Carol Everettová byla majitelkou dvou potratových klinik a ve čtyřech byla ředitelkou, ale nakonec se z ní stala zastánkyně pro-life.
Dnes vypráví o svých zkušenostech.
Kliniky, které Everettová vlastnila, byly tak jako téměř všechny ostatní potratové kliniky vybaveny tzv. "zotavovacími místnostmi". V nich mohly ženy po potratu zůstat, dokud nevyprchaly účinky anestezie nebo dokud se necítily dostatečně dobře na to, aby odešly. Everettová říká, že ženy po potratu reagovaly převážně dvěma způsoby:
"... V zotavovací místnosti probíhají dvojí reakce. První je: Zabila jsem své dítě. A už tehdy mě ohromovalo to, že právě tohle bylo prvním momentem, kdy své dítě nazvaly dítětem a poprvé, co svůj čin pojmenovaly vraždou. I když to zní hrozně, je to pravděpodobně nejzdravější reakce. Taková žena pravděpodobně bude mít sílu odtud vyjít, vyrovnat se s tím a snad se i uzdraví a bude moci jít dál. "
I když tyto ženy podstoupily proces potratu ve stavu popírání, pak už v tom nemohly pokračovat a byly nuceny čelit pravdě o tom, co se stalo. Everettová je přesvědčena, že když tyto ženy čelí realitě namísto jejího potlačování, mohou být na cestě k uzdravení.
Ale mluví i o druhé skupině žen:
"Toto je však druhá reakce: Jsem hladová, držíte mě tu už čtyři hodiny a přitom jste říkali, že tu budu jen dvě; pusťte mě odsud pryč. Tato žena dělá přesně to, co jsem dělala já. Utíká od potratu. Nečelí mu; vybrala si možnost popřít ho - a to je práva ta žena, o které se píší všechny ty statistiky o postabortivním syndromu. Dnes prý trvá v průměru pět let, než si lidé vůbec přiznají fakt, že - ano, zabili jsme naše dítě. I já uvažuji o svém osobním uzdravování, které začalo teprve před rokem.
Vyjednávala jsem s Bohem. Nechtěla jsem o svém potratu mluvit. Když jsem si to však konečně přiznala, pět měsíců jsem nemohla přestat plakat, protože jsem zabila své dítě. A pořád jsem se přes to ještě úplně nedostala. Pro všechny tyto ženy je to stejně těžké. Jsem přesvědčena, že i když možná nejsou zraněné fyzicky, každá z nich je zraněná potratem. "
Výše uvedená statistika o tom, jak dlouho lidem trvá, aby si přiznali potrat, nemusí být vždy spolehlivá. Ale Everettová z vlastní trpké zkušenosti ví, že
potlačování traumata potratu vede později pouze k většímu žalu. Ženám, které byly na potratu, hrozí větší riziko sebevraždy (6 až 7-krát větší než u dospělých a 10-krát větší než u teenagerů) a také větší riziko depresí, poruch spánku nebo hospitalizací pro psychiatrické choroby.
Je proto nutné, aby pro-life skupiny vycházely k těmto ženám se soucitem, a to bez ohledu na to, jak se vyrovnávají (nebo nevyrovnávají) se svým potratem.
Zdroj:
www.lifesitenews.com, 20. 10. 2014
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek naleznete
zde.
