Zamyšlení nad evangeliem ze vzpomínky na všechny věrné zemřelé.
Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici. Tu řekne král těm po své pravici: „Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít; byl jsem na cestě a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste ke mně.“ Spravedlivý mu na to řeknou: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného ne byl jsem na cestě a nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě? Král jim odpoví: „Amen pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z mých nejposlednějších bratří, pro mě jste udělali.“
Potom řekne těm po levici: „Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mě, byl jsem nahý a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.“ Tu mu na to řeknou také oni: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?“ On jim odpoví: „Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.“ A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života.“
Kristus – Soudcem lidí
v četných obrazech a podobenstvích zdůraznil Pán nutnost spolupráce člověka s Božím voláním, např. v podobenství o rozsévači, o koukolu mezi pšenicí, o síti, o bdělých služebnících, o hřivnách, o dělnících na vinici aj. Člověk má uši k slyšení, má povinnost, otevřít se Božímu zrnu, má zvelebovat podle svých možností pole své duše, aby přineslo dobrou úrodu; má povinnost učit se rozeznávat koukol od pšenice a být trpělivý do žně.; má „vstoupit úzkou branou a jít strmou stezkou“; má povinnost hospodařit s Božími hřivnami a být bdělým služebníkem či přítelem ženichovým nebo dívkou se svatebním světlem; má použít modlitby, postu, almužny a jiných dobrých skutků z lásky k Bohu a bližnímu ke svědectví pro Boží řád a pro důvěru v Boží zaslíbení; má se snažit o dokonalost, především napodobením Kristova smýšlení; má povinnost usilovat o stálou nápravu srdce a stále dokonalejší obrácení k Bohu; má povinnost následovat Krista a dát pro něj svědectví.
Člověk dostal od Boha tyto úkoly; nezáleží ovšem na výsledku, nýbrž jen na dobré vůli k úsilí o tyto cíle. Většinou se člověku nepodaří dosáhnout ideálního úspěchu ani v několika nejdůležitějších úkolech křesťanského života, o všech ostatních ani nemluvě. Bůh však uzpůsobil člověka jen k odhodlanému a věrnému úsilí o dobro, nikoliv k neomylnosti a bezhříšnosti. To je pro nás štěstím a nadějí – ale i hrozbou: hrozbou, neukážeme-li ani dobrou vůli vůči Božímu řádu tak, tak jak jej poznává ve vlastním svědomí, ať jsou předpoklady a okolnosti našeho života jakékoliv.
Je třeba mít jasno o Kristových požadavcích, abychom pochopili soudcovský úřad Páně na konci světa, jak o něm hovoří tato perikopa. O podstatě a způsobu tohoto soudu nám zjevil Pán jen několik málo prvků; více tedy jistě nepotřebujeme vědět ke spáse.
Kristův konečný rozsudek je
tříděním, nikoliv tedy vyšetřováním a souzením; je jen potvrzením toho, jak se rozhodl nakonec člověk sám pro dobro či zlo. Toto třídění a potvrzení konečného lidského vztahu k Bohu a dobru je zároveň veřejným zjevením pravdy o tomto definitivním vztahu jednotlivců i skupin, bez nebezpečí, že podíl Boží milosti a lidské spolupráce či zloby bude nějak zkomolen či zastřen.
Rozhodujícím prvkem třídění při posledním soudu bude
činná láska k Bohu a bližnímu: Kdo ji uskutečňoval, dojde spásy; kdo ji zatvrzele proviňoval až dokonce proti povinnosti lásky, bude vyloučen z věčné Boží společnosti. Nerozhodnou tedy věk, zdraví, nadání, tělesné či duševní schopnosti a výkony, kráse, majetek, síla, sláva a moc. Ani počet hříchů ani počet církevních vyznamenání nebude rozhodujícím, nýbrž uskutečněná láska. Jednou z největších vin bude: „Nic jsem nedělal“. Boží vůle žádá činy opravdové dobroty, nestačí neudělat zlé… Pošetilé a nebezpečné jsou tedy řeči, jako např: „Nikoho jsem nezabil a neokradl“. „Co mě nepálí, nehasím“. „Ať se každý stará a namáhá jako já, pak to někam přivede – kdo daruje něco mně?“ „Nemá smysl nechat se obměkčit bídou ve světě; moje pomoc by byla stejně jen kapkou na rozpálenou plotnu“. Tyto únikové fráze vedou jistě do záhuby: Bůh žádá svědectví lásky, nikoliv opatrnické a chytrácké sobectví; žádá vůli k činům lásky, bez ohledu na problém, zda se podaří bídu ve světě v dohledné době překonat.
