Z knihy Velké jubileum od Vojtěcha Kodeta:
U příležitosti Velkého jubilea Vtělení svatý Jan Pavel II. napsal, že Bůh prostřednictvím služby církve šíří ve světě své milosrdenství skrze vzácný dar, který je nazýván starobylým jménem odpustky, a že jsou odpustky projevem plnosti milosrdenství Otce (srov. Incarnationis mysterium 9). Tím se v církvi opět otevřela otázka, zda jsou odpustky ještě dnes pravdivým, přiměřeným a srozumitelným znamením pokání.
Je třeba poznamenat, že v naší době a v naší místní církvi jsme v otázce odpustkové praxe církve více ovlivněni tendenčním výkladem našich dějin v nedávné minulosti než učením církve.
S vyhlášením Roku víry papež Benedikt XVI. vyhlásil novou možnost získání plnomocných odpustků a na žádost kardinála Dominika Duky můžeme v okruhu dušičkových dní získat odpustky pro naše zemřelé již od 25.10. do 8.11. za obvyklých podmínek. Bude dobré, když si alespoň krátce připomeneme, oč vlastně tedy v odpustkové praxi jde.
Odpustky jsou původně pozůstatkem staré praxe pokání. V patristické době byl celý proces pokání podřízen biskupovi. Ten určil, jaké pokání měl hříšník vykonat a jak dlouhou dobu byl k tomu vázán. Sv. Augustin se zmiňuje, že kajícníků bylo hodně: "Kajícníků stále přibývá, takže když se na ně kladou ruce, je to předlouhá řada lidí." Od 4. století se přísnost a doba pokání zvětšovala. Pokání trvalo často celá desetiletí. Ve středověku došlo v kající praxi k velké změně. Nejprve byl přehozen sled jednotlivých částí pokání. Hříšníci přijali rozhřešení hned po vyznání, a ne až po vykonání pokání. Tím se také značně setřel smysl pokání jako léčebného prostředku, který napomáhal k dokonalému obrácení. Postupně vznikaly seznamy, v nichž byly jednotlivým hříchům vyměřeny pevně dané kající skutky. Od 10. století se pak objevuje praxe zmírnění tohoto pokání skrze odpustky, které bylo možno získat za určitých okolností. Odpustky tedy nikdy neodpouštěly samy ze sebe žádné hříchy, ale zmírňovaly pokání. V dnešní praxi církve nám pomáhají odstranit následky hříchů.
Následky hříchů
Dosažené smíření s Bohem nevylučuje přetrvávání některých následků hříchu, od nichž je nutno se očistit. A právě v této oblasti nabývají důležitost odpustky, jimiž se vyjadřuje úplný dar milosrdenství Božího (Jan Pavel II., Incarnationis mysterium 9).
Každý hřích má své neblahé následky. Ty vnější vidíme: narušené vztahy, poškozené zdraví, zničené věci, škody způsobené druhým lidem nebo společnosti. Ty vnitřní si většinou moc neuvědomujeme. I na vztazích k sobě, k druhým a k Bohu si často všimneme jen toho, co skutečně nelze přehlédnout: Když se na nás druhý hněvá či s námi nemluví, když se sami nemůžeme smířit s tím, co se stalo, a odmítáme přijmout skutečnost našeho selhání nebo odmítáme i sebe, nebo se s Bohem hádáme a jsme s ním nespokojeni. Ty nejzáludnější následky hříchu si však většinou vůbec nejsme schopni uvědomit a často ani připustit, natož přiznat. Každým hříchem nám tvrdne srdce a stáváme se více neschopni být vnímaví pro Boží slovo a odpovídat na projevy Boží lásky. Sílí v nás krunýř skryté pýchy, která nám brání žít s Bohem v oddané poslušnosti a dětské důvěře. Stáváme se stále více neprůhlednými a ztrácíme vnitřní bezelstnost a přímost. „Jsme totiž ochromeni jakousi leností a otupělostí své přirozenosti a slabost našeho ducha nás drží v nevědomosti a brání nám porozumět Božímu učení“ (sv. Hilarius).
