - soudím podle množství odbarvených žen, pravděpodobně velmi určitých tvarů), svalnaté tělo, červené ferari, lukrativní bydlení a podobně ...
Jak by měl vypadat katolický muž? Ani nevím, co bych měl napsat ..., aby se svět nesmál. Upřímně si myslím, že kdybychom udělali anketu, asi bychom mnohé uvedli do rozpaků. Ale ve skutečnosti by mělo jít o hodnotový svět. Napišme si tedy hodnoty, které by měl takový muž vyznávat, nebo lépe oba manželé:
1, Bůh
2, Manželka, manžel
3, Děti
4, bližní v církvi
5, Práce
6, Zdraví
7, Koníčky
a tak podobně.
První tři hodnoty by měly být pro muže (i ženu) v rodině neměnné a také jejich pořadí. Samozřejmě, když onemocní dítě, tak se dostává před manželku, nebo vlastní nemoc, zdraví je dočasně na druhém místě.
Toto je takový oficiální žebříček, všeobecně považovný za správný, ale přece tam něco chybí. Já sám. A to je problém. Vždyť většinu času se lidé, nejen muži, zabývají sami sebou. Svými úspěchy až po zklamání, od radosti až po všechny ty různé strachy, bolesti a úzkosti.
Takže jinak. Ke každé té hodnotě je potřeba přiřadit vztah. Zatímco ten první popis, po čem muži touží, rozvíjí jen ego a sobectví, žebříček hodnot a přiřazené vztahy muže orientují mimo ega. Asi bychom si mohli vzpomenout na iniciační poselství, které právě tento svět hodnot dostávají do skutečného života. Vztahy, to je oblast, kde se muži zrovna necítí zcela doma. A přece, jen když fungují vztahy, tak můžeme být skutečně šťastní.
Hodnoty se žijí ve vztazích
Krátká odbočka s příběhem. Jeden františkán z USA byl v Itálii. Renesanční městečko na kopci plné slunce, byla neděle, blížil se oběd a on přicházel ke kostelu, kde se za chvíli měla začít mše sv. Náměstí bylo plné mužů. Vešel do kostela a tam byly samé ženy a také ti tři muži za oltářem byli oblečeni jako ženy ...
Nepřipomíná nám to tak trochu naše poměry? Otázka je: proč? Proč muži nejsou v kostelích?
Už jsme říkali, že hodnoty se žijí ve vztazích. My umíme udělat jen to, co umíme, co se naučíme. Když je v našich rodinách chlapec ohodnocen pouze za známky, případně za jiné výsledky, tak se naučí, že aby byl přijat ve společnosti a hlavně v rodině, tak musí mít výsledky, čili úspěch. Když se u nás komunikuje s dítětem průměrně tři, čtyři minuty denně jen na úrovni informací rázu: co bylo ve škole, snědl si svačinu, máš úkoly a pod., tak ho asi těžko naučíme, jak žít ve vztazích. Na to je třeba čas a rozhovory v úrovni pocitů a hodnot. A zažít přijetí i při neúspěchu. A prožít společně spoustu času.
Společně!
Návštěva kostela je něco, čemu často nerozumí, protože otec tam sám nerad chodí (statisticky). Chodit do kostela nepřináší úspěch. Otec mluví spíše o těch "hodnotách" z úvodu článku. Hlavně je žije. A ty potom také předá jako vzor synovi. Je to všechno v podvědomí.
Život Krista připomíná život ženy
Je snadné říci, že mám Boha na prvním místě. Těžké je to žít. Mít skutečný, intimní vztah s Ním. Hlavně pro muže. Když se podíváme na Kristův život, tak vidíme, že neměl zájem o moc (i proto ho Židé nepřijali), neměl zájem o peníze, sám byl chudý, neměl zájem o kariéru, upřednostnil službu ... a měl zájem o ty, o které neměl zájem nikdo. Zažili přijetí, vztah. Uměl přijmout bolest pro záchranu druhých.
Spíše to připomíná život žen.
Musí přijmout své ženství v mládí, změna tvaru těla, menstruaci, hormonální rozkolísanost ovlivňující nálady ..., rizika sexuality, později rození a výchova dětí - oběť pro druhé. To ji automaticky iniciuje. Jednoduše se stává ženou. Žena žije vztahy, ne kariérou (což už také není zcela pravda, ale to je z jiného soudku). Popravdě, život Krista velmi připomíná život ženy, daleko více než životní styl mužů. Asi začíná být jasnější, proč je křesťanství přitažlivější pro ženy než pro muže. Nacházejí v něm hodně ze svého života. I radost, kterou prožívá Kristus, je radost ze vztahů. Napomíná apoštoly, když hovoří o tom, kdo je větší v Božím království. Kristův úspěch je ve službě pro druhé, ne přední místa.
Nemám mnoho odpovědí
A tak se dostáváme zpět k formaci chlapců na muže. Asi to dává smysl, že by to měli dělat muži, kteří to ví, kteří to žijí a kterým to ti mladí,
začínající muži, uvěří. Právě proto, že to žijí. Má to rozměr také společenství, tedy Církve. Nikdo nechce být sám. Být sám je ohromná frustrace. Zapomněli jsme, že můžeme být společenství různého věkového složení, které je právě proto formační. Právě pro přijetí chlapců a jejich růst, které to umožňuje. Já si myslím, že takové společenství je apoštolské.
Jak dál s mužskou spiritualitou? Ptám se: dáváme si otázky, nebo nás zajímají jen odpovědi? Dáváme si takovéto otázky: Po čem skutečně toužím? O čem sním, když zavřu oči? Kde mám Boha v mém životě? A podobné věci. Vůbec, dobré je, když si je začneme klást. Výborné je, když nemám mnoho odpovědí a začínám hledat. Ale to je jiný příběh. Příběh hodnot. Snad jindy ..
Ján Balažia
O autorovi:
Ján Balažia je 29 let šťastně ženatý, má dvě děti (syn 28 let a dcera 22 let). Mezi jeho záliby patří manželka a rodina, práce s muži, s rodinami, dále kolo, běh, jachting s chlapy, v zimě lyže .... Rád dělá nové věci a jak sám říká - má na to společenství rodin, které mu pomáhá celé rozvíjet a realizovat jeho myšlenky. Řídí se mottem: Člověk není ostrov (Thomas Merton) nebo jinak: Samota je špatná. Člověk může být sám a opuštěný také v rodině, v církvi ... a to je třeba změnit.
Převzato z
http://zastolom.sk,
článek ze 4. 11. 2014 naleznete
zde.