Nikdo z nás nedovede zůstat trvale bez hříchu; každý však může a jako křesťan musí milovat. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“.
„Co jste neudělali pro jednoho z těchto nejnepatrnějších, ani pro mne jste neudělali“.
Církev je též mystickým tělem Kristovým
Pán se zde ztotožňuje s trpícími lidmi dějin: „Měl jsem hlad…“ „Co jste udělali pro jednoho z těchto mých nejnepatrnějších bratří, pro mne jste udělali“.
Křesťanská láska k bližnímu je láskou ke Kristu a naopak: Kdo chce sloužit Kristu a klanět se mu, musí mu též sloužit v trpícím a nějak potřebném člověku a nesmí bez protestu trpět nedůstojné zacházení člověka s člověkem.
U pátého a šestého zastavení křížové cesty nepotřebujeme litovat, že jsme neměli příležitost, před 2000 lety pomoci nést Kristův kříž, setřít jeho svatou krev či potěšit ho v olivetské zahradě; máme k tomu i dnes příležitost ve svých slabých a potřebných či trpících bratřích a sestrách. V tomto smyslu je Církev též tajemným tělem Kristovým.
Nebe
je stav věčného života u Boha (nikoliv tedy místo!)Boží poselství dalo člověku zřetelné zaslíbení tohoto života a tím naplnilo všelidskou přirozenou touhu po životě bez konce.
Bůh tedy určil už při stvoření světa věčnou blaženost za cíl člověka, který svobodně příjme Boží pozvání. Ukončení pozemského života nespočívá v nirváně, v nicotnosti, nýbrž
v Božím společenství, v Božím požehnání, v Boží svatební hostině, pro ty, kteří se nechají zachránit Boží láskou a ukážou Bohu dobrou vůli, přes své slabosti a hříchy, přes potíže s vlastní povahou a sklony.
Peklo
je stav věčného zavržení Bohem (nikoliv tedy místo!); víme jen málo o jeho podstatě a znacích. Celkem pětadvacetkrát hovoří evangelium o pekle, asi patnáctkrát o věčném ohni, k tomu o věčné peci a věčném hnojišti. Žádná hrozba trestem není příjemná, hrozba věčným vyloučením z Božího společenství je strašná a vlastně nepředstavitelná je však nevyvratitelným poselstvím Božím. Nemá ovšem mnoho smyslu přemýšlet nadmíru nad podrobnostmi a lidskými představami zavržení; protože to Bůh nezjevil. Víme jen, že jde o vyloučení z dokonalého života u Zdroje dobra, pravdy a krásy.
Odhození všemohoucím Bohem, nekonečně silnou rukou Boží, musí být strašným a dalekým odhozením – to se mi zdá dostatečně varovnou výstrahou před těžce hřešící lehkomyslností, lhostejností či zlobou.
Bůh je věrný, a to znamená nejen slíbenou odměnu, nýbrž i ohlášený trest. uskutečněné tresty, ohlášené Bohem, si může každý ověřit v bibli od pádu prarodičů a potopy až po zkázu Jeruzaléma a osud Izraele.
Je otázkou víry,
zda bereš dostatečně vážně tuto Boží hrozbu a zajistíš si životním společenstvím s Pánem nádhernou věčnost. Kromě milosti Boží tě u soudu nic nezachrání, zvláště ne pošetilé fráze o „mnohem horších lidech, než jsi sám“ a laciné domněnky o Boží lhostejnosti ke zlému.
Pád a zavržení andělů, pád a trest prarodičů, potopa, existence smrti a Kristovo umučení jsou dostatečnými důkazy, že těžký hřích je strašnou věcí v Božích očích. Jsi-li náchylný k pochybnosti o věčném trestu pekla, musíš mít silnější důkazy než slovo Kristovo;
máš je?
Perly a chléb 1.díl, Perly a chléb 2.díl
autor: Josef Hrbata
rok vyd.: 1991
vydalo: katolické nakladatelství COR JESU, Český Těšín
ISBN: 80-900746-1-8