S tím také ztrácíme schopnost úžasu nad velikostí Boží a Božího díla, jsme stále méně schopni Boha chválit a děkovat mu. Stáváme se vzpurným lidem s tvrdou šíjí. Následky hříchu způsobují, že se člověk Bohu buď vzpírá, nebo před ním kličkuje. Je plný sebe a svých nápadů a přání, neochotný něco podstatného měnit. Už ani nevnímá, že se vymlouvá a ospravedlňuje nebo se stává stále více lhostejným a zatvrzelým. Potřebujeme vnitřní očistu. Bůh dobře ví o našich vnitřních překážkách, které jsme nechali vyrůst v našem srdci, a sám nás zve k jejich odstranění. Je třeba se Božímu působení v nás přestat bránit a začít s ním spolupracovat. Jednou z cest jsou také odpustky.
Časný trest
Na druhém místě, každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá „časný trest za hřích“ (Jan Pavel II., Incarnationis mysterium 10; KKC 1472).
Když se začne mluvit o věčných a časných trestech v souvislosti s Bohem, přeběhne člověku mráz po zádech a řekne si: „To snad ne! Copak Bůh opravdu trestá?“ V Novém zákoně čteme, že „trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna“ (Žid 12,6). Mnohý z nás také slyšel v kázáních, že Bůh Starého zákona je trestajícím Bohem spravedlnosti a Bůh Nového zákona je milujícím Bohem lásky. Mnozí z nás ve svém dětství dokonce slýchali: Pán Bůh tě potrestá!
Naše zkušenost s lidskou láskou a spravedlností je pro náš vztah k Bohu na jedné straně velmi důležitá, ale na druhé straně velmi nebezpečná. Je nesnadné a někdy i zavádivé mluvit o Nevypověditelném lidskou řečí a na základě lidské zkušenosti z lidských vztahů. Bůh je zcela jiný než my lidé, protože nezná lidské sobectví a pýchu. Není ve svém myšlení a jednání ovlivňován temnými proudy podvědomí. Bůh je veskrze dobrý a milosrdný, je plný lásky a slitování a jako takový není schopen jakéhokoliv násilí na člověku a jakéhokoliv zla. Mluví-li Písmo svaté o trestajícím Bohu, vypovídá o tajemné síle zla, která přináší v životě člověka své smrtonosné plody. Trest není nikdy aktivní čin Boha vůči člověku, ale důsledek našich hříchů, naší neschopnosti Boha poslouchat a odpovídat na jeho lásku. Pokud mluvíme v rámci života s Bohem o trestech, vždy se jedná o to, že trestáme sami sebe. Bůh nechá na své milované dopadnout následky hříchů, aby je mohl vychovat, očistit a ještě intenzivněji přitáhnout k sobě. Nelze to chápat jako "nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu" (KKC 1472).
Izrael má základní zkušenost s Bohem, který vysvobozuje, s Bohem, který je Otcem svého lidu a tak jedná. Trest Boží je totéž, co Boží bezmoc před tvrdostí a pýchou našeho srdce, které tak snadno ulpí na tom, co pomíjí.
Cestou pokory
Když věřící získávají odpustky, chápou, že by svými silami nebyli s to napravit zlo, které způsobili hříchem sami sobě a celému společenství, a proto je to pobízí k spásonosným úkonům pokory. (Jan Pavel II., Incarnationis mysterium 10)
Pokorní nejsme. Pokorným se člověk může postupně stávat pouze Boží milostí. Pokoru nám nedají ani pokoření, protože i ta můžeme prožívat pyšně. Pokoření nás mohou zbavit iluzí o nás samotných, ale pouze tehdy, prožíváme-li je před Boží tváří a ve spojení s ním. Pokoření nás mohou osvobodit od naivní nevědomosti o nás samotných. Pokoru dává člověku Bůh. Ježíš je pro nás dokonalým vzorem pokory, a proto ho také prosíme, aby naše srdce učinil pokorným, jako srdce své.
