Radostnou zvěst je nutno hlásat především svědectvím vlastního života. A jak se to má dělat? O tom můžeme přemýšlet v dnešní myšlence, která je z exhortace Evangelii nuntiandi.
KŘESŤAN NEBO SKUPINA KŘESŤANŮ SE SNAŽÍ CHÁPAT DRUHÉ LIDI, V JEJICHŽ SPOLEČENSTVÍ ŽIJÍ, VLÍDNĚ S NIMI JEDNAJÍ, ZAJÍMAJÍ SE O JEJICH ŽIVOT A OSUDY A USILUJÍ SPOLU S NIMI O VŠECHNO, CO JE ŠLECHETNÉ A DOBRÉ. KROMĚ TOHO Z NICH VYZAŘUJE PROSTÝM A NEVTÍRAVÝM ZPŮSOBEM JEJICH VÍRA V HODNOTY,JEŽ PŘESAHUJÍ JINÉ BĚŽNÉ HODNOTY, A ZÁROVEŇ I NADĚJE V NĚCO, CO NENÍ VIDITELNÉ A CO SI LIDÉ NEODVAŽUJÍ ANI PŘEDSTAVIT.
TAKOVÉ SVĚDECTVÍ JE JIŽ SAMO O SOBĚ TICHÝM, ALE PŘESTO VELMI SILNÝM A PŮSOBIVÝM HLÁSÁNÍM RADOSTNÉ ZVĚSTI.