Pokornými se stáváme tím, že jsme přitahováni, fascinováni, uchváceni Bohem. Dokud se budeme motat kolem sebe, nikdy nebudeme stát v pravdě. Jen Bůh nám dává pravdivý pohled na nás a na naše schopnosti a síly, ale také na naše hříchy. On nám otvírá oči k pochopení toho, že bez něho opravdu nemůžeme nic (srov. Jan 15,5). Odpustky může získávat pouze věřící člověk, tedy ten, kdo nespoléhá na sebe, ale klade svou naději na Boha a jeho milosrdenství.
Odpustky nejsou jen vnějším úkonem, kterým odstraňujeme nějaké zlo, které jsem spáchali. Při „získávání“ odpustků jde především o vnitřní proměnu nás samotných. Jde o boj v našem srdci, které sice na jedné straně tíhne k Bohu, ale na druhé právě díky hříchu v sobě chová morálně nepřijatelné náklonnosti ke stvořenému světu a příchylnost ke zlu. Jde také o proměnu našich vztahů, které jsme hříchem narušili a sami nejsme schopni je uzdravit. Jsme-li si toho vědomi, rádi poslechneme to, k čemu nás vede církev. Je to jeden ze způsobů, jak se také disponovat pro to, abychom se jednou pokornými mohli stát. Poslechnout a dělat to, k čemu jsme vyzváni.
Duchovní společenství
Modlit se za obdržení odpustků znamená vstoupit do duchovního společenství a úplně se otevřít ostatním. Ani v duchovním prostředí totiž nikdo nežije sám pro sebe (Jan Pavel II., Incarnationis mysterium 10).
Pavel VI. ve svém dopise ze dne 14. 7. 1966 napsal: „Odpustky nejsou snadným řešením k tomu, abychom se vyhnuli potřebnému pokání za hříchy, ale nabízejí posilu, kterou jednotliví věřící s pokorným vědomím své ubohosti nacházejí v tajemném těle Kristově, které spolupracuje na jejich obrácení láskou, příkladem a modlitbou.“ Potřebujeme jeden druhého. Církev je dar pro nás pro každého. Člověk k Bohu nikdy nejde sám, jen mu někdy dlouho trvá, než si to uvědomí a než se naučí za to být vděčný.
Duchovní společenství věřících je jediné správné prostředí k žití evangelia. Sám Boží Syn hned od počátku svého veřejného působení vytvářel společenství, ve kterém sám žil. Ve společenství nemůžeme hledat to, co nám může dát jen Bůh, ale je to místo, kde nás Bůh obdarovává často skrze druhé. Pro nás je to prostor, ve kterém můžeme milovat naše bratry a sestry i s jejich slabostmi. My sami často pro druhé znamenáme velmi nepříjemné břemeno a způsobujeme jim bolest, jindy jsme pro ně radostí a darem. Sami si ani nejsme vědomi, co pro nás znamená blízkost lidí, kteří se modlí, mají rádi Boha alespoň jak umí, snaží se konat dobro a milují také nás. Nic není samozřejmé.
Duchovní společenství je ještě reálnější než společenství tělesné. Na této vlně se učíme otevírat druhým a dávat ze sebe, ale také na této rovině přijímáme a jsme podporováni, aniž si to často uvědomujeme. Celá odpustková praxe počítá s tímto společenstvím ducha, lásky a oběti. Potřebujeme druhé, potřebujeme také jejich přímluvu a pomoc. V tom nás nedělí ani smrt, protože v Kristu všichni žijí pro Boha. Často nám svatí svou přímluvou na naší cestě pomohou více, než můžeme tušit.
(
ukázky z knihy Velké jubileum)
Převzato z
www.vojtechkodet.cz,
článek z 31.10.2014 naleznete
zde.